Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Dvacetník
datum / id24.03.2011 / 381192Vytisknout |
autorfereny
kategorieJen tak pro radostDalší dílo autora
zobrazeno1176x
počet tipů3
v oblíbených0x
Dvacetník

V práci bylo toho dne velice rušno. Celé patro představovalo jedinou obrovskou místnost, tzv. „openspace“. A právě dnes se v rohu patřícím mzdovým účetním konalo školení. Školitelem byl menší, podsaditý muž středního věku. Soudě podle častého zvyšování jeho hlasu a rovněž podle intonace měly chudinky mzdovky co dělat s cholerikem. Netrpěly však jen ony, celé oddělení finančních účetních si stěžovalo na hlukem ztížené podmínky k práci, a sekretariát zrovna tak. I když vlastně…

Slovem sekretariát se označovalo oddělení složené pouze z tří pracovnic. Tou první byla postarší žena, pracující zde už přes dvanáct let na pozici sekretářky nebo chcete-li office manažerky, to aby představa o její pozici vypadala důležitěji v tomhle moderním světě. Druhá pracovnice, Andrea, byla o poznání mladší, něco kolem sedmadvaceti let, a měla na starosti vše ohledně firemního vzdělávání zaměstnanců. Obě dvě potřebovaly k ruce ještě nějakou asistentku. A tou jsem byla já. A já ani Andrea jsme si na hluk nestěžovaly. Jakékoliv vyrušení z monotónnosti našich dní tady jsme vítaly s otevřenou náručí. Chvíli nás bavilo pozorovat všechny ty nadávající lidi a pak jsme si šly po svém.

„Pane bože, ticho!“ ozval se z ničeho nic mohutný křik paní Vyhnalové, jedné z finančních účetních. Ujely jí nervy, což se rozhodně nestávalo jen zřídka. Omluvme jí, chyběl jí jen měsíc do důchodu. „Tady se nedá pracovat, prostě nedá!“

„Je to jen jeden den, paní Vyhnalová,“ těšila ji mladá mzdovka Pavla a omlouvala hlasitost školitele slovy: „My to potřebujeme.“

„A já potřebuju pracovat! Nahoře je snad školící místnost,“ vystresovaná žena měla na mysli čtvrté patro, skutečně určené pro školení. Jenže co na plat, mzdovky potřebovaly sedět u svých počítačů, kde měly nainstalovaný program, jehož fungování jim právě školitel vysvětloval. Nebo se o to alespoň snažil. Čím dál častěji ke mně doléhal hlas školených dam, překřikující hlas školitelův.

Jedna z nich se náhle zvedla, popadla bundu a vystřelila ze svého místa směrem ven. Cestou stačila se zoufalým výrazem ve tváři syknout na Andreu: „Pojď kouřit!“ Zasmála jsem se tomu.

Andrea si během pauzy na cigárko odskočila do obchůdku s potravinami, stojícího naproti naší práce přes ulici. Teď mi podávala jablko, o které jsem ji prosila. To jabko je zelené a já nejsem Sněhurka, napadlo mě.

Pousmála jsem se a zeptala se: „Kolik jsem dlužná?“

Nechtěla, abych jí něco dávala, a tak prohodila: „Myslím, že stálo přesně čtyři osmdesát.“

Vyhrabala jsem z peněženky pětikorunu a položila ji na její stůl. „Teď mi dlužíš dvacetník,“ mrkla jsem na ni. A světe div se, Andrea otevřela šuplík a s vítězným úsměvem mi jeden podala. Položila jsem si ho na roh klávesnice, abych ho měla na očích. A víte co? Svět mi připadal zase o trošku veselejší.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

22.01.2012 00:41:17dát kritice tipKočkodan
O trochu veselejsí svet – to je za vsechny prachy. :-)
13.07.2011 17:07:15dát kritice tipfereny
Děkuju!
22.06.2011 09:56:09dát kritice tipOstrich
Pěkně odpozorované, taková causerie :o)
24.03.2011 17:22:30dát kritice tipfereny
děkuji :)
24.03.2011 15:58:39dát kritice tipAlegna
četla se dobře, Sněhurka mě pobavila
24.03.2011 14:55:09dát kritice tipaleš-novák
pořád jsem čekal, odkud se v účtárně vynoří dvacetník...překvapivá pointa :o)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.