Tehdy,

všechny naše myšlenky mohly jít svou vlastní cestou,

bez toho, aby je zatěžoval sluneční svit.

A já se nejspíš nikdy nevrátila

ze snu, který se mi zdál před 786 lety.

Všichni víme, co se tehdy stalo,

jak měsíc přišel k moři, lehl si do písku, poslouchal šumění hvězd

a tichou zář ryb.

Celý vesmír tehdy vystoupil z vod, jen aby předstíral úsvit k šílenství,

kameny si rvaly vlasy a vyšly jasné tmě v ústrety,

stvořily si rty jen k tomuto okamžiku,

aby mohly políbit ten prázdný tón v ještě opuštěnější galaxii zapomenutých vran.

Došli jsme k závěru, že by bylo dobré upadnout, vnořit se do hlubin dneška,

nechat upříst nový konec a odejít v naprostém potěšení k nepopiratelnému konci.