Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pohádka o zlém klukovi

28. 08. 2011
2
0
2393
Autor
Minda

 

Pohádka o zlém klukovi

 

Byl jednou jeden kluk, ze kterého vyrostl tak škodolibý a zlý spratek, že se ho brzy bály nejen děti, ale i dospělí. Ten kluk kradl, ničil a škodil, kde mohl. Jmenoval se Brek.

Tak jednou vám takhle šel po ulici a už z dálky viděl na první pohled ctihodného a bohatého pána. Toho pumpnu- řekl si a když se pán přiblížil, zastoupil mu cestu,  vyzývavě se na něj podíval a řekl: „Nějaká kačka by nebyla, vašnosto?“

Pán byl dobrák a často dával žebrákům almužny. Ale drzost, se kterou si tenhle kluk před ním řekl o peníze, ho rozčílila.

„Takhle se prosí o laskavost? Takhle se žádá o peníze? Běž mi z cesty, ať už tě nevidím, ty kluku drzý!“ dořekl a zlostně kluka odstrčil a šel svou cestou.“

„Tak to si neměl dělat, zatnul kluk malou pěstičku a hrozil s ní ještě dlouho za pánem, který už dávno zmizel ve spletitých uličkách městečka.

Tu noc nemohl brek usnout, jak přemýšlel o pomstě. A najedou mu svitlo a na tváři se mu objevil jeho typický škodolibý a se sebou spokojený škleb.

Druhý den se vydal znovu do městečka a toulal se v jeho uličkách tak dlouho, dokud nezahlédl ctihodného pána ze včerejška. Vykračoval si tu zřejmě se svou paní, která měla na sobě zlatavé šaty a vypadala stejně ctihodně jako její muž.

Brek je začal potajmu sledovat, až ho zavedli k bráně jejich pozemku. A mám tě! mnul si ruce Brek a v klidu si odešel hrát s ostatními dětmi.

Od toho dne se začaly v domě Ardenových dít velmi podivné věci.

„Beáto, nevíš, kam jsem si položil klíče od auta?“ ptal se druhý den ráno pan Arden ženy.

„Nevím, neviděla jsem je, ale sama nemůžu najít klíče od domu. A už musím vyrazit. Necháme otevřeno?“ a paní Ardenová políbila svého manžela a odjela do práce.

Pan Arden tedy nechal dům otevřený a jel dnes do práce tramvají. Proč ne, nakonec je to docela pěkná změna- pomyslel si.

Ale to už Brek uskutečňoval svůj tajný plán. Vkradl se do domu a tady něco ukradl, tady vypojil, tu zase poničil, takže když se vrátila paní Ardenová domů, byl dům vzhůru nohama. Takový nepořádek! Spráskla ruce a chtěla napustit vodu na vytírání, ale ta se začala řinout po podlaze.

Když se vrátil domů pan Arden, našel ženu klečet na kolenou, jak usedavě plakala, nad hromadou rozházených a poničených věcí umáčených ve vodě. Uklidnil a utěšil svou ženu a řekl jí: „Pojď, zavolám pár lidí a ti to tu dají do pořádku. My si zatím vyjedeme za město a uděláme si pěkný večer.“ Nasedli do auta a vyjeli z města. Ale tu si pan Arden všiml nějakých podivných zvuků, auto začalo chrčet a pískat , pan Arden dupl zprudka na brzdu,ale šlápl jen do prázdna a auto se nekontrolovaně řítilo dál. Naštěstí se zastavili v kopci, ale jen taktak, že nesjeli ze silnice.

Na to už se ale v nebi nemohli dál koukat a vyslali anděla Albára, aby zavolal třeba i do pekla, jen aby to tomu zlému klukovi neprošlo. Albár měl v pekle kamaráda- čerta Alfonse, kterému tedy hned zavolal- a už si to spolu štrádují po polní cestě za městem a vymýšlejí, co s tím čertím kvítkem, s tím klukem nepovedeným, udělají. Ale nemůžou se dohodnout. Alfons by ho chtěl odnést rovnou do pekla a udělat z něj pečínku, zatímco Albár by ho chtěl napravit a jen trochu vytrestat, aby něco podobného, jako panu Ardenovi, už nikdy nikomu neudělal.

A protože se pořád nemohli domluvit, hodili si kostkami. Anděl vyhrál.

„Co kdyby ses proměnil v pana Ardena?“ zeptal se čerta.

„A ty v paní Arednovou, he?“ opáčil pobaveně čert.

„To tak, byl bych celému nebi i peklu pro smích!“

Ale pak se na čerta spiklenecky usmál a hle – po ulici si vykračují Ardenovi jako by se nechumelilo a darebák Brek nevěří svým očím.

Ale to by nebyl on, aby ho nenapadla zase nějaká lumpárna. Sedl si na schodech u kostela, kolem kterého měli právě projít a usedavě plakal.

„Copak je ti chlapče, proč pláčeš?“zeptal se ho Albár.

„Ztratil jsem se a teď nevím, co si počnu“ odpověděl fňukavě Brek.

„Tak pojď s námi. U nás si odpočineš, najíš se, ohřeješ se. Jen pojď!“řekl Albár.

„No, já nevím, nechci být nikomu na obtíž“ dělal Brek falešně skromného a ohleduplného.

Ale nebyla to jediná faleš, která byla teď ve hře.

„Jen pojď, hochu, my tě neukousneme!“ řekl laskavým hlasem Alfons.

Brek vstal a šel s nimi. Už šli dlouho a známá zahrada a dům stále nikde. Brekovi to začalo být podezřelé, tak se zeptal Albára : „Drahá paní, kampak to jdeme, nezabloudili jsme?“

„Ale kdepak, jak tě to napadlo, chlapečku! Bydlíme kousek za městem, buď trpělivý, bude to stát za to!“ řekl Albár a neudržel se, aby se trošičku nezachichotal.

Ale Brek věděl, že Ardenovi nebydlí za městem. Vždyť u nich přeci byl. No nic, třeba mají ještě jeden dům – říkal si.

Šli dál a dlážděná cesta už se dávno změnila v polní a ta pak v lesní pěšinu. Brek začal mít strach, ale stále neměl ani tuchy o tom, co se na něj chystá.

„Vážený pane, nejdeme už nějak dlouho, vždyť tohle nevypadá jako cesta k domu!?“ zeptal se Brek.

„Už jen chviličku a budeme doma, uvidíš. Dostaneš dobrou pečínku, vykoupeš se a budeš spát v peřinách z peří!“ řekl čert a ošklivě a nahlas se uchechtl a pak si odplivl, až z toho zahořel plamínek na lesním mechu.

To už bylo na Breka moc. „Nezlobte se, lidi mílí, ale já asi půjdu zpátky. Rodiče by se o mě strachovali, tak tedy na shledanou, opravdu už musím jít!“ a otočil se ke spěšnému odchodu.

Ale tu pocítil na rameni těžkou ruku s drápy. Ohlédl se a za ním stál čert dvakrát větší než dospělý muž.

„Nikam nepůjdeš, ty hovňousku, leda rovnou do pekla!“ zahřměl čert a Brek měl na kahánku.

Ale přesto se zase otočil a bral nohy na ramena. Ale sotva uběhl pár kroků, tak se před ním země rozestoupila a on pod sebou uviděl samotné zemské jádro plné ohně a vroucí lávy.

„Tudy ne!“ chechtal se Alfons a  jedním skokem byl u kluka a dal mu ruku kolem ramen.

„Jen se neboj, v pekle to není tak špatné, jak se mezi lidmi říká!“

„Já a do pekla? Nikdy jsem nic špatného neudělal! Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku…!“

„To ke mně se modlíš?“ ukázal se klukovi nyní i Albár v plné parádě.

„Ano, ano! Anděly, zachraň mě před tímhle čertem, vždyť mě chce vzít do pekla, ačkoli jsem nikdy nic neprovedl!“ úpěnlivě prosil Brek.

„A ty si opravdu nikomu nikdy nic neudělal? Odpřísáhneš mi to?“ zeptal se káravě anděl, který byl rozhodnutý kluka pustit, když se přizná, že je darebák.

Ale kluka ani nenapadlo říct pravdu a dál lhal, jako když tiskne.

„Nejen že jsem nic neudělal, ale dokonce dělám často dobré skutky, třeba jako …“ lhal jako když práší.

„No, zdá se, že tenhle je opravdu nepolepšitelný!“ řekl anděl a pokrčil rameny.

Alfons se usmál a jen se ještě zeptal: „Půjdeš s námi?“

„Ne, to nepůjdu, ale vytrhni si pero z mého křídla. Tak budu vždycky vidět, co v pekle děláte.“

Čert tak učinil a pak jen třikrát silně zatleskal a země se znovu rozestoupila a pohltila čerta i Breka do svých útrob.

Ať se o pekle mezi lidmi říká, co chce, pěkné místo to není. Brek by vám o tom mohl vyprávět. Ale to už je na jinou pohádku.

 

Ať se o pekle mezi lidmi říká, co chce, pěkné místo to není. Brek s Alfonsem se ocitli v podzemí, kde před sebou viděli jen dvě obrovské chlupaté nohy a na jedné z nich velikánské kopyto.

„To je sám belzebub, pán pekla. Je tak velký, že k nám dolu skoro nedohlídne. Ale přitom prý ví o všem, co se tady i na zemi děje. Boj se jeho zloby!“ řekl čert a zatáhl Breka za ruku a vedl ho beze slova úzkou tmavou chodbou, z jejíchž zdí se na ně dívali rozpité obličeje plné zoufalství a strachu.

„Ti už se mají dobře, ti už to mají za sebou!“ řekl tajuplně čert a vedl kluka stále dál, až došli k vratům, na kterých bylo namalováno krví velké Z.

„Tady jsou zloději a zlodějíčci všeho druhu. Ode dneška je to tvůj nový domov. Tak peklo s tebou!“ odplivnul si Alfons a strčil vyjeveného kluka do místnosti plné různých padouchů a zabouchl za ním železná vrata a zamkl je na petlici.

Kradlo se tu hrozně i přesto, že tu každý měl jen pár osobních věcí a jídlo, co dostávali pravidelně z pekelné kuchyně. Byli tu desítky lidí velmi různých povah, ale Breka od začátku upoutal jeden zlodějíček jen o trochu starší, než byl on. Ten totiž kradl tak nezadržitelně a pravidelně, že to bylo každému jasné a taky byl při každé druhé krádeži přistižen a často dostával za vyučenou, takže byl plný modřin a boulí.

„Nemůžu si pomoct- když vidím, že druhý má něco, co já nemám, tak to musím mít“ vysvětloval Brekovi, když se trochu sblížili při jedné společné „akci“.

„Tak to já kradu, jen když něco skutečně potřebuju!“ řekl hrdě Brek.

„Opravdu?“ podíval se na něj chytrýma rošťáckýma očkama Boris „a to toho pořád tolik potřebuješ?“ podíval se na Breka vědoucně a s mírným pohrdáním.

„Co? Chceš snad říct, že si to tím jen omlouvám?“ opáčil naštvaně Brek.

„Jo, to přesně jsem měl na mysli“ řekl Boris a chvilku se přátelsky pošťuchovali.

Několik chovanců už nekradlo a jen se nechávalo okrádat těmi, které to ještě stále bavilo, byli rezignovaní a tišší, nic je nebavilo a nevěděli, co mají dělat.

„Vidíš, takhle to s lidmi vypadá, když jim vezmeš i ten poslední zbyteček sebeúcty a životního smyslu“ zamyslel se Boris, když viděl tlustého Parka, který celé dny jen ležel v posteli a jen se chvílemi ohnal po nějakém zlodějíčkovi, co mu bral jídlo.

„Jak to myslíš?“ zeptal se se zájmem Brek, který si Borise začal vážit a brát ho jako svého učitele.

„No, tihle lidé byli zvyklí odvozovat svou sebeúctu z toho, že druhé okradou, že je přechytračí, že dokážou číst situaci tak, že je při jejich činu nikdo nechytí. A teď? Vždyť nic jiného neumí a nikdy neuměli! Krást si tady mezi sebou? To už není žádná výzva. Všichni víme, že si tu tím jen krátíme čas.“

„A to tady budeme všichni navěky? Budeme si jen navzájem krást jídlo a budeme tu zavření navždycky?“ zeptal se Brek a náhle mu došla hrůza trestu, který tu všichni podstupovali.

„Navěky? – Nevím, o tom jsem nikdy neuvažoval. Asi ano. No, pokud vím, tak někteří se odsud dostali, ale kam šli, to nevím. Rozhodně ne do nebe!“ zasmál se Boris a Brekovi z toho tuhla krev v žilách.

Zbytek dne pak ležel a přemýšlel, až se začal Boris bát, že bude jedním z těch rezignovaných. Ale Brek večer vstal a svolal všechny ostatní zlodějíčky, aby jim řekl:

„Heleďte se, nenapadlo vás někdy, že byste toho kradení nechali? Vím, někteří z vás už to vzdali. Ale já teď myslím na nás všechny. Musíme přestat krást a najít si jinou zábavu a jinou oblast, ve které bychom mohli vyniknout!“ řekl zapáleně Brek, ale ostatní moc nadšení nebyli a bylo slyšet hodně projevů nevole.

„Co to meleš?“ řekl jeden z nich „a co bychom tu asi podle tebe měli dělat?“

„No, zatím nevím ,ale snad na něco přijdeme, ne? Včera jsem si uvědomil, že tu nechci zkejsnout na pořád. A vy? Vám je to jedno? Třeba tu jsme jen proto, abychom se polepšili, abychom si uvědomili, že nemáme dělat to, co děláme!“ pokračoval Brek.

„Dobře, můžeme to přeci zkusit, za to nic nedáme!“ ozval se překvapivě jeden velký a zvlášť respekt budící zloděj, který tu byl snad už od počátků pekla. Ostatní brblali, ale nakonec se domluvili, že to tedy zkusí. To jste měli vidět! Namísto neustálých pokusů o krádež a různých rozmíšek a rvaček tu náhle byla banda zlodějských veteránů, která začala hrát mariáš a vymýšlet různé hry a vylepšovat okolí. 

Dokonce jednoho chovance napadlo, že uspořádají turnaj v mariáši proti čertům, kteří tuto hru milovali. A taky se tak stalo. To tu najednou bylo veselo!

Ale všechno se zhroutilo v jediném okamžiku. Boris se totiž nemohl udržet a chtěl ukrást malý nožík jednomu z chovanců. Brek si toho všiml a řekl mu, ať to nedělá. Ale když viděl, že je Boris smutný a pořád po nožíku kouká, ukradl ho pro něj v noci sám.

No jo, ale nožík neschováš jako kus housky v žaludku. Druhý den se na to přišlo a nikdo nemohl uvěřit, že zrovna ten, kdo navrhl, že se krást nebude, jediný krade.

Ale to už zasáhlo samo peklo. Všechno totiž bedlivě pozoroval Alfons, který vytáhl andělské pero a jemně s ním chvilku třel o rukáv, až mohl Albár vidět, co se v pekle děje. „Vidíš? – Je nepoučitelný! A ty bys ho chtěl pořád napravovat!“ řekl Alfons sice vítězně, ale bylo mu Breka i svého kamaráda Albára trochu líto. Ale kolikrát už něco podobného zažil! Ti lidé jsou nepoučitelní- zabrumlal si ještě pod vousy a šel pro Breka.

Ten byl rád, že Alfonse vidí, protože to vypadalo, že ho ostatní snad roztrhají na kusy. Boris se ho sice zastával a snažil se všechno vysvětlit, ale nikdo ho neposlouchal.

Alfons Breka vytáhl ven a řekl mu: „Je mi líto, že si tak nenapravitelný. Vím, snažil ses o něco nového a skutečně se ti podařilo něco, co ještě předtím nikomu. Ale sám si to porušil. Proto teď poznáš opravdová muka pekelná!“ a táhl za sebou Breka už známými tmavými chodbami plnými lidských zoufalých očí. Došli k místu, které se nedá pro hrůzu výjevu dobře popsat. Ve velké jeskyni tu byly u stropu za nohy svázány desítky těl a pod nimi byly rozpálené uhlíky a spousta kouře všude kolem.

„Tohle je naše udírna! Máme ještě pekárnu a smažírnu, ale ty snad nikdy nepoznáš. Věz však, že tohle ti bude stačit k tomu, abys pocítil lítost nad svými činy“ řekl a luskl prsty a Breka v mžiku ovinulo lano a už visel s ostatními hlavou dolů nad ohněm.

„Né, to si nezasloužím! Nenechávejte mě tady! Já se polepším!“ křičel Brek, kterého oheň pálil. To ještě ani nevěděl, že ten oheň sice pálí, ale nikdy nikoho nespálí. Ale zato bude pálit věčně.

A to by mohl být konec naší pohádky. Brek by mohl viset v pekle dokonale vyuzený až dodnes. Ale nemělo to tak být.

Boris od chvíle, kdy jeho kamaráda Alfons odvedl, nic nejedl, smutněl a stále dokola si opakoval: „Je nevinný, je nevinný!“

Když už takhle ležel třetí den, tak si ho všiml jeden z čertů a ptal se pak druhých čertů, co s ním. Ale nikdo si nevěděl rady.

A tak se stalo, že se s tím odvážili jít k samému Belzebubovi, o kterém bylo jinak známo, že neměl rád vyrušování.

Parta čertů teď opatrně předstoupila před jeho velectěné nohy a u kopyta přednesla svůj dotaz: „Velevážený a všemocný kníže ,pekelný pane, opovážili jsme se předstoupit před vaši velikost s dotazem na jednoho zlodějíčka, který už třetí den nejí a jen dokola opakuje, že je nevinný!“ dořekl Alfons a třásla se mu kolena.

„Hmm, ozval se za chvilku hromový hlas, „to se mě opovažujete vyrušovat kvůli jednomu zlodějíčkovi? - Že vás všechny nechám pověsit do udírny!“ hřměl nazlobeně.

„Ale pane, nikdy bychom si nedovolili vás vyrušovat, kdyby nebyl případ podle pekelné knihy závažný! Jestliže totiž držíme v pekle někoho nevinného, tak můžeme mít problém s těmi nahoře“ řekl Alfons a důležitě se podíval do stropu.

„Ach tak, no, to bychom jistě neradi, no, dobře tedy, předveďte mi sem toho nešťastníka a já si s ním promluvím!“ řekl ke zděšení i nadšení všech čertů belzebub, který už se smrtelníkem nepromluvil tisíce let.

Dovedli k němu Borise a belzebub se ho zeptal. „Tak co človíčku, co to pořád říkáš o nevinnosti? Vždyť ty si notorický zloděj a moc dobře to víš!“ řekl vlídně pán pekla.

„Kníže pekelný, nikdy bych o sobě neřekl, že jsem nevinný. Ale nevinný byl v jednom případě můj kamarád Brek, který teď prý visí v udírně! A přitom to vše udělal jen pro mě a za mě! To já jsem měl být potrestán!“ řekl a sklopil oči.

„Fuj, takovíhle pokání mi tady nezaváděj! Pořád si ještě v pekle! Ale to, co říkáš, je vážné. Jestli je to pravda, tak tvého kamaráda z udírny propustím!“ dořekl a už nepromluvil.

„Děkuji ti, pane, děkuji!“ řekl radostně Boris.

A náhle tu vedle něj stál Brek. Objímali se a radovali, než je přerušil Alfons, který jim řekl:

„Tak panáčkové! Vy jste mi pěkná kvítka! Ale oba dva jste projevili něco, co vás od ostatních tady odlišuje. Ukázali jste, že oba ctíte přátelství a umíte se obětovat za druhého. A proto sám belzebub udělil výjimku a vy můžete zpátky na zem!“ řekl Alfons a bylo mu trochu smutno, protože si oba kluky oblíbil.

„Zpátky na zem?“ řekl Brek překvapeně „a co bych tam dělal?“ –„Vždyť tam nejsem nic, nikdo mě tam nemá rád, nikdo mě tam nečeká! Já nikam nechci, to radši půjdu zpátky do udírny!“ řekl Brek rozhodně a Boris se k němu mlčky postavil a souhlasně přitom pokyvoval hlavou.

„Sakra, vy holomci, vy nechápete, že si vás tu nemůžeme nechat? Co by na to řekl Albár a ti tam nahoře?“ řekl rozčíleně a zoufale Alfons, který čuchal problémy.

„Tak se jich zeptejte!“ řekl neohroženě Boris.

A Alfons vzal opět andělské pero a potřel s ním o svůj rukáv. Tu uviděli Albára, který na ně shlížel odkudsi z nebeské báně.

„Vše už vím. Máme přeci v pekle své informátory! A znám taky odpověď! Mám to od svého vedení!“ a sám se podíval důležitě nahoru.

„Tak to jsem tedy zvědavej!“ řekl Alfons a kluci byli taky napjatí očekáváním.

„Když nechtěj na zem, ale přitom nesmějí být dále chovanci pekla, tak ať jsou z nich čerti!“ řekl anděl a zachichotal se.

„Čerti? – A co by na to řekl belzebub?“ podivoval se Alfons nad moudrostí nebeskou.

„Tam už je to dohodnuté. To víte, ti Dva …“ pokrčil anděl rameny a zmizel.

Propuklo veselí a snad všichni čerti z pekla se radovali, že mají nové kamarády, kteří už po chvíli měli pěkné nové kožichy, obrostli chlupy a začala se jim dělat kopyta.

„Rostou ti rohy, kamaráde!“ zazubil se Boris na Breka.

„A tobě zase ocas, milá brachu!“ smál se na celé kolo Boris.

A tak všichni v pekle ten večer a tu noc tancovali a radovali se.

A Boris a Brek od té doby hospodaří s ostatními čerty v pekle a možná, že je někdy uvidíte i na zemi, ale to si moc nepřejte – taky by si mohli jít pro vás, vy nezbedníci!

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru