Starý Nový člověk

Až všechny sny opustí své lidi a i příběhy už budou jen slabou vzpomínkou uvnitř kybernetické paměti, nový člověk bude dokonán. Emoce se oddělí od zkušeností a stanou se pouhými nervovými tiky. Fantazie budou generovat počítačové programy a člověk se omezí na jejich pasivního diváka. Nebudeme zakoušet žádnou distanci, vztahy lidí, věcí a promluv budou natolik těsné a okamžité, že se radikálně promění i pojmy soukromí a času. Zdání neomezených a nekonečných možností bude zářit světlem tisíce sluncí a skrývat stín pravdy o konečnosti a mezích: nakonec budeme pořád ještě ztěžka dýchat a umírat jako ti staří lidé. 

Bezdušec v bufetu

Skupina italských turistů se vyloupne u Muzea, ujde pár metrů a už halasí: Starbucks! Jde to slovo od úst k ústům, válejí ho každý po jazyku, je jim hořkou radostí. Až ochutnají tamní kávu, zbude jen pachuť hořkosti. To za rohem v italském bufetu je jen holka a s ní Lalíček. Lalíček je Rus s obrovským břichem, co žvýká středomořskou housku s tučným sýrem. Znají se. Zatímco piju espresso, Lalíček už žvýká další housku a flirtuje s holkou; ta mu už připravuje další. Pak přijde pár úředníků ze záložny, muž poručí „dvakrát kapůčo“, žena si prohlíží opodál lahve s vínem, aby náhodou nemusela platit. Lalíček je se slaboduchým výrazem ve tváři pozoruje a žvýká další housku.   

Masný průmysl

Masný průmysl se tu odráží v zadnicích dívek. Jsou neuvěřitelně veliké, vystlané tukem a nezřízenou chutí. A každá kroutí tou svou o závod, protože tady je Vodičkova a role jsou tu vrženy jak kostky: ženy se předvádějí, muži okukují. A jak tak okukují, celí jsou od tučných snů a celí jsou od radosti.

Le petite mort

Hadí holka. Dva škrtiče chová v džínách, dva hladové vrahy. A malá smrt už se plazí ulicemi Prahy. Potkáš-li ji, nastav šíji. Třebaže nezemřeš na antický způsob a nevejdeš do knih, litovat nebudeš. 

Tatranské gymnazistky

Slunce si k nám zkrátilo cestu a holky sestoupily z hor do města. Tak teď parta tatranských gymnazistek jde Prahou a vábí na silná stehna, zuby a vlasy. Tolik krásy, povzdechnou si jen chodci zavěšení do svých saní.

Poupata

Jsou to skutečná poupata. Div světa. Něžná harmonie ženství. Sedí ve slunci u Platýza a mají krásnou chvíli. Popíjejí své první kávičky, už bez piškotků na znamení zrání. Za pár let vyrostou v masožravé květy a do Prahy budou přijíždět každá sama se svou mouchou.