O mých zvířecích kamarádech (32)

     Naším domem už roky roků procházejí kolonie mravenců. Není to stále, jen čas od času a trvá to několik dní až týdnů. Přesto je nehubím chemicky ani nijak jinak. Na misku jim dám cukr a sladké cukroví. Mravenci zde hodují a nerozlézají se pak po bytě, aby si hledali potravu. Náš dům je jen překážkou v jejich trase, kterým musí projít. Když přejdou, je zase na delší období ´klid´.

     Je mi smutno, když vidím v televizi nebo tisku zvrácené záběry lovců, jak se hrdě usmívají nad mrtvolami svých trofejí. Pyšní se v nadřazených pózách, nad nehybnými těly nebohých zvířat, která skonala v nerovném boji s lidskými zbraněmi. Jejich smutně skleněné oči, ´hledí´nehybně do prázdna. Toto patří mezi nejsmutnější podívanou a mě osobně se příčí, takovéto záběry zveřejňovat.

     Také mě šokovala myšlenka, která proběhla médii. Odborníci hájí drůbežárny s tím, že se domnívají, že slepice uzavřené v malých klíckách se zde údajně cítí lépe než ve volných výbězích. Argumentují tím, že se zde slepice cítí bezpečněji. Pokud jsou volně a pohromadě, jsou podle tohoto názoru stresovány tím, že se vzájemně napadají.. Život slepic podrobně sleduji (a nejen slepic) celý svůj život, takže o něm už něco vím, proto se s touto verzí neztotožňuji. U slepic panuje hierarchie, což znamená, že k jídlu jdou jako první starší slepice. Ty starší občas odeženou mladší a ty se jdou nazobat až poté. Nejde ale o nic dramatického a je to přirozený běh. Řeším to tak, že na dvoře umisťuju dostatečný počet nádob na krmení a pak k tomuto jevu nedochází. Zmínění odborníci ale zapomněli poznamenat v jak žalostných podmínkách „klecové“ slepice často živoří. Celé bych to přirovnala, jako kdybych měla být ráda, že mě někdo zavře za mříže maličkého žaláře jen proto, aby mě venku náhodou někdy někdo nepřepadl. Měla bych se pak cítit šťastná? Rozhodně ne! Každý dá přednost volnosti a svobodě i za cenu určitého procenta rizika. V přírodě je většina zvířat ohrožena predátory, přesto když je uvězníte do stísněného prostoru, dají opět přednost svobodě, mají-li tu možnost.

     ..Ráno když jsem krmila, jsem – jako každý den –nasypala na králíkárnu obilí pro vrabce a hrdličky. Pravidelně se přilétají nazobat. Ponejvíc po ránu a v podvečer. Ráda je při tom pozoruji z okna. Zimní krmítka pro veškeré ptactvo a léto nesundávám. Občas nasypu trošku krmiva na přilepšenou během celého roku. Mimo zimu přiletí některý opeřenec jen ojediněle, neboť je už venku dostatek hmyzu a jiné potravy.

     V tomto období obyčejně vypouštím zpět do přírody ježky, kteří u nás přezimovali. Tento víkend se tak chystám opět učinit. Ježky vypouštím na bezpečném místě, do oblasti kde jsem je na podzim našla. Zprvu je venku přikrmuji kočičími granulemi (občas syrovým vejcem), než se dočista zaklimatizují.

     …Teď si udělám v psaní pausu a půjdu zalít a přihnojit kytky v bytě. Spousta jich už nádherně kvete a tak si i některé nafotím.. Kdysi jsem četla zajímavý článek o tom, že se nikdy nemají rostlinám odtrhávat, či odstřihovat žluté listy a části, pokud dočista neuschnou a nejdou lehce sami oddělit. V opačném případě způsobíme rostlině násilí, které ona dokáže vnímat. A nejen to, vznikne otevřená ranka, kterou může do rostliny vniknout různá infekce, například některé z houbových onemocnění. Od té doby se touto radou poctivě řídím.…..