Rána dne

Na východě rozpučelo slunce v pastelovou scénu. Jizva po noci. S nevírou Tomášů budou lidé zas strkat prsty do rány dne. Teprve navečer se v horizontu zacelí a ložnice rozpučí v postelové scény. Věčný návrat téhož.

Půlnoční řeka

Klavíristu už pobolívají prsty, městem právě protekla půlnoční řeka. Hostům se ale z lokálů nechce, kořalka voní stále omamněji a láska servírky se zdá být na spadnutí. Venku je klid. Z indigového nebe vyšla bosá luna, a neříká nic.

Vzdálenému nablízku

Okna protějšího domu svítí barvami, je to taková velká paneláková vitraj. Barevná okýnka, průhledy do soukromých světů. Jas televizí, pestré lampy a závěsy, dílem náhody je tahle stěna namířená k vesmíru. A když zvenčí zahuláká opilec, má to k nočnímu hymnu daleko. Vzdálenému nablízku, řekne si kdosi a nechá uhasnout jeden z nepatrných dílů té všelidské mozaiky.

Láska z pasáže

Bouře vehnala milence do pasáže, z rajského prostředí ulic padli do potemnělého labyrintu chodeb. A našli místo nakloněné hříchu: kavárnu. Z ježatých skleniček zpíjejí se likérem, odívají drapériemi modrého kouře cigaril. Lačnost stala se poručnicí jejich chvil. Ze zdí vykvétají kamenné ornamenty a oni, jak děti k spánku, zavinují se do nich: i z nich jsou náhle jen kameny. A z protější strany děsí maskaron Medusy. Venku už je klid.