Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hlavní role 6

02. 10. 2010
3
2
1754

Kapitola 6

 

Schůzku s mou agentkou paní Rytychovou jsem měla ve své oblíbené pizzerii na Smíchově. „Tady.“ Paní Rytychová mi podala smlouvu s reklamní agenturou, která připravovala volební kampaň pro Občanskou demokratickou stranu. Měla jsem se stát jednou z tváří z uměleckého světa, jež měly na billboardech a v novinových inzerátech propagovat ODS. Už i při minulých volbách jsem ODS pomáhala, ale v té době mě ještě paní Rytychová nezastupovala.

Smlouvu jsem letmo očima prolétávala. Zarazila jsem se u ceny. Byla tam cifra jeden a půl milionu korun! Měla tam být symbolická částka jedna koruna. Podívala jsem se ohromeně na paní Rytychovou. Tajemně se usmála a spiklenecky mrkla. Znovu jsem se nevěřícně podívala na smlouvu. Nemýlila jsem se, bylo to tam. Bohužel. Podívala jsem se na paní Rytychovou rozpačitě a ta z mého výrazu rozpoznala, že něco není v pořádku. Rázem jí úsměv přešel. „Málo?“ zeptala se ohromeně.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Jsou to fantastické peníze. A mně by se strašně hodily, aspoň bych doplatila hypotéku a nemusela se každý měsíc strachovat, jestli přijdou honoráře na splátky.“

„Tak v čem je problém?“

„Tohle chci dělat z přesvědčení. Ne pro peníze.“

„Z přesvědčení? Jak z přesvědčení?“ Paní Rytychová se tvářila zmateně.

„Prostě zadarmo. A ty peníze, co by mi měly vyplatit jako honorář, ať použijí třeba na pronájem většího počtu billboardů.“

Paní Rytychové podklesla čelist. „Srdíčko moje, to nemyslíš vážně?“

„Vždyť jsem to řekla zcela jasně. Když ty billboardy navíc přesvědčí aspoň jednoho váhajícího, aby dal hlas pravici a ne levici, nedej bože třeba komunistům, tak budu naprosto spokojená.“

Paní Rytychová se musela opřít o opěradlo. Chvilku nebyla schopná promluvit. „Božínku, Maruško, to přece nevzít si takový peníze! Ani nevíš, kolik mi to dalo práce, získat takovouhle smlouvu! A teď... teď bychom je měli jen tak... prostě vyhodit do koše?“

„Ale vždyť jsem to říkala, že...“

„Říkala, říkala,“ nenechala mě domluvit a bylo vidět, že se začíná zlobit. „Říkala si, že tohle budeš dělat i klidně zadarmo. A já jsem tady od toho, abys zadarmo nepracovala.“

„Ne klidně. Že to chci dělat zadarmo!“

„To se mi snad zdá! Toho přesvědčování... a ještě ten mladej arogantní fracek z té agentury se tvářil tak povýšeně! Musela jsem ho zpracovat zchladit a přesvědčit, abychom dostali, co mi připadá přiměřené. A teď tam mám přijít, že nic nechceme?“

„Je mi líto, že jsme si nerozuměli. Ale trvám na tom.“

Paní Rytychová chvíli mlčela. Musela to chvíli vstřebávat. „Poslyš, Marie, já přece jenom dělám svou práci. Myslím si, že ji dělám dobře.“

„To jistě.“ O tom jsem neměla nikdy sebemenších pochyb.

„Děkuji. Byl to sice tvůj nápad, abys dělala pro ODS volební kampaň, ale já to všechno zařídila. Nemůžu pracovat zadarmo. Pohybuju se v tržním prostředí jako každej jinej. Tvé přesvědčení v politice je tvá soukromá věc. Já dělám byznys.“

„Chápu. Ty pochop mě. Tohle chci dělat zadarmo, ale nějak ti to vynahradím. Nepřijdeš zkrátka. Domluveno?“

Paní Rytychové povolila napjatá tvář a usmála se. Přikývla. „Nechci se s tebou hádat. Kvůli nějakejm politikům... svatá ty dobroto, copak nám už normálně neztrpčujou život každej den?“

Pousmála jsem se a vrátila jí smlouvu. „Ať to předělají na tu korunu. Tak to jsem ráda, že jsme se nakonec shodly.“

Paní Rytychová si vzala smlouvu zpět. Chvíli zamyšleně přemítala a nervózně se kousala do spodního rtu.

„Dobře, dobře, tak tohle tedy zařídím. Ale o něčem bych věděla, s čím bys mi mohla pomoc pro změnu zase ty.“

Přikývla jsem. „Moc ráda.“

Paní Rytychová se mimoděk opatrně rozhlédla kolem sebe a potom se ke mně naklonila blíž a mluvila tlumeně. „Maruško, ty máš v ódéesce spoustu známých, viď?“

Pokrčila jsem rameny. „Určitě. Pár ano.“

„I toho Šibského? Tajemníka primátora? Říká se, že je to šedá eminence.“

Přikývla jsem. „To vyplývá z toho, že jim pomáhám při kampaních a tak.“ Byla jsem dokonce několikrát i na večeři se současným místopředsedou a několikrát také s primátorem Prahy a právě jeho náměstkem Šibským, co má na starosti kulturu. S nimi jsem se dost potkávala při různých pražských kulturních akcích. „Často mě z magistrátu žádali o pomoc a já se jim snažila vycházet ve všem vstříc. Hlavně, když se jednalo o akce pro děti.

„Nezištně. Až moc,“ ušklíbla se paní Rytychová.

„To už jsme si vysvětlili. Nechci se k tomu vracet.“

„Nic, nic. Respektuji to. Ale na druhou stranu, oni ti určitě musí být zavázáni, že ano? Hodně pro ně děláš, aby se dostali ke korytům a...“

Zamračila jsem se a paní Rytychová raději nedořekla. Zareagovala rychle, věděla, že přestřelila, že se mi nelíbí, jak mluví o „mých pravicových“ politicích. Neměla jsem ráda to pohodlné a populární paušalizování, že politici jsou tam jenom od toho, aby se nakapsovali.

„To jsem řekla špatně, promiň,“ omluvila se a dál opatrně pokračovala: „Já... něco bych potřebovala. Vlastně ne já, ale synovec a jeho firma. Mají problém, víš.“

„Problém? Tvůj synovec? Jaký problém?“

„Víš, zajímají se o takový objekt kousek od Havelského trhu. Chtěli by si tam udělat takový malý bar. Ale je na to vyhlášená soutěž. Taková ta obálková metoda. A víš, jak to chodí.“

„A co bych já jako s tím měla udělat?“

„No... synovec by potřeboval vědět, jaká je nejvyšší konkurenční nabídka. Někdo z radnice by třeba...“

„A dost! Už vůbec nemluv dál? Co si to? Co si to proboha o mně myslíš? To mám jako jít kupčit? Moje osoba za obálku? Doprošovat se nějaké protekce? Tohle jsem nikdy nedělala! A ani nemíním začít! Nikdy. Kvůli ničemu.“ Kroutila jsem konsternovaně hlavou. Byla jsem naprosto šokována. Měla jsem svíravý pocit, jako bych nemohla dýchat.

„Pomohlo by to dobré věci. A taky mě. Přece pro tebe dělám první poslední.“

„To je ale úplně něco jiného!“

„Vždyť vůbec o nic nejde. Copak se to nedělá dnes a denně?“

„Uvědomuješ si, co vůbec po mě chceš? To by byl přece normální podvod!“

„Ale no tak. To jsou silná slova. To není žádná vražda. Dělají to přece všichni, každý se snaží nějak pomoc. A pokud si nebudeme pomáhat navzájem...“

„Tohle je ale přesně to, proti čemu by se mělo bojovat! Tenhle systém prospěchářského protekcionismu! To kamarádíčkování, nepotismus, přihrávání si zakázek, krytí zločinů. Copak si neuvědomuješ, jak je tohle všechno hnusný? Ne, toho se rozhodně já součástí nestanu. Za žádnou cenu ne!“

„Ale prosím tě. Láska a pravda že zvítězí nad lží a nenávistí. Prosím tě, to nech Havlovi, buď realistka.“

„To se mi snad zdá. Já... už nevím, co říct. Že jsme se vůbec dnes setkali. Nějak se mi zdá, že se naše názory diametrálně rozcházejí. Možná bychom se měli zamyslet nad tím, jestli je vůbec naše spolupráce ještě přínosná.“

Paní Rytychová se zarazila. Na tváři se jí zračil úlek. Zhluboka vzdychla. „Tak dobře. Promiň. Já jenom, že by to pro tebe dle mého nebyl problém. Otázka jednoho telefonu nebo obětovat půl hodiny, když by ses s někým sešla na kávu.“

„O tom to ale opravdu vůbec není. O můj čas nejde, to dobře víš. Já ale nebudu nikoho poníženě prosit, aby porušil zákon. To tedy ne. Je mi líto, že tě asi zklame má naivita, ale rozhodně to neudělám kvůli nikomu. Nemohla bych se sama na sebe podívat do zrcadla.“

Chvíli jsme napjatě mlčeli. Paní Rytychová se potom usmála a přikývla. „Chápu tě. A vlastně tě za to obdivuju. Ty si takové moje zlatičko čisté a naivní. Ale zásadová duše. Zapomeň na to. Neměla jsem s tím vůbec začínat.“

„Ne. To neměla.“

„Zmýlila jsem se v tobě. Ještě jednou promiň. Tohle vymažeme, ano?“

Mávla jsem rukou. Vztek mě konečně začal přecházet. Nutno říci, že pro mě dnešní jednání s paní Rytachovou bylo velmi náročné. Těšila jsem se na dobré jídlo a konstruktivní schůzku. „Fajn. Zapomenu na to. Ale už po mně nic takového nechtěj. Nikdy.“

„Nebudu. Tak abychom začali z jiného soudku. A co ta kampaň na Blue W? Nerozmyslela sis to?“

„Ne. Nechci teď dělat žádnou reklamní kampaň.“

„Copak neplatíš hypotéku? Sama si říkala, že by se ti líbilo ji doplatit a nemít už žádné starosti. Nerozmyslíš si to?“

„Je mi líto. Opravdu ne.“

„Mluvila jsem ještě dnes s klientem. Ten marketingový ředitel o tebe moc stojí. Ale tlačí je čas a začátek plánované kampaně.“

„Jak jsem řekla. Žádnou reklamní kampaň mi nedomlouvej.“

„Hm. Tedy, kdybych zastupovala jenom tebe, tak umřu hlady.“

„Snad to nebude tak zlé. Jo, a abych nezapomněla. Tady taky vracím ty scénáře.“ Předala jsem jí papírovou tašku se čtyřmi scénáři.

Paní Rytychová nadzvedla zvědavě oči. „A?“

„Ani jeden.“

Paní Rytychová se zatvářila zklamaně. „Dneska opravdu nemám dobrý den.“

„Nezlob se. Ale v těchto filmech hrát nechci. Jsou to zase jenom komedie.“

„Ty máš něco proti komediím?“

„Ne. Vůbec ne. Vždyť jsem jich natočila dost. Skoro až moc. Jsem z nich jenom už taková unavená. Já hledám... něco, silně charakterní roli, plnou dramatických zvratů, kde si hrdinku může vzít divák za vzor. Něco... abych mohla jít divákovi příkladem.“

„Hm.“

„Rozumíš, co tím myslím?“

„Hm.“

„Všechno tohle, co jsem četla. Povrchni, prvoplánové, prostě komedie, kterých jsou natočené už tisíce. Dramatickou postavu, to hledám. Prostě roli ženy s velkým Ž. Rozpolcenou, ale na druhou stranu pevnou a zásadovou. S morálním kreditem, ale lidskou. Se všemi chybami. A příběh... strhující drama.“

„Hm.“

„Ty mi to moc neschvaluješ, co?“

Paní Rytychová si povzdechla. „Kdo dnes chodí na dramata? To je želbohu velmi nejistej podnik. Musíš se na to dívat očima producentů. Líbivá a povrchní komedie ano. Sály se naplní, náklady na film se vrátí a něco se vydělá. Ale drama... copak to nevíš sama? Jsi přece z branže.“

Teď jsem se zatvářila pro změnu zase já zklamaně. „Já vím.“

„To by musel zaplatit fond kinematografie úplně celý. Možná nějakou kriminálku?“ zeptala se s nadějí v hlase a nadzvedla obočí.

„Ne. To nechci. Kriminálku ne.“

Obočí jí zase kleslo. Povzdychla si.

„Já chci něco... nedávno jsem viděla film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu.“

„Co to je? Neznám.“

„O Boženě Němcové. O jejím utrpení, rozchodu s manželem, potřebou se osamostatnit, aby mohla psát o nemoci. Je to film o bolesti, touhách. Byla to strašně silná žena.“

„Takže něco takového?“

„Přesně. Takovéhle filmy bychom měli dělat. Nejhorší na tom je, že to natočila německá režisérka. Sice to bylo na můj vkus trochu rozvláčný, ale něco takového, to je ta role, po které toužím.“

„Hm. Ale vidíš to sama. Sama to říkáš. Stejně to museli produkovat Němci. Tady na to není odvaha a peníze. A jestli chceš točit, tak stejně budeš muset zase něco vzít.“

„Další kompromis,“ posteskla jsem si. „Já už ale nechci dělat kompromisy.“

V té chvíli nám přinášeli jídlo. Objednala jsem si pizzu Neapolitana. Miluju ji. Ta mě vždy dovedla potěšit.

„Jsi už velká holka, abys věděla, že celý život je jeden velký kompromis. Vím, je to klišé, ale je to pravda. Jsme už dospělí. Přestaň snít.“

„Dospělí... tak to chci zpátky svou pubertu. Své mládí. Zařiď to. Jsi moje agentka, tak to zařiď,“ snažila jsem se odlehčit atmosféru, abych si mohla jídlo v klidu vychutnat.

„Své mládí... já bych zase chtěla zastupovat Angelinu Jolie,“ zasmála se zase paní Rytychová.

„Cože? Angelinu Jolie? To bys klesla klidně do druhé ligy, když máš mě?“ řekla jsem naoko namyšleně. Napjetí mezi námi definitivně povolilo. Potom jsme si vychutnali výborné jídlo. Bylo mi fajn. Někdy vám udělá život radostnější obyčejná pizza Neapolitana. Byla jsem najednou velmi pozitivně naladěná. Člověk si nesmí připouštět všechny ty starosti, je také nutný čas na rozmazlování se.

 

 

Dokumentaristku Alexu Bernovou jsem znala už dlouho. Měla jsem jí ráda a obdivovala jsem jí. Byla spolužačka a kamarádka mého manžela, čili měla už důchodový věk, ale na její tvorbě se to nijak nepodepsalo. Ani na kvalitě a ani na množství dokumentů. Hlásala: „Já jsem jak žralok. On se musí pořád pohybovat, aby neumřel, a já zase musím pořád točit, abych neumřela. Až mi vypadne kamera z ruky, je po mně.“ Vitalita to je synonymum Alexy Bernové.

Seděly jsme spolu ve střižně, chystala se mi pustit na ukázku denní práce dokumentu, který spadal pod cyklus Exulanti. Alexa točila medailon o mém otci. Musím přiznat, že jsem o tomto cyklu věděla a Alexu jsem musela dost dlouho přemlouvat, aby jeden díl mému otci věnovala. Nechtělo se jí do toho, a jelikož byla přímočará, řekla mi to na rovinu. „Kočičko moje zlatá, nezlob se, ale tvůj táta zase až tak velká hvězda nebyla. Kdo si ho ještě až na pár výjimek pamatuje? Neber to osobně, ale tvého otce mi dramaturgie neschválí. Nejsem svým pánem, to víš. Dramaturg Hubalka je můj bos.“ Její slova mě žahala jako kopřivy, ale neurazila jsem se a tak dlouho jsem ji přemlouvala, až jsem ji udolala a ona si nakonec mého otce u dramaturga prosadila. Ve skrytu duše jsem si od toho mimo jiné slibovala, že by můj táta kvůli natáčení přijel do Čech. Mýlila jsem se.

„Ještě se neozval?“ zeptala se mě Alexa snad už posté.

„Ne. Psala jsem mu několikrát na mail, jeho poslední telefonní číslo neexistuje, poslední dopis se mi vrátil jako nedoručitelný.“ Nešťastně jsem máchla rukama.

Alexa pokrčila rameny a významně našpulila rty. „To je mi líto. Moc. Škoda, interview s ním bych tam potřebovala. Aby měl možnost se sám k exilu a jeho okolnostem vyjádřit. Ale tlačí mě čas, budu to muset sestříhat z toho, co mám. Má to jít co nevidět do vysílání. Jsem ve skluzu.“

Pokrčila jsem rameny. „Se nedá svítit.“ Asi jsem se tvářila zapškle, protože Alexa se na mě povzbudivě usmála. „Hlavu vzhůru, holka. Bude to hezká pocta, neboj.“

Přikývla jsem.

„Všechno se ti asi ale líbit nebude,“ ošila se. „Uvidíš sama.“

Chvíli kouzlila s přístroji a za chvilku se přede mnou začaly denní práce. Na obrazovce se zjevil otcův bývalý kamarád Karel Bechyňa, s kterým založil skupinu Vysoký tlak. Alexa ho zpovídala s mikrofonem. Karel Bechyňa byl tak o dvacet kilo těžší, než na fotografiích, z kterých jsem si ho pamatovala. Na nich neměl vaky pod očima, brunátný obličej, těkavý a podezřívavý pohled, zešedlé a prořídlé vlasy. Vsadila bych se, že tento bývalý bubeník byl alkoholik. Koukala jsem se na odstrašující příklad. Sama bych také raději trochu ubrat ve svém pití vína.

„Měl název vaší kapely nějaký význam?“

„Vysokej tlak? No jasně, název jsem vymyslel já. Chtěli jsme zpívat o všem, co nám zvyšovalo tlak.“

„Takže jste byli takoví rebelové?“

„No jo. Znáte to, byli jsme tenkrát mladí, štvali nás učitelé, rodiče, horlili jsme proti všemu a za všech okolností. Ale spíš jsme si na to jenom hráli. Byli jsme takoví rebelové bez příčiny. Dlouhý vlasy, věčně nasraný ksichty, to byl náš imidž. Když se pak Martin Poledna oženil, vzal si tu herečku, však to asi víte, tak hodně vyměkl. Vlasy šly dolů a pár let naše kapela skomírala. Až zase když mu odrostla holka, tak jsme se do toho dali. Znáte to, hráli jsme si na děsnej comeback, ale spíš jsme chlastali v hospodě, žvanili a snažili se dostat pod sukně nějaký opilý fanynce. A vy teď z něho děláte hrdinu a málem zakladatele Charty nebo co.“

„Myslíte, že si to nezaslouží?“

„Ten? „Poledna byl normální obyčejnej narcis, kterej se chtěl proslavit za každou cenu. Ať si ho kdo chce dává na piedestal, ale já vám říkám jedno. Udělal by cokoliv, aby se o něm mluvilo. Dělal se hrozně zajímavej. Kvůli ženským. Nic jinýho v tom nebylo. Pár měsíců před tím, než zůstal za čárou, se pořád dělal tajemným, že ho neustále vyslýchaj estébáci a kdesi cosi. Jednou přišel s monoklem a tvrdil, že ho zmlátili, ale já si myslím, že jenom zase někde v hospodě vedl chytrý kecy a někdo mu zmaloval ciferník, tak to bylo.“

„Ale některé písně si nebraly před režimem žádné servítky.“

„Jasně, těmi svými texty začal v ten čas do komunistů šít, ale v šestaosmdesátým to už dělal kde kdo. Začali jsme revoltovat až prakticky, když nám nic nehrozilo. Rozhodně pochybuju, že zrovna z nás se klepali, vždyť na naše koncerty chodila jenom hrstka alkáčů a smažek.“

„Nemluvíte o své skupině tak nějak trochu s despektem?“

„S despektem? Ale kdeže jenom věci nazývám pravými slovy.“

„Jenom že to zní trošku hořce. Nepramení to z toho, že když Martin Poledna zůstal za hranicemi, kapela se rozpadla? Definitivně?“

„Chcete říct, že jsem jako ukřivděnej?“

„Tak bych to...“

„Ale houby ukřivděnej, jenom jsem už v tom neviděl žádnej smysl. Nakonec z toho zůstala jenom buzerace, estébáci si mě pozvali tam k nim a já se musel dušovat, že jsem o plánech jeho emigrace nevěděl. Co jsem z toho měl? On si užíval za hranicema, hrál si na hroznýho disidenta, chvástal se v Hlasu Ameriky a mě tady jenom votravovali život. Tak jsme to s klukama ze skupiny zabalili. Nikdo už na to neměl chuť, každej z nás měl svejch starostí dost a dost. Byl šmitec. Tak takhle skončila skupina Vysokej tlak. Ale já za to nemoh, já rozhodně ne.“

„Co jste pak dělal? Jako zaměstnání myslím.“

„Figuranta. U geodetů. A když to komančové zabalili, tak dělám v jednom vydavatelství.“

„Vrátil byste dobu, kdy jste začínali s kapelou?“

„Jo. Ale založil bych ji radši s někým jiným. Poledna mi rozhodně štěstí nepřinesl.“

Interview skončilo. Koukala jsem zaraženě.

„Chtěla jsem ti to ukázat dopředu, dokud to nebude na obrazovce. Ale chci to tam nechat kvůli konfrontaci. To snad chápeš.“

Přikývla jsem. Ani by mne nenapadlo, zasahovat jí do její tvůrčí práce. Přesto mě mrzelo, jak tátův kolega o tátovi mluvil. Připadalo mi to divné, poslouchat někoho, kdo takto o tátovi hovořil vysloveně zaujatě.

„Nechápu to. Nechápu proč... ta zloba. Vždyť spolu hráli!“

„Holka moje zlatá. Nebuď naivní. Víš, slyšela jsem od té jejich vokalistky, že tvůj otec... nevím vlastně, jestli bych ti to měla říkat. Ale že tvůj otec... no zkrátka přebral Bechyňovi nějakou jeho dívku, či co. Prý skoro rok nehráli. Až do té doby, než si Karel Bechyňa našel novou fanynku a udobřili se.“

„No...“ řekla jsem rozpačitě. Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Tušila jsem, že to můj táta měl s mámou tak nějak jako uvolněný režim, ale vinu jsem spíš dávala mámě. „Je to taky jenom člověk.“

Alexa pokrčila rameny. „Vždyť já nic neříkám. Ty uječené fanynky, kdo by odolal?“

„Stejně ale mluvil o tátovi dost ošklivě.“

„Se nedá svítit. Neber si to tak. Je z něho cítit zášť a závist. Divák to pozná a přebere si to, neboj. Ale naopak tohle, co ti pustím, to se ti bude líbit. Vyhrabala jsem to v televizním archívu.“ Zase si Alexa chvilku hrála s přístrojem a potom se na obrazovce zjevily archivní černobílé záběry skupiny. Tátovi tam muselo být nějakých maximálně pětadvacet. Byl ještě vyhublý klučina v džínech, plamenným pohledem a s kytarou v ruce. Musel se dívkám moc líbit. Hráli nadšeně, zápal jim sálal z očí. Dojalo mě, když jsem si uvědomila, jak byl můj otec, když byl mladý a vyhublý, podobný mému synovi. Geny se nezapřou. Každopádně jsem se rozhodně nemusela obávat, že jsem adoptovaná. Dívala jsem se na sestřih archivních a ani jsem nedutala. Když to skončilo, ještě hodnou chvíli jsem seděla úplně tiše. Alexa respektovala mé rozpoložení a také mlčela.

Nakonec jsem ze sebe vypravila „Byl to zážitek. Fakt. Tohle jsem nikdy neviděla.“

„Přepálila jsem ti to na dývko. Říkala jsem si, že by ti to třeba udělalo radost.“

Alexa je fakt zlatá. Věděla, jak člověka potěšit. „Děkuju. Moc děkuju.“

Alexa mi podala dvd a já ho vděčně schovala do kabelky. Měla jsem moc dobrou náladu. Cítila jsem uspokojení, že medailon vznikne. Měla jsem v Alexu důvěru. Byla zkušená dokumentaristka. Hned, jak jsem přijela domů, několikrát jsem si dvd pustila. Pouštěla bych si ho pořád dokola, jak jsem z něho byla nadšená. Způsobilo ve mně melancholickou náladu, ale nebyl mi proti mysli. Vyvolalo ve mě vzpomínky na dětství a společné akce s mým tátou, na naše toulky Šumavou, kam jsme jezdili k jeho tetě, na to, jak mě nosil na ramenou a spoustu dalších situací. Hezky bych prosnila celé pozdní odpoledne až do pozdního večera, ale musela jsem jít na oslavu narozenin kolegy Kratochvíla a ještě jsem neměla pro něho dárek.

 

 

 

 

Zvonila jsem u dveří docela dlouho. V ruce jsem měla kytku a láhev vína. Rozmýšlela jsem si, jestli kytku koupit, je to přece jenom zvláštní, dávat kytku muži. Kolega Kratochvíl otevřel dveře a jeho tvář byla plná radostného očekávání. Když mě spatřil, jeho oči zklamaně pohasly, přestal se tolik usmívat. Zarazilo mě to. Copak si nepamatoval, že mě pozval? „Trochu jsem se zdržela, promiňte.“

„To nic, to nic, pojďte dál, milá kolegyně, řekl a ustoupil. Vešla jsem, předala mu kytku a láhev. Prakticky se na dárky nepodíval a přitom to byla kvalitní a drahá značka. Kvůli těmto dárkům jsem samozřejmě absolvovala cestu do nákupního centra a samozřejmě jak jinak jsem neodolala a koupila si dvoje boty. Značka JB MARTIN a ELLE spolehlivě vykuchala mou peněženku. Nevím, jestli bych neměla účty předložit kolegovi Kratochvílovi. Zatracené dárky!

„Nezouvejte se. Pojďte klidně dál.“

„Ale já se klidně...,“

„Ne, ne, ne v žádném případě!“ Byl rezolutní. Usmála jsem se, ale v duchu jsem jeho zdvořilost proklela. Na nohou jsem totiž měla nové boty a samozřejmě mě trošku tlačily. Možná jsem opravdu měla koupit o to číslo větší, jenže mě připadá, že když si koupím své číslo, mám nohu velkou jako Titanic. A já přece chci mít malé, útlé, sexy nožky. To přece stojí za ty puchýře, že?

Vešla jsem tedy do pokoje a trpěla při každém kroku. Uprostřed obýváku měl velký oválný stůl a prostřeno pro deset lidí. Uprostřed velká mísa s polívkou, řízky a salát. „To nás bude tolik?“ podivila jsem se. Rozhlédla jsem se kolem a nikde nikdo. „A jak to, že tady ještě... nepřišla jsem brzy? Byli jsme domluvení na sedmou?“ Kratochvíl přikývl a tvářil se koženě. Zkontrolovala jsem hodinky. Bylo půl osmé. V té chvíli začal vyzvánět Kratochvílův telefon, jenž ležel na kraji stolu. Kratochvíl se rozzářil a vrhl se k němu. „Asi dole někdo zamkl vchodové dveře. Schválně jsem je nechal odemčené, ale to víte. Ahoj Petříku!“ Na moment telefon překryl rukou a radostně šeptl. „Vnuk!“ potom zase se věnoval hovoru. Tvář mu zářila. „Jsi dole?... Ne?... Cože to?... Prosím... hůř tě slyším, to víš, mám starý telefon... Cože, nepřijdeš? Proč... kamarádi... vyhrál ve Fortuně a budete slavit... Ne, nezlobím, to víš, že se nezlobím... jasně jindy to oslavíme... honorář? No ten budu mít asi pozítří... tak to se zastavíš, to bude prima... ahoj, tak ahoj.“ Kratochvíl položil zdrceně telefon a nepřítomně na něho zíral, jakoby tomu nemohl uvěřit. Potom se na mě smutně podíval. „Všichni. Všichni se omluvili. Celá rodina.“ Kroutil nechápavě hlavou. Podíval se na mísu s řízky. „Celé odpoledne jsem to smažil!“ Podíval se na mě. „Zabalím vám je. Všechny vám je zabalím. Oni si nezaslouží! Ani jeden!“

Odešla jsem s taškou plnou řízků a s podivným pocitem kolem žaludku. Chtěla jsem tam zůstat déle, ale odmítl to jenom mlčenlivým posunkem hlavy. Pustil si Franka Sinatra. Poslouchal ho z klasických vinylů na starém gramofonu. Nerada jsem ho tam nechávala takhle samotného, ale mou přítomnost si evidentně nepřál.

 

Zaparkovala jsem, vystoupila a opět jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Už to tady bylo znovu. Rozhlédla jsem se po vylidněné ulici. Nikoho jsem nespatřila. Šla jsem pomalu domů a podpatky se v ztichlé ulici rozléhaly strašně nepříjemně. Zvuk mě prozrazoval a hlásal do okolí, že jdu. Zbývalo mi jenom pár metrů ke dveřím. Už při chůzi jsem začala štrachat v kabelce a hledat klíče. Jako na potvoru jsem je samozřejmě nemohla najít. Zase se mi zdálo, že jsem koutkem oka zaregistrovala nějaký pohyb. Zastavila jsem se na kraji silnice a ohlédla jsem se zpět ke křovinám. Snažila jsem se proniknout svým zrakem tmou, ale nic jsem nespatřila. „Pane Polánku, jste to zase vy?“

Nic se neozvalo.

„No tak, pane Polánku! Už mě nezlobte! Vylezte.“

Pořád se nic nedělo. Vyndala jsem z kabelky telefon a přiložila ho k uchu. „Pane Polánku, vidíte? Už volám policisty, takhle to prostě nejde!“

Nic. Jenom někde v dáli zazněl zvuk tříštícího skla. Trhla sebou a rychle se rozhlédla. Začala jsem dýchat rychleji. U protějšího chodníku byla zaparkovaná řada aut a zdálo se mi, že v jednom tmavém někdo sedí. Popošla jsem směrem k němu. Nemýlila jsem se. Někdo auto nastartoval a auto vzápětí vybočilo z řady a rychle projelo kolem mě se zhasnutými světly. Sotva jsem stačila uskočit. Bylo to nějaké audi, typ jsem jako většina žen pochopitelně nerozpoznala. Řídil ho nějaký plešatý starší muž, ale do tváře mu pořádně vidět nebylo. Každopádně pan Polánek to rozhodně nebyl. „Ty pitomče!“ vyjekla jsem. Auto nezpomalilo a vzápětí zmizelo za rohem. To se mi snad jenom zdá, říkala jsem si a jenom nechápavě kroutila hlavou. Oddychla jsem si, konečně našla klíče a s úlevou za sebou zamkla.

 

Doma mě čekala obrovská kytice z padesáti růží a zvědavý Lukáš. Rázem jsem na ten nepříjemný pocit či spíše strach venku zapomněl.

„Mamuš, to tady dlouho nebylo, kdo se zbláznil?“

„Hele, synáčku, nebuď drzej, myslíš, že už jsem tak stará, že nemůžu dostávat takovýhle krásný kytky?“ Nemohla jsem se jich nabažit, pořád jsem v nich měla zabořený nos. Zvedly mi náladu.

„Byla tam nějaká vizitka?“

Lukáš zakroutil hlavou. „Kdepak.“

Přikývla jsem. Bylo mi to jasné. Richard. Lukáš se na mě pátravě díval. „Víš, kdo to poslal?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Takže neznámej ctitel. Doufám, že to nebyl slintoš. Venku nebyl, kontroloval jsem to.“

„Ten? To tedy pochybuju. A neříkej mu tak. Je to hnusný.“

„On je hnusnej.“

„Nemocnej.“

„Jo. A odnášíš to ty.“

„Ostatně kde se tady ty kytky vzaly?“ chtěla jsem změnit téma.

„Mesinžr. Teda mesinžerka. Pěkná,“ mrkl na mě Lukáš spiklenecky.

„Ano? Pěkná?“

„Mladá, dělá to brigádně, je v prváku na vejšce na fildě.“

Odtáhla jsem se od kytek. „Helemese, jak to že to tak všechno víš?“

„Hádej. Udělal jsem ji čaj. Ten dobrej, zelenej a...“ Lukáš se významně usmíval.

„A?“

„Mám rande, mamuš. Takže ať ti je poslal kdokoliv, má u mě velký plus. Přihrál mi Kláru.“

„Tak Klára. Hm. V prváku... takže je starší.“

„Vo co gou? Je skvělá, to je hlavní. Hned na první vočmuch. Anarchistka. Má zdravý názory.“

„Anarchistka? Ježíši Marija, tak teď nevím, jestli to je zrovna dobrá zpráva! Anarchismus je nesmysl.“

„Kecali jsme skoro hodinu, jak do nás cpou ty globální mecdonalďácký stvůry ty svoje návykový sajrajty. Dělaj z dětí závisláky. Parchanti. Jsou to zločinci. Klára má pravdu, chtělo by takový firmy vyhladit.“

„Lukáši si normální? Takovýhle názory, kde to bereš. Vyhladit, zločinci, parchanti. Ta Klára se mi nelíbí už teď.

„Mamuš, klid a mír. Žádná výměna názorů, jo?“

„Dobře. Ale docela ráda bych ji radši poznala. Ty její názory ve mě budí hrůzu.“

„Á jé. Lustrace.“

„Buď rád, že se o tebe zajímám.“

„Chm. Nevím, jestli mě to těší.“

„Synáčku, já nevím, jestli mě těší tvé nadšení pro nějakou Kláru a její militantní názory.“

Lukáš se zatvářil trošku kysele, ale už mi neodsekl něco pubertálně chytrého.

 

Seděla jsem ve své ložnici, popíjela jsem své oblíbené víno a hrála si s mobilem. Mám nebo nemám mu napsat? Dívala jsem se na ty růže a uchopila telefon. Nedráždi hada bosou nohou, varovala jsem se, ale už jsem vyťukávala zprvu: Děkuji, moc voní. Chvíli jsem váhala a dívala se na ten nápis Odeslat. Pink, odesláno. Hlídala jsem telefon. No tak, no tak, máš ho určitě u sebe. Napiš, napiš, napiš! Proč si tak nedočkavá? A co Lumírek? Je pryč. Je daleko a někde si fidlá. Já jsem tady! Pink zpráva. Hned jsem ji otevřela. Stálo tam: Nemáš zač, víš, že Tě miluju! Moje prsty začaly tancovat po klávesnici: Lžeš. Už jsem Ti to vysvětlovala. POBLOUZNĚNÍ! Zítra už budeš zase v pohodě a budeš lovit nohaté pubescentky! A už mi nepiš! Odpálila jsem textovku a nedočkavě hypnotizovala telefon. Nic. Pořád nic.

Vždyť už je to pět minut, jak to že nepíše?

Vždyť nemá psát, chechtalo se mi svědomí.

Kušuj, to má přece pochopit, že to tak nemyslím.

Je to chlap, mají čistou logiku. Nekoukaj za roh, náznaky nepochopí, to bys už měla vědět, jsi už velká holka!

Pink. Textovka. Cha cha, tak vidíš, už je to tady. A ty si myslíš, že jsi nejchytřejší a ejhle! Myslí mu to! Otevřela jsem textovku: Žádné poblouznění, mě se jen tak nezbavíš. Kola už se roztočila! Srdce mééé buší jen pro tebééé! Zdraví Neruda.

No rým primitivní, do Nerudy máš hodně daleko, ale o to vůbec nejde. Usmála jsem se spokojeně, ale napsala jsem: Přítel Lumír, manžel Jan! Odpálila a čekala jsem. Ale už neodepsal. Byla jsem zklamaná. Co blbneš, sama přece víš, že tě zajímá, proč si mu napsala tohle! Nejsi husa? Možná. Jenže ostatně je to pravda. V té chvíli na mě padla zase trochu deprese. Lumíre, kde se touláš, copak nevidíš, že se ti začínám ztrácet? Kde jsi, aby si o mě bojoval? Jsem sama, jsem normální žena a schází mi chlapská náruč. V noci jsem ji okusila a chtěla bych zas! Lumíre, jestli co nejdřív nepřijedeš, dopadne to špatně! Jenže svědomí mě zase začalo okamžitě sekat. Bohužel. Někdy bych se ho nejraději zbavila, někde ho pohodila v temném koutku, protože mi ztěžovalo život. Lumírek mi přece věří. Abych ho trochu uchlácholila, nařídila jsem si, že se druhý den pojedu podívat za manželem Janem. A taky s Richardem to ukončím zavčasu. Dopila jsem skleničku, uchopila jsem telefon a vyťukala jsem: Promiň, vážně to nejde! Je mi líto. Myslím to naprosto vážně. Už mi vážně nepiš! Děkuji. Text byl na svítícím display, váhala jsem, display potemněl, ale nakonec jsem ho odeslala. Rázem jsem dostala strašnou náladu, za kterou jsem si ale mohla sama. A copak je lék na špatnou náladu? Víno. Otevřela jsem si ještě jednu láhev.

 

 



2 názory

f_moll
10. 10. 2010
Dát tip
*

Prosecký
04. 10. 2010
Dát tip
Jestlipak to zdaňuje? T*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru