Cestou od skály. Když polední slunce uhodí do borovic, rozvoní se pryskyřice a sem tam spadne šiška. U usedlosti v zákrutě kvetl keř. Bílé květy se chvěly ve vánku, jako se chvěje závoj nevěsty. Voněly vůní švestek. Stoupl jsem si pod ně a snoubil se, stával se přírodou. O kus dál, v kopci plném kamení, šlo světlo mladými listy. A najednou se kopcem sypaly smaragdy. Jak blízko si věci přírody jsou: jedna nese v sobě stopy druhé.

Ostroh zlomených trav. Províval jím vítr, čerstvější šťav. Odkud šel a kam, to nikdo nevěděl. Z hloubky země zurčela řeka, svou řečí, ke skále, k tobě, ke mně.

Cestou ke skále. Asfaltový jazyk vypláznutý k lesu jakoby stvrzoval rčení o posledním smíchu, za ním už jen divočina. Scházím svahem sypoucích se smaragdů. V zákrutě chalupa, z okna přehozená duchna, tady větrají lásku. A hned vedle keř, co ještě před týdnem byl snubní, obsypán bílými květy připomínal závoj nevěsty, rozvoněný po tlejících švestkách připomínal dech svatebčana. Kolem stráně křemenů jdu s přáním v mysli: kéž by lidé nalezli vůli a klid kamenů. Pravěká rokle mě vede k cíli, ale potkat tu šavlozubého tygra, zdály by se všechny cíle tak malicherné. Ještě se prodrat úzkým křovím, neboť cesty úzké a trnité jsou pravé. Skála.