Fin de siècle

Nábřeží se svými domy, to je století vydechlé do krásy. Tomu se pak snadno věří, že svět byl zaplaven samými květy, harmonií a jen v nenápadných maskaronech se na něj mračil škarohlíd. Konec velké éry, na horizontu už doutnaly ohně válek a lety do vesmíru.

Jiný kosmos

Ajfon ji odnáší do jiného kosmu, a tam už není pomalého připojení, nedostatku paměti a ani války tam nejsou. Zato tam všechno má nejnovější look a ostré rozlišení. Tak proč jen se ta holka tváří jako Američan, co mu nutí sociální pojištění? Že by to jablíčko bylo kyselé? 

Holešovický buddha

Vietnamské bistro v Holešovicích. V rohu oltář. Osázený červenými lampičkami svítí mezi jedlíky. Kolem umělé květiny, uprostřed předměty liturgie: čtyři plechovky s pepsi, miska s mandarinkami, krabička od bonbonů raffaelo a svíčky. A nad tím trůní z basreliéfu buddha. A směje se.

Knižní veletrh

Knižní veletrh. Přehlídka práce nakladatelů a taky oduševnělých dívek. Čtenářky mají trochu ustaraný výraz, neboť v románech se často dějí trudné věci. A co teprve v těch z arabské pouště nebo hlubin skandinávských lesů, kde to je s ženami vůbec nahnuté. Na chodbě veletržního paláce ovšem prodávají hořické trubičky a ony si je koupí a ta sladká chuť na jazyku, co až lechtá, je uklidní: jsou v bezpečí země mléka a strdí.

Hrozny lásky

Jdou Smíchovem, nejšpinavější ulicí světa. A jdou v naději: ona má břicho a dva obří hrozny lásky, prsa nalitá pro budoucí žízeň Jožky nebo Stázky. To se zatím neví, ale to nevědění jim úžasně krátí chvíli. A tak si jdou Zborovskou a míjejí všechno její smetí, v tvářích samé štěstí.

Digitální kmen

Vousáč ve svetru, hipster s plechovkou fanty. Má velmi tenký telefon a v něm fotek milion. Nejčastěji na nich jsou mladí, tetovaní a very cool lidé. Jistě by je angažovali do reklamy na limonádu. Někteří by si mohli plechovky strčit do ušních lalůčků, jiní by na ně úžasně bubnovali. A ostatní to vše fotili, stále a nepřetržitě. Digitální kmen pijáku fanty.

Také This Waltz

Zpěvák Leonard C. jde z hlubin noci, stín jeho hlasu poznáš po ovoci. Do New Yorku to není coby kamenem dohodil, za kulisu tady musí vystačit ty dva spoře světélkující tesáky opřené do oblohy nad Pankrácí. Možná v některém z nich, v nejhornějším patře, právě někdo spustil waltz.

Vrána na šibenici (odpověď Pieteru Brueghelovi přes moře staletí)

Hypnos, Thanatos, Nyx. Těžko ty tři brát na lehkou váhu. Jak na svět padne tma, ani lapkům podél cest to na jistotě nepřidá. Děti ty rovnou pláčou. Jako by se dovolávaly té samé tmy, za niž byly přivedeny k životu. Ne, nedopláčí se, návratu není. Až spánek přeruší jejich oprávněné rozmary. Nebo stesk? A rozmary lapků? V samém cípu noci, kdy už se docela dotýká rána, oprávněně končívají na šibenicích. A na ráhně už se chechtá vrána.