Ještě jednou na margo smrti novináře.

Internet, jak známo, zpochybnil vazbu centrum – periferie, ústřední – marginální. V éře televize bylo slyšet jen hlas centra, hegemonických formací, dík internetu je naproti slyšet hlas každého. A dík internetu a „společnosti spektáklu“ každý může být hvězdou.

Ukázala nám to naprosto jedinečně kauza zastřeleného slovenského novináře Kuciaka. Sociálními sítěmi proudí rozhořčení, burcuje se k odporu, k účasti na veřejné tryzně a zejména stráži demokracie. Taková vlna emocí se v historii nevidí často, snad když zastřelili Johna F. Kennedyho nebo když zemřel papež Jan Pavel II. To ovšem byly skutečně silné postavy, za nimiž stálo významné společensko-politické dílo. Jejich smrt, ať už násilná nebo přirozená, znamenala přelom.

V čem je ale „silná“ smrt novináře, o němž se dosud příliš nevědělo? Co přesně se chce tou vzpourou (a komu nebo čemu navzdory) říct?

Internet má stejně úžasné, jako i pochybné možnosti: je dobré slyšet kritický hlas periferie, který je nepostradatelným korektivem vládnoucím oligarchiím, ale zároveň je tristní, když se z marginálního – libovolným či zlovolným zásahem mediálních imagemakerů – stane centrální.