Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

On court, off court - ztracená
datum / id27.01.2015 / 453007Vytisknout |
autorAdriana Bártová
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRomantické
zobrazeno482x
počet tipů0
v oblíbených0x
On court, off court - ztracená

6.

Romano, počkejte, prosím,“ ozve se za mými zády Robertův hlas. Zastaví se mi nohy i srdce zároveň. A je to tady. Tohle už neustojím. Teď si mě vychutná až do dna.

Když ke mně doběhne, vlasy mu neposlušně padají do očí. Pořád si je rukou upravuje a nutí, aby držely vyčesané dozadu. On to prostě nepochopil. Ty kudrny nezkrotí, leda by je ostříhal. Kouká na mě těma svýma studánkovýma očima a ušťuřuje se jak malej kluk.
„To jste myslela vážně, co jste říkala? Myslím to s tou podobou.“
„No a není to snad pravda? Copak to vidím jen já?“ špitnu nenápadně, zahanbeně uhýbám jeho pohledu a podpatkem vyrývám do země dolíček jako největší nervák.
„Já nevím, zatím mi to nikdo neřek´a mě to nenapadlo, přísahám, ani u zrcadla.“
„To je přece jedno, ne?“ řeknu rezignovaně a podívám se mu zpříma do očí. Chci tuto trapnou debatu co nejrychleji ukončit.

„No, možná by to vysvětlovalo ta nedorozumění mezi námi.“ Zase je vážný a výraz jeho pohledu nedokážu definovat. Jsem opilá jak dělo, tak se docela bez zábran začnu vytahovat: „To každopádně! Pracuji totiž na jednom projektu, reklamním, víte, a doufám, že to vyjde, protože pak bych se s ním mohla setkat osobně. Chápete, to by bylo něco! A protože je to můj job, nenosím v hlavě nikoho jinýho.“

„Tak se nedivte, že když jsem vás uviděla, že jsem koukala jako na přízrak.“
Robert na mě civí, jako bych spadla z Marsu. Svým sdělením jsem ho docela ochromila, budu se muset snažit, abych to nějak napravila. Najednou mám dost všech řečí o mojí práci a Rogerovi, narážek a pošťuchování a přihlouplých slovních hříček. Už konečně se chci s Robertem bavit normálně!

Jeho tvář se na chvilku ocitne v mléčné koupeli, jak měsíc vykoukne mezi mraky. Působí na mě klukovsky a mile! Sama sebe překvapím, když mu navrhnu, abychom se začali bavit o něčem jiném, a on horlivě souhlasí. V obličeji má výraz úlevy. Zdá se, že i on cítí jistou naději, že už skončí ta hloupá komedie. Jeho úsměv je zvláštně přitažlivý, aspoň na mě tak působí, když se na něj dívám; neubráním se pokušení taky se neusmát. Nikdo z nás neříká nic vtipného, ale pokaždé, když o něj zavadím pohledem, začnu se znovu a znovu smát. Zřejmě na mě působí víno, prosáklé do mojí hlavy, všechno se ve mně divně mísí. Jsem šťastná, že je tady se mnou, a to je asi hlavní důvod mého veselí, ale zároveň mě baví ho škádlit. Je tak roztomilý, že bych ho chtěla uštipovat, kousek po kousku…
„Čemu se pořád smějete? Doufám, že ne mně?“ ptá se dotčeně a já vyprsknu:
„Nebuďte příliš domýšlivý!“ Ale jedním dechem mu slibuji, že už budu vážná a to se kupodivu taky stane.

Na chvíli zavládne ticho a noc nás přikryje rouchem tajemna. A všechno, co se dosud odehrálo, pozbývá původní smysl a přeměňuje se v něco s naprosto jiným významem. Je to jen kratičký okamžik, přesto přináší zásadní změnu.
„Můžu vás doprovodit, prý tady někde poblíž bydlíte?“ přeruší Robert ticho, jen tu a tam naplněné zvukem projíždějícího auta.
„Bydlím tady kousek, a když už si nebudeme vykat…,“ řeknu.
Znovu se na mě usměje a v očích má ten jemný šibalský výraz: „Tak jo, já jsem Robert.“
„Já vím,“ odpovím měkce a v tom se mě jeho rty nepatrně dotknou. Jen lehce, jako když motýl sepne křídla. Vysoké podpatky mi dovolují dívat se mu zpříma do tváře.

„Romana, moc mě těší,“ představím se i já, a chci, aby mě znovu políbil.
Možná to udělat chtěl, ale neudělal. Zklamaně se schoulím do sebe a mlčky vykročím ke svému domovu. To ticho je vražedné a mně se zdá, že se v něm udusím.

Až po nějaké chvíli se naše slova znovu odváží narušit klid noční ulice, aby se mohla proměnit ve vodopád hovoru nepřetržitě padající do hlubin. Asi tisíckrát mineme vchod do mého domu a mně je to naprosto jedno. Cítím se tak dobře, jak už dávno ne. Nevím, jestli se vznáším na křídlech lásky, která pomalu a jistě zaplavuje mou mysl, nebo mi víno totálně deformuje rozum. Možná je to směs obojího.

Ale mluvit s ním je tak příjemné a uklidňující! Není to žádný arogantní náfuka, jak jsem si myslela, když za mnou přišel k baru. Je neuvěřitelně pozorný a zábavný a náš rozhovor plyne zcela bez přerušení. Je nekonečný jak vyprávění krásné Šahrazád a já bych jeho hlas dokázala poslouchat i déle jak tisíc a jednu noc a slavíci by přitom vůbec nemuseli zpívat.

Slyším totiž hudbu v každém jeho slově.

A on mluví a mluví, žertuje a dobírá si mě a já se po nekonečně dlouhém čase od srdce směju, až mi z očí tryskají slzy. Nepamatuji se, kdy mi bylo v životě tak hezky.
Když znovu míjíme vchod do mého domu, zastavím se. Najednou jsem strašně unavená, všechno na mě doléhá a já si uvědomuji, že svítá a že jsme tu chodili jako tuláci skoro celou noc. Jsem zmámená, přesto mi dochází, že zítra, vlastně už dnes večer, odjíždím. A ačkoliv nechci, budu to já, kdo tohle setkání ukončí.
„Jsi unavená?“ zeptá se starostlivě a protože se neusmívá, vidím ty zvláštní oči v celé jejich kráse.
Hrozně, ale domů se mi nechce.

Podívám se nahoru na promodrávající oblohu.
„Měla bych jít už domů, svítá.“
Robert zvedne hlavu a společně, s očima upřenýma k ranním červánkům, hledíme vzhůru do nekonečné dálavy nebes. Koutkem oka zahlédnu, jak se ke mně přibližuje jeho tvář;  v tom se naše oči dívají do těch druhých tak zblízka…
„Dobrou noc, Roberte,“ řeknu , aby bylo jasné, že chci odejít, ale pohledem uhnout nedokážu. Určitě si myslí, že jsem blázen, když na něj tak civím, ale nemůžu si pomoct.
„Zdeněk říkal, že někam jedeš? Kdy tě uvidím?“
„Já nevím. Večer odlétám do Amsterodamu a budu tam asi celý týden. Nevím, kdy se přesně vrátím.“
„A mohl bych ti aspoň zavolat?“zeptá se s nadějí v hlase.
„To by asi nebylo vhodné,“ snažím se, nevím proč, vykroutit.
Okamžitě bych mu dala číslo i s telefonem, tolik o něj stojím, ale dostala jsem strach jako malá holka. Však kdy jsem měla naposledy opravdové rande? Jo, včera večer, velmi zdařilé.

Mužský se kolem mě míhají jak na běžícím pásu, já si s nimi hraju, a najednou se zblbnu do tohohle kluka.
Jenže to je právě ono! Žádný z nich není jako on! Robert je pozorný a milý, má smysl pro humor, žádné narážky a vtípky, které zavánějí dvojsmyslností. S nikým jsem se dosud necítila tak volná a spokojená. Při rozhovoru s ním nemusím být pořád ve střehu, co nebo jak bude formulováno. V jeho vyjadřování je lehkost, která prochází mým tělem jako očistný balzám. Vedle něho se cítím svobodná, mohu být sama sebou. Nebojím se vzpomínat na své dětství ani mluvit o dobách studia a svém životě, dávno před tím, než jsem začala cíleně budovat svoji kariéru. Nevím, čím to je, ale jeho přítomnost mi vnucuje myšlenku, že se známe odjakživa a naplňuje mě zvláštním nepoznaným pocitem bezbřehé až živelné touhy po obyčejném bytí. Taky cítím, jak ve mně vzbuzuje nesmírnou touhu a jsem z toho zmatená. Zdeněk říkal, že jsem se zamilovala. Nevím, jestli to tak je, možná po něm jenom toužím jako po muži, tak jako vždycky.

 Chtěla bych se znovu dotknout jeho ruky. Tam v baru z ní sálalo až omamné teplo, dokážu si představit, jak by ta horkost prostoupila mým tělem, kdyby se mě dotknul.
Dál však pokračuji ve svých nesmyslných výmluvách:„Já se objevím v klubu, až se vrátím, ano?"
„Bude mi smutno,“ podotkne Robert a v očích má obavu, že už mě nikdy neuvidí. Čeká, že řeknu něco podobného, ale jsem neoblomná.
„Dobrou noc, teda vlastně ráno a děkuji za krásný večer.“

„ Tolik kilometrů jsem ještě nikdy nenachodila,“ dodávám vesele, abych rozpustila příliš těžkou atmosféru, a sbírám se na cestu po schodech.
„Promiň, mělo mne napadnout, že v těch botách…,“ koukne na moje jehláky, „pofoukám ti nohy, jestli chceš?“
Jeho starostlivost mě dojímá, ale místo toho, abych mu děkovala, obratně chytnu do ruky svoje lodičky. Tělem mi projede obrovská úleva. Když tu tak stojím bosá, zase vidím, jak je krásně vysoký. Vypadám vedle něj jako střízlík, nesahám mu ani po ramena a musím k němu vzhlížet do výšky, jak jsem malá, a taky bych se mohla úplně ztratit v jeho náruči, jen kdyby ji kolem mě rozevřel. Přeju si zřejmě nemožné, chci, aby mě políbil a objal, ale nic z toho se nestane.
„Měj se, byl to opravdu moc hezký večer,“ řeknu odevzdaně a vykročím ke schodům.
Teď už odmítám jeho nesmělý polibek na rozloučenou a s botami v rukách vyběhnu nahoru ke dveřím. Ještě se otočím… Stojí tam jako florentský David, vysoký, štíhlý, v studánkových očích smutek. Donutím se usmát, i když mi srdce puká ve švech a ještě chvíli stojím před zavřenými dveřmi.

Pak se otočím a vstoupím do domu.
 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor