Malá předvolební sémiotika.

Časovaný coming out

Co se chce říct odkrytím sexuální orientace? A co se chce říct odkrytím sexuální orientace v předvečer voleb? Můžeme myslím souhlasit s Foucaultovou teorií kontrolované sexuality, a to v tom smyslu, že stát uplatňuje svou kontrolní, dohlížitelskou pravomoc (biomoc) i ve věcech na první pohled ryze soukromých, mezi něž na první místo patří sexualita. Stát má zájem na tom, aby se jeho základna reprodukovala, nikoli aby stagnovala.

Když politik (Matěj Stropnický) v předvečer voleb, v nichž kandiduje, veřejně – tedy i směrem ke státu – prohlásí, že je homosexuál, dělá dvojí: podřizuje se státní moci, když jí předává hlášení o stavu své připravenosti reprodukovat se a splnit tak státem vyměřenou pohledávku dítěte; a zároveň se státu staví na odpor, když pro něj má zprávu špatnou. Je to volební vábnička pro milovníky paradoxů? Je to přitakání státu i za cenu trestu? Je to naopak podrývání státu?

Je to slušný člověk

Z plakátu hledí režisér Menzel a říká: „Podporuji Daniela Hermana, kterého jsem poznal jako slušného člověka.“

Co se mi vybaví, jsou reportáže z míst nejrůznějších tragédií, v nichž reportéři zpovídají sousedy a známé, aby zjistili něco o vrahovi, co před pár hodinami vybil kladivem svou rodinu. Nepochybně nejčastější odpovědí je: Byl to takový slušný člověk… Ano, rétorika „slušnosti“ je jedním z nejvíce úpadkových žánrů.

Pravda je často na povrchu, jinak vyjádřeno, lze ji číst ze samotných projevů mluvčích; není někde hluboko ukryta, nýbrž, jakkoli vetknuta do paradoxů, ukazuje se nekomplikovaně. Můžeme si tedy předvolební prohlášení režiséra instalovat do diskursu kriminálních reportáží a namísto politika dosadit nejčastější figuru, jíž je označení slušného člověka sousedy a známými věnováno. Brr…

 
Normální kandidátka

Kandidátka ODS kopíruje ikonický filmový plakát Jamese Bonda se sloganem Ve službách normálního života. Ponechejme stranou autorská práva, která by jako pravicová kandidátka měla ta dáma respektovat. Podstatné je to strašlivé klišé „normálnosti“.

„Normální život“ je patrně nejhorší z relativně neurčitých pojmů: většina lidí má svou představu, co je a co není normální, a někteří ji ani nemají. Co chtěl autor takové prázdné formule potenciálním voličům sdělit? Zakončím rychle: myslím si, že autor je prostě jen trouba, který nesvede vymyslet nic pořádného. 

Děckař aneb předvolební harakiri

Oblastní politik ODS se z plakátu chlubí jakýmsi citově orientovaným cívíčkem: Mám to štěstí, že s manželkou vychováváme 3 skvělé děti. Podobně jako v případě „comingoutového“ politika je zde v podobě biozprávy skládán účet státu, ovšem v pozitivním gardu: úkol množit se plním na výbornou, poslušně hlásí politik. To už jsme probrali, teď nám jde o jinou námitku:

Poslanec je něco jako farář, jen namísto u boha, poslanec zájmy svého regionu prosazuje ve sněmovně v rámci své legislativní autority. Katolickým kněžím je proto, aby byli s to věnovat se plně své práci, uložen celibát; má to svou logiku: rodina odvádí od vážného poslání nejen z časových důvodů, nýbrž i existenciálně, vytržením z naléhavé atmosféry a naopak připoutáním rodiče a manžela k věcem příliš všedním. Politik ODS tak z tohoto – nikoli zanedbatelného - pohledu spáchal předvolební harakiri.