Pouliční milenci

Tmou, v říjnu tak předčasnou, unikají k sobě. Pouliční milenci. A mrholí jim do lásky. A on řekne: To nebe nad námi naříká. A ona ho vezme za ruku a usměje se jak žádná jiná.

Kroky po peřině

Kroky po peřině. A hned v čtyřech tlapkách. Kočička si chce taky lehnout do postele, jako to děláváme my, lidi. A tak to taky udělá. Netrvá dlouho a usne. Někdy ze spaní zamňouká, protože potřebuje někomu něco říct. Nerozumím. Ale ani ona mně nerozumí, když a jestli mluvím ze spaní. Vím ale, že i ona pak chvíli dumá nad tím, komu a co jsem tam za ohradou spánku říkal.

Litoměřický antikvariát. Úterý

„V pondělí a úterý zavřeno. Pracuji jinde.“ Vzkaz na dveřích litoměřického antikvariátu přespolní čtenáři číst nechtěli, je úterý. Skrze výklad do ulice hledí knihy, co by taky chtěly být jinde. Řešení situace je staré, a i když se dosud neosvědčilo, nic by mu nebránilo: zanechat obchod i kasu nestřežené a dát lidem důvěru, že knihy, co si odnesou, taky zaplatí. A pan majitel by mohl šťastně pracovat jinde i po zbytek týdne. 

Netrpělivá auta

Netrpělivá auta vjíždějí do křižovatek, bourají. Řidiči křičí, hoří, zmírají. Jejich děti s maminkami právě u pana Mekačiho snídají: Tak jednu za maminku, jednu za tatínka…

Kosmické signum

Dát digitálním signálům jiskřivý tón, o jakém tak rádi mluví vinaři, obepnuta ohromnou sítí spojení, zářila by naše planeta silněji než slunce. Z temné rokliny vesmíru byla by naše civilizace patrná až na samý její kraj. Posedlí smyslem vařeným na hluboko, zhloupělí učebnicemi historie, rozvášnění srdcem byli bychom najednou vystaveni světlu pravdy docela prosté: naše kosmické signum je jen shluk banalit.

Sobota nad ránem

Za skořepinou mraků ukrytý měsíc. A prorazit až k němu svým vytím zkoušejí opilci, jest sobota nad ránem. A milenci zatím propadají vášni, ale ani jejich vytí neprorazí..