Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Poslouchám
datum / id17.09.2017 / 481922Vytisknout |
autorMarcela.K.
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno894x
počet tipů21
v oblíbených0x
do výběru zařadila2a2a,
Poslouchám
 
 
Takových pocitů jsou tisíce
však jeden milý mi je víc
to když strom svými lístky šumí
snad zní tak tanec létavic
...
Poslouchám…
Slyšíš?
 
Jsou i chvíle
kdy ztrácíme se ve tmě sami
najednou se zas přiblíží
ten pocit kdy šum křídel mámí…
přibijí bolest ke kříži
 
...
Vzpomínám si jak lítala jsem kdysi
v zástěrce co mi křídla dala
vznášela jsem se nad loukami
a vesele se všemu smála
 
To au už dnes jen zdá se mi
i odřená má kolena
když anděl chodil po Zemi
prozradil mi co znamená
ta chvíle něhou celá bílá
kdy na klín si mě posadila
maminka…
 
...
Takový pocit často mívám
snad potkáme se vzápětí
když šum co mezi řádky tuším
až k mému srdci doletí…
Jsou chvíle kdy mi je tak hezky
jindy zas bloudím v bodláčí…
 
Vím však
že
andělé nemají křídla
a na lidi se nemračí

 

 

 

 

 

 

Otevřené okno rozkrájené žaluziemi. Mezi ním a chodbou k operačním sálům tvoří budova nemocnice malé atrium. Bambusové keře vyrostly až do výšky prvního patra a stíní dva stolky s křesílky pod nimi. Letní podvečer konečně ochlazuje odcházející den a otevřeným oknem nakukuje do pokoje.
Pohladí ženu na lůžku a pošeptá : „Neboj se a spi...“
Strach schoulený pod dekou vykoukne: „ To se ti lehce řekne! Víš co jí řekli?“
„Vím a také vím, že vše je tak, jak má být. Pojď...“
Vezme strach za ruku a sednou si tiše vedle sebe na okenní římsu.
O patro výš, nad jejich hlavami se rozbrečí několik novorozeňat.
 
„Dej jí klid. Ona ví o životě dost. Poslouchej...“
„Poslouchám...“
„Slyšíš?
Zázrak?
Právě se narodili…“
 
„Ale ona?!“
„Spí.“
 
Večer netrpělivě nahlížel skrz žaluzie. Konečně se otevřely dveře a dvě sestřičky přivezly lůžko.
„Jsi tu?“ zavolal otevřeným oknem, stejně jako včera, podvečer.
Ticho přetnulo zasténání.
„Kdo by tu měl být?“ ozvala se silná bolest a prudce nakopla ženu do zad. Přitom se jí rozvalovala na břiše a tahala za stehy.
„Ale nikdo...“ odvětil večer a začal počítat vycházející hvězdy.
„Jau!“ zařvala bolest, když se ve dveřích objevila sestra s injekcí. „Zase budu jako připitomělá! To už je třetí , co se probrala z narkózy. Nabízeli jí epidurál. To nechtěla, tak ať si teď nestěžuje. Prý peklo! Ta tak ví, co je peklo! Asi má protekci, jinak by ji přece nechali taky trochu trpět, ne?“
„Ty jsi ale mrcha!“ otočil se večer na parapetu směrem k lůžku. „Co ti udělala, že ji chceš trápit?“
„No, už se mi zase motá hlava a slábnu. Uhni, pusť mě sednout, ať se nadýchám čerstvého vzduchu. Co mi udělala? Co asi?! Vždyť je to zdravotní sestra! Ale taková ta ze starý školy, víš! Ta uměla píchat! Víš to, že jedna pacientka jí dokonce řekla, když jí odebírala krev, že od ní by se nechala píchnout i do oka?! A vůbec… když někoho něco bolelo, hned se mu snažila pomoci. Dokonce lidi i hladila… No vidíš, taky na ni došlo! Dokud se nepostaví na nohy, tak si se mnou užije!“
„A strach? Včera tu byl...“
„Ten se klouže po chodbě, když ona spí. Ale až se probere, tak ji zase přimáčkne, to se neboj. Než přijdou výsledky, ještě si ho holka užije a dobře jí tak! Ať vidí jaké to je i z druhé strany!“
 
„Ty jsi tedy zákeřná, zlá a hnusná...“
„Jo? No tak víš co? Zaběhnu o poschodí výš a polechtám na bříšku pár mrňat. Když budou řvát, nebude moci tahle tady spát!“
 
Večer se rozhlídl. Nejvyšší čas zmizet. Tma přivedla noc..
 
Miminka na porodnici se rozbrečela.
Žena na lůžku otevřela oči a chvíli poslouchala, pak ji kolem úst proběhl úsměv.
 
„Děkuji, Pane...“ pošeptala do tmy.
 
Úsměv zkřivila vracející se bolest.
Na pelest se posadil i strach. Byl ale mnohem menší, než včera.
„Dávej jí otázky!“ popíchla ho bolest.
„Proč?“
„Ty nechceš vyrůst?“
„Ani ne...když jsem malej, tak lidem tolik nepřekážím.“
„Ty jsi idiot!“
„No a co máš ty z toho, že jsi velká? Stejně nakonec zmizíš, když se uzdraví...a když ne, tak vlastně taky…“
 
Svítalo.
Žena na lůžku usnula. Bolest čekala na chvíli, až se bude snažit změnit polohu. Strach se šel podívat na sesternu, jestli už přišly výsledky z histologie. Pak si vzpomněl, že lékař říkal, že ty tu budou nejdřív v pátek. Vrátil se na pokoj a zalezl si do knížky na nočním stolku, hned vedle záložky.
 
Návštěvy je vždy vyhnaly z pokoje.
 
Bolest se postupem dnů zmenšovala a napadlo jí, že strach měl vlastně pravdu. Když bude malá, tak se s ní dá přece i žít…
Strach ubytovaný v knížce byl spokojený. Kdykoliv si žena chtěla číst, sedl si na kraj a nedovolil jí otočit stránku. Tedy až do pátku. Do vizity, kdy přišel doktor s výsledky z histologie.
„ Tak už se konečně usmějte,“ byla první slova lékaře a strach věděl, že je s ním konec. Už se zase může schovat do peněženky mezi drobné…
„A co bolest?“ zeptal se lékař a prohmatával operační ránu.
„Jsem bez injekcí i tablet.,“ usmívala se žena na lůžku.
„Chodíte?“
„Snažím se, jo, zvládám to.“
„To je dobře, v pondělí vás propustíme domů.“
 
Blíží se večer. Žena stojí u okna a dívá se na chvějící se lístky bambusu.
Nad hlavou slyší opět pláč novorozeňátka.
Kruh se uzavřel?
 
 
Podvečer se strachem si zase cosi špitají na parapetu.
„Bůh má pro ni připravené nové příležitosti...viděl jsi její rodinu?“
„Já věděl, že v tom něco bude...“odpověděl ten malý.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.06.2021 10:45:58dát kritice tipMarcela.K.

Dík...i já jsem ráda, že "hrdinka" příběhu ještě občas něco napíše ;-)

23.06.2021 08:04:36dát kritice tipJanina6

Působivě napsáno... jsem moc ráda, že to dobře dopadlo... v povídce i v realitě.

22.06.2021 15:05:39dát kritice tipMarcela.K.

už to budou čtyři roky...

26.11.2020 18:59:50dát kritice tipK3

Aha, vidím že sis taky prožila své. Moc hezky jsi to tu vyjádřila, včetně básně na úvod. Nevím co je hezčí, asi nejlepší takhle, když to je pohromadě. Krásné.

26.11.2020 16:08:43dát kritice tipMarcela.K.

Ležela jsem na nadstandartním pokoji - sama. Jako zaměsnanec jsem to měla grátis. 

14.02.2019 17:59:00dát kritice tipysslandia

Veľmi originálne,azároveň bolestne ľudské. Veľmi.

08.02.2018 11:13:29dát kritice tipMarcela.K.

Je to jen zápis pocitů...sestavený tak, aby nevydíral čtenáře. Vždy, když si potřebuji "srovnat myšlenky", psaní mi pomůže. Je to o takovém "uvědomění si sebe sama". Já píšu víc "pro sebe" než pro druhé ;-) Dík za zastavení.

05.02.2018 16:38:38dát kritice tipzvedavec

naozaj pekné,

keď si ležala v nemocnici, personifikovala si si tú trojicu? 

Spomínam si, že bolesť som si snažila už uvedomomovať, precítiť, zanalyzovať - a dúfala som, že potom bude bolieť menej...nebolela menej. Ale keď to nebola taká tá najukrutnejšia ukrutná bolesť, najviac mi pomohlo myslieť na niečo iné, robiť niečo (napr. pracovať - tak, aby moja pozornosť bola nevyhnutná pri vykonávaní tej práce)

27.09.2017 09:05:24dát kritice tipguy
V místech se strachem jsem se usmíval ..
24.09.2017 14:11:01dát kritice tipMarcela.K.

Díky za návštěvu i ocenění textu. Jen krátce k výhradám. Strach se nestal menším "sám od sebe"...zmenšil se přece po operaci autorky ;-)

Víš, Jiří, mé psaní, to je vlastně jen takové "zapisování si pocitů".

Lístky bambusu, stará básnička se mi vrátila ve vzpomínce a nechtěla jsem být až tak moc sentimentální.... Pro to jsem zvolila odlehčení formou rozhovoru těch tří, kteří mi dělali společnost v půlce léta.

24.09.2017 10:21:14dát kritice tipa2a2a

 U této povídky mám poněkud rozporuplně pocity. Na jedné straně je víc než evidentní že jí napsala poučena autorka se srdcem na dlani I a to tak, že je to až naléhavé.  Musím také ocenit spojení s básní a s nápadem, že jde vlastně o dialog mezi strachem bolestí a neutrálním pozorovatelem, podvečerem.  Osobně mám radost, že povídka si najde dost čtenářů, které zároveň osloví.  Mám li však být poctivý, musím upozornit i na některé nedostatky z hlediska formy. Tak například strach má tendenci sám od sebe stát se malým, což mi jaksi podvědomě brání uvěřit, protože to neodpovídá charakteru strachu.  Také zvolený jazyk se mi v některých místech zdá příliš sentimentální, na druhé straně však uvěřitelný, poněvadž se mi zdá, že byl diktován vnitřní laskavosti autorky.Jakoby autorka podlehla vlastnímu soucitu, který zabránil skrze vlastní srdce nahlédnout víc pod povrch pacientčiny psychiky. I přes tyto výhrady dávám výběr, poněvadž se mi zdá, že povídka byla napsána s vnitřního přesvědčení a musím ocenit nápad s dialogem i s uvedením básní.

24.09.2017 09:20:00dát kritice tipzasil
**** pár hvězdiček, pro štěstí.
20.09.2017 13:11:35dát kritice tipAdriana Bártová

parádní!T*

19.09.2017 20:43:31dát kritice tipvesuvanka

Krásně zpracované, moc se mně líbí i úvodní báseň. TIP

19.09.2017 15:55:32dát kritice tipMarcela.K.

Díky všem za návštěvu... a milá slova. Když je člověku ouvej, je to často slovo, co má léčivou moc.

Pokud vás ten textík pobavil, těší mě to.

18.09.2017 08:12:23dát kritice tipDiana

Vždycky píšeš krásně a působivě - ale tohle je navíc - no jak to říct - plné zdařilých metafor. *************

17.09.2017 23:41:36dát kritice tipKočkodan
Já souhlasím s děvčaty, je to výborně a originálně napsané.

Jen mě při čtení rušil (což samozřejmě není tvoje vina) můj velký strach z bolestí, nemocí a nemocnic...
17.09.2017 21:40:24dát kritice tipgabi tá istá

nemám slov

originálne spracovanie

chválim!

*

17.09.2017 19:51:00dát kritice tipEvženie Brambůrková

Krásně se to četlo. Moc se ti to povedlo. /T

17.09.2017 17:44:15dát kritice tipsrozumeni
To je krásné...*****


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor