Písmák
Registrovat

Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

STŘÍPKY - TÁTA

08. 10. 2010
24
21
1940
Autor
Marcela.K.

Někdy mám pocit

jako by ji nepřestřihli

Tenkrát stávali tátové za dveřmi

Možná jsem se jen začala moc bát

že se ztratíš i ty

tak jsem ji držela

a upletla si obojek z mléčné dráhy

 

Ne

už neuteču

Jen se občas toulám mlhovinou

a hledám v hvězdokupách naději

že se vrátí čas

 

Ty půjdeš přes dvůr nemocnice

Potkáš mýho tátu

a on se tě zeptá

 

Kam jdete slečno?

Rozbil se mi háček

Spravím vám ho

 

Vezme násadku od plnicího pera...

 

Až si uháčkuješ bílé rukavičky

řekneš ano

a já se vám narodím

 

 
 
 
Já vůbec nevím, kde je.
A taky si ho vůbec nepamatuju. Kde spal. Jestli třeba nosil pyžamo…
Nic  doopravdy nevím. Jen, že byl takovej velikej a když mě držel za ruku, tak ji měl teplou.
Prý hodně kouřil, ale ani to si nepamatuju. Kouřil venku, na schodech.
Vlastně mě ani nenapadlo, že už není. Myslím, že tu byl pořád, jen ho nebylo vidět…
 
 
Máme doma album a v něm tatínkovy fotky. Tak vím, že jsem nejprve byla mimino, ale když už jsem chodila,  jezdívali jsme na výlety. Na hory, do Krkonoš, k vodě…
V Krkonoších je s námi i teta Mařa a Vladěnka. Já tam  jsem vyfocená se Zuzankou a Vlaďkou u velikého medvěda. Holky se ho drží, ale vypadá jako živej a na mně je vidět, že  se ho bojím.  Asi byl jen vycpanej, ale stejně raději stojím dál od něho a tvářím se nedůvěřivě, i když je táta blízko. Člověk nikdy neví, co ho na horách může potkat.
Pár fotek je z Pastvinské přehrady. Tatínek si nás prý naložil na lodičku. Všechny děti, co jsme tam byly a maminka stála na břehu a bála se o nás a na tatínka se pak zlobila. Co by prý dělal, kdyby mu nějaké dítě z té loďky vypadlo! A tatínek  se tehdy  zase  jen smál a říkal, že se maminka zbytečně bojí.
 
Jenže já si myslím, že maminka nedělá zbytečně nic.
Ona, i když sedí u televize, tak u toho drží v ruce jehlice a plete nám svetry, sukně, rukavice, nebo ponožky. Dívá se na televizi a přitom mrská těmi jehlicemi. Nerozumím tomu, jak může plést a nedívat se na ruce.
„Maminko, naučíš mě plést?“
„Copak bys chtěla uplést?“
„Svetřík, pro panenku…“
Vzala jehlice, klubíčko vlny a nahodila první řadu:„Každej začátek je těžkej, ale co se naučíš, ti nikdo nevezme. Zatím zkusíš jen hladce. Počkej, kousek ti upletu, aby se ti to lépe drželo v ručičkách. Vidíš, to musíš takhle. Napřed upleteme panence šálu.“
 
Mrzí mě to, že si tatínka nepamatuju. Jen z fotek vím, že musela být pravda, to co maminka říkává, že se líbil holkám. Byl vysoký, štíhlý, měl modré oči a světlé vlasy. Rád tancoval, ale maminka tančit nikdy neuměla. V té době, kdy by měla chodit do tanečních, byla válka. To věřím, že se  jí tehdy tancovat ani nechtělo.
Tatínek byl o čtrnáct let starší. Ten se naučil tančit už před válkou.
 
Chodíval také do Sokola.
Nejradši se dívám na tu fotku, kde cvičí na hrazdě.
Jen v bílých trenýrkách.
…a nohy má v nebi.
Také by se mi líbil.
 
To je dobře, že maminka umí plést a háčkovat. Kvůli háčku se s tatínkem seznámili, pak se zamilovali a pak se vzali.
Mamince se totiž háček rozbil. To už pracovala jako sestřička v nemocnici. Potřebovala ho, měla jen jeden. Šla přes dvůr nemocnice. Tatínek tam pracoval jako úředník v kanceláři. Potkali se a on se jí zeptal, kam jde.  No a ona mu řekla, že se jí rozbil háček, že si bude muset koupit nový. On na to, ať mu ho dá, že jí ho spraví. A spravil! Zasadil  ho do násadky starého, plnicího pera. Byl ohromě šikovný, ten můj táta.
Ten háček je památeční a když se na něj maminka dívá, říkává, že na ten se prý tatínek tehdy chytil…a usmívá se při tom. Má ho stále. Schovává ho ve skříňce, ke které má klíček. Tam má všechny důležité věci.

Často chci tuhle pohádku vyprávět. Připomíná mi Popelku, ale nevím proč. Možná proto, že je jí v té rozevláté sukni, na svatebních fotkách, maminka tak podobná... a možná  i proto, že tatínek  na nich vypadá  jako princ. Byl hodný a maminka pracovitá. I rukavičky na svatbu si uměla uháčkovat. Nebo možná byly schované v oříšku… co já vím, tehdy jsem přece ještě nebyla na světě.

Přečíst později Dílo do oblíbených Autor do oblíbených Další dílo autora Nechci Avíza
Seznam tipů Seznam oblíbených

21 názorů

Benetka
před 2 týdny
Dát tip lawenderr_

Mrzí mě to, že si "tatínka" pamatuju.

Jinak krásný text. Jo.

lawenderr_
před 2 týdny
Dát tip Marcela.K.

tak nějak úplně rozumím ... jsem v té fázi ... :)

Marcela.K.
před 2 týdny
Dát tip lawenderr_

Neměla to lehký a až po její smrti jsem našla dopis, který psala své kamarádce... řvala jsem jako želva.

Ten poslední společný rok, kdy už byla na naší pomoci plně závislá,  bylo to nejlepší co jsme dostaly - ten čas.

 Dala mi v dospívání dobrou radu - představ si ho jako otce svých dětí. Poslechla jsem ji. 

 

 

lawenderr_
před 2 týdny
Dát tip Benetka

jo - a hodně dobře napsaný :) ale to se furt opakuju

lawenderr_
před 2 týdny
Dát tip Marcela.K., iiiii, Benetka

chlap, co si umí poradit, je nevíc, úplně mamimce rozumím:) - teda samozřejmě nejenom ... :) S tou dětskou pamětí je to divný - já si jako prtě taky nic nevybavuju, mám taky jen fotky. Jak je možný, že o pár let dál, už jsem si dokázala zapamatovat dlouhý básničky? Mám jen něco nejasně rozmazanýho z dvou let, moře, panenku na zpětnym zrcátku ... nic moc. Měla bych si pamatovat dědu ... umřel mi, když mi byl rok. Nepamatuju. Nepamatovat si tátu je naprd, bílý místo ... a hodně lásky pro mamču, - uf, skvělá, že to unesla

Marcela.K.
24. 01. 2012
Dát tip
Hani, to byl hlavní smysl mého vzpomínání... to, že jsem vyrůstala bez táty, bylo jistě smutné, přesto jsem to jako dítě nějak nevnímala. Prostě to tak bylo a já jsem i přesto byla šťastné dítě. Vyrůstala jsem v láskyplném prostředí a to, že to tak bylo, byla zásluha především mé maminky a její rodiny na Moravě.
8hanka
24. 01. 2012
Dát tip
ako je u Teba dobre... smutne spomienky popretkavane laskou... *****
nezaměstnaný
04. 05. 2011
Dát tip
Moc pěkně napsané. Moc.
Marcela.K.
04. 05. 2011
Dát tip
...
Thea
11. 10. 2010
Dát tip
mylenko, rozplakala jsi mě. Je to nádherné. *
Oldjerry
08. 10. 2010
Dát tip
Když mi táta umřel bylo mi sedmašedesát. Přitom a přesto mám někdy podobné pocity... *
gabi
08. 10. 2010
Dát tip
očami dieťaťa...opäť vydarené *
skoro
08. 10. 2010
Dát tip
Jako vždycky ****
A.H.
05. 10. 2010
Dát tip
Dojemné... *
Marcela.K.
05. 10. 2010
Dát tip
Guy, mamince bylo tehdy 24 let a tátovi 38. Myslím, že to bylo spíš obráceně. To on "chytil" maminku :-) Lakrov, ano dítě povyrostlo...některé Střípky se zatřpytí jen díky vyprávění maminky...tak to bylo, tak to zatím je... Jiří, když má člověk děti, nikdy už "nezmizí". Můj táta se navíc podobou "obtiskl" do mého prvorozeného syna...
guy
05. 10. 2010
Dát tip
.. na ten se prý tatínek tehdy chytil .. dobrá metoda, akorát v současné době už ne moc použitelná - myslím, že z generace na vdávání už málokdo ví, jak takový háček vypadá a k čemu je původně určen :-)
Lakrov
05. 10. 2010
Dát tip
Závěr prologu (okamžik, kdy se čtenář dozví, že autorka nepíše o své, ale o lásce svých rodičů) působí trochu nadčasově. Vlastní text je pak oproti předchozím střípkům psán o něco méně dětským jazykem (možná proto, že už to dítě povyrostlo). Stále je však veden po linii dětských otázek (týkajících se často čehosi složitějšího) a jednoduchých odpovědí, jimiž ono dítě pokaždé hbitě překlene (tušenou?) propast. Září z toho určitá "naivita"; sice křehká, ale z drlouhodobého hlediska neotřesitelná. Tip.
nostalgik
05. 10. 2010
Dát tip
... jen ho není vidět, je tu stále. Pro tebe i pro maminku. ***
Sdílení
Nahoru