Srpen na Václaváku

Ještě sálá srpen z posledních sil a Praha je zas voňavá lidmi. Chlap z lavičky troubí sice funebráckou, ale naproti právě otevřeli hotel Rokoko. V takovém hotelu spát, to musí být žůžo. A lépe s holkou, třebas Polkou, co tam toho má důžo.

Eurydika z Palmovky

Šaty jí vlají, pluje ulicí jak proudem podsvětních vod. Ostatně, vše tady má podsvětní ráz. Jenže je pravé poledne a vlasy se jí lesknou srpnovým sluncem, pozdním jako všechen žal. Ještě ráno její milý na kraji postele píseň lásky lkal, teď je vše pryč. Starý libeňský most ji vede přes minulost. Ale s minulostí je to jako s tramvají kterou jedeme, zase se otočí a vrátí. Protijedoucí řidiči si pokynou na pozdrav, pokolikáté už, a jeden z nich možná nabere i Eurydiku. Určitě.

Nácuc

Mezi regály ztrácí se holčička Jasmínka. Pusu přilepenou k láhvi, kolébavou chůzí jde vždy tam, kam nechce maminka. Rozkošná. A na soklu před konzumem sedí pán, také s láhví u úst. Zvedne se a kolébá, pak padne k zemi, snad chce slyšet trávu růst. Rozkošník.

Karaoke

Karaoke teče obrazovkou jak proud divoké řeky. Kolektivy, ještě pod vázankami a volánky halenek, plácají se ke dnu písní. O pauze počastují se lichotkami a taky kořalkou. Ach, kořalkou se počastují, pálí v hrdlech až běda. Jenže co – zlato v nich není, i když ho tam kdekdo z nich s vášní alchymisty hledá. Nad ránem je domů vyžene chlad, jaký znají junáci z noční hlídky. Zpití pěvci, vrávoravé stíny ulice, běsi vartujících dětí. Takové jsou plody karaoke.

Ostrov mrtvých

Ulici opustil proud. Zůstala jen temná průrva do Böcklinova Ostrova mrtvých. Utichl provoz a než lidem zas poslouží oheň jen stříbrné světlo měsíce dá přibližný tvar věcem. Svět se na chvilku stane zase jen přibližným. Představy ožijí.