Přikázání páté je prosté jak celé Japonsko: Jíst sushi. Jako byli vytahováni za války z vřící vody „zajatci japonských ostrovů“, byl náhle vytažen z hlubin vřícího mediálního kotle gastronomický hit. Gulášem roztažený český žaludek se musel smířit s minimalistickým pojetím porce, exotickými ingrediencemi a příšernou chutí. Ale co by současný kosmopolita neudělal pro to být IN. Jíst, jak zákon televize káže.

Není ve městě rohu, který by nepočůral pes. A není rohu, na kterém byste nenašli sushi restaurant. Patří už k zavedenému zvyku dvořit se skrze jídlo. Jako ptáček nosí své snoubence larvičku a šimpanz bonobo šťavnatý plod, tak i kosmopolita, chce-li udělat na zvolenou samici dojem, pozve ji na „running sushi“. Má to výhodu, koulení očima po výstřihu své zvolené může svést na proudění běžícího pásu s drobnými uzlíčky rýže.

Sushi je vítanou kratochvílí znuděných pracovních kolektivů. Jakmile vyhasnou obrazovky počítačů a s nimi poslední partie pasiánsu, jakmile kanceláře osiří, je čas na společnou sushi dílnu. Abychom byli světoví – sushi workshop. Pod vedením zkušeného matadora s bílou čapkou na hlavě se ostatní učí, jak uvařit a přecedit rýži, vyprat list z exotické rostliny, rozkrojit tuňáka a nakonec vše zavinout do válečku. Škoda že součástí kursu není také výuka psaní haiku nebo technicky správného provedení harakiri.   

Jíst sushi je skutečně přechodovým rituálem: pozřením prvního sushi se z adepta kosmopolitismu stává skutečný kosmopolita. Je to obdobné jako sníst v hlubinách tichomořského ostrova v kruhu divokých lidí jiného divokého člověka. To, co kanibalismus provází, je pověra, že spolu s masem druhého na konzumenta přechází jeho energie. Konzument sushi pravděpodobně překonává s každým zrnkem rýže tisíce mil a ocitá se tím rázem na druhém konci světa, v kraji vycházejícího slunce. Ale hlavně: říkali to v televizi!