Takové kritické drobničky. Psáno se sympatií k autorům.  

Aššurbalitovo schizofrenické evangelium, Lawendeřin ponor do soukromého jazyka, Josephinin romantický sentimentalismus.

První tři říjnové texty zapadly do tří filosofických figur:

Deleuze vystavěl velkou část své filosofie na tématu schizofrenního toku: neustále se proměňující toky věcí, lidí, situací, jmen, pocitů, názorů, tak typické pro schizofreniky, kterým je pohyb na takové chaotické vlně přirozeností. Autor Aššurbalit se – řečeno opět terminologií Deleuze – deteritorializuje z (teritoria) kapitalistického chaosu, aby se následně reteritoriazoval uvnitř teplého domova rodiny, uvnitř manželství; přehledného, spravedlivého a – temného, tedy básníkovi libého.  

Lawenderr podzim uvrhl do hluboké krize syntax. Obrazy se vrství a když už si čtenář myslí, že by jimi i pronikl k porozumění, navane další příliv popraskaného listí ze stromu obraznosti, aby čtenáře ujistil, že z tohoto stromu neradno jíst! Přidržíme-li se psychiatrického srovnání, zvoleného pro první posuzovaný text, Lawendeřino psaní je psaním deprese; i přestože projevy soukromého jazyka jsou obvykle příznakem schizofrenie, depresivní motiv je dominantní.  

Josephina oproti ostatním dvěma textům, ač místy podobně nesrozumitelná, sahá ke klasickým přístupům: skrze slzy sentimentu vytahuje na světlo rány a bolesti světa. Zamlčena je otázka proč to všechno, neboť neradno se ptát, stojí-li člověk před samotným stvořitelem. Namísto otázek je mu v každém verši snášena obětina klíčových slov: smutek, sen, plnost, nicota, chudoba, bezhlesno, čas a něha. Máme-li i tady vyhovět psychiatrickému vokabuláři, jsme autorkou ponořeni do psaní/čtení dysforického.