Thomas Mann v eseji o Nietzscheovi připomíná jeden jeho dopis, v němž filosof vyjadřuje přání „každý den přijít o některou uklidňující víru“ a nalézt v takové svobodě štěstí. Můžeme opakovat starou námitku o Nietzscheově titánství a snaze dosáhnout dramatický efekt, ale proč nutně stahovat k zemi myšlenky, kterým nechybí křídla. Věty takového mistra netřeba posuzovat měřítky vulgárního realismu, daleko vhodnější je pít z nich jak z poháru Dionýsova. „Každý den přijít o některou uklidňující víru.“

Je věk internetu věkem uklidňujících věr, nebo nám kromě milionů jiných možností dává taky možnost každý den o nějakou víru přijít? Vede přemíra informací k splétání nových pohádek, nebo naopak každou pohádku demaskuje už v zárodku? Vzpomeňme velké kauzy, v nichž se jistí lidé tvářili „upřímně“ nebo přímo deklarovali boj s korupcí, aby vzápětí byli odhaleni jako původci neřádů. Proudí kolem nás množství „uniklých sdělení“, tajné nahrávky se staly žánrem, ale jako by cosi chybělo, aby i jim lidé uvěřili. Jsou lidé, kauzy a fenomény, jejichž kouzelná moc je imunní vůči pravdě, které se nikdy nedostane všeobecného přijetí. Je třeba víc pít z dionýsovského poháru a opíjet se střízlivostí.