V neviditelném

Na druhé straně deště
běží čas
a padá prach 
jen při pohledu na sklo 
cítím své tělo 
jako tady a jako teď 
a myslím na všechny kruhy tam dole 
ještě stále je zhasnuto od včerejška 
a v zapomenutém soumraku 
kreslí světlo zvenčí, tmu jdoucí z hvězd
my pálíme se o sebe a nevíme 
kdo můra je, kdo lampa
a šum spalování považujeme za vzdech 
nazí jako bychom se právě narodili nebo zemřeli
když mne přivádíš zpět do dětství 
neboť stvoly obilí, v němž jsme se ukrývali před nedělí i cestou   
jsou stejné jako tvé vlasy, v nichž jsem se ztratil 
abych pochopil jak důležité je nehledat
jako jednu z nejvyšších odpovědí
o tobě a mě 
ještě jako jeden z darů ti smím číst myšlenky 
strach kdy ti uschne košilka 
strach zda ještě miluješ
strach před ránem 
kdy ticho muže a ticho ženy tvoří to, čemu říkáme anděl
a sociální balada hraná za zdí 
které jsme si vymysleli, aby bylo čemu naslouchat   
promlouvá o špíně, jejíž smysl je jen v tom 
abychom si měli nad čím umýt ruce
a jediné co vím a kvůli čemu bych snesl pohled na něčí bolest 
je, že i noc má svoji duhu
když se lámou kapky o památníky hrdinů
a mlhu jejich dětí, které nejenže se nikdy nenarodily
ale jsou úplně neviditelné    
jako ty a já 
protože právě jen nejsme součástí spektra
v němž se dá tolik spatřit  
a tolik nevidět