Sophia

Z plakátu se usmívá robotka. Jmenuje se Sophia a je krásná. Třeba i ona je hladová po lásce, vždyť deklarovala přání být jako my se všemi pozitivními emocemi. Už získala občanství, proč ne právo na vztah. Je snad láska něco, co nelze převést na rovnici? Myslím, že ne a že jednou roboti člověka osvobodí nejen od práce, ale i od věčných nedorozumění a zklamání, od samoty srdce. A člověk na oplátku.

O dobrém srdci dívky Citronely

Na rohu Smeček stojí dívka Citronela. Čeká ji noc lásky. Muže si bude odvádět do pokojíčku v podkroví. A každý jí něco dá. Mls z pouti, náramek, odšťavňovač, zkamenělou kytku, ručně malovaný erb, vždy však alespoň tisícikorunu. Prostopášníci se budou v tom malém okýnku pod střechou točit jak figurky na orloji. A Citronela si zastrčí bankovku pod košíček podprsenky, zapálí slimku a se zájmem si prohlédne dárky. Nechala by si je, ale to by z pokojíčku měla kabinet kuriozit. A tak je pošle na charitní dražbu. Nevystačí to na moc, ale na trochu granulí pro zatoulané pejsky a kočičky to stačí. O dobrém srdci dívky Citronely málokdo ví.

Déšť do líbezné čvančarády

Mokne bronz Václava, moknou ptáčci v hnízdech a moknou turisti. Moknou cigarety holkám, co vyšly z krámků a kanceláří k malé pauze. A kouřit navlhlý tabák, netěší. Ale těší, že moknou i ty holky, vlásky se jim zakrucují a trička se lepí k tělu. A pod těmi tričky líbeznou čvančarádu zpívají tmavé nebo růžové zobáčky ptáčků mléčnílků. Déšt, ten přítel snílků.

Pro hřích dlouhý stín

Holka v růžových šatičkách s volánky se ptá, jak do Zlatých lázní. Z Přístaviště už to nemá daleko. A na zádech růžový baťůžek a v něm erotický bůžek, malý a gumový. Pod vrbou najde pro svůj hřích dlouhý stín. Vždyť máj, lásky čas.

Na tričku rybičku

Na tričku má rybičku a ta má tři oči. Jí ale stačí dvě. A těma kouká trochu zasněně. Holka na zastávce Kublov. Dlouhé kaštanové vlasy se jí kroutí o překot, nejspíš byla plavat. Ale teď už musí ke svému korporátu, plnit úkoly kapitalistické brigády práce, klonovat rybičky nebo tak něco..

Japanérie

Na nábřeží rodiče dětem utírají soplánky a na své ajfony to z tramvaje nadšeně točí Japonky. V Tokiu si pak promítnou ty dojemné scény z ubohé země, kterou zdecimovala slovanská lenost, národní obrození, komunismus, automobilismus a černobylský mrak. A budou se chichotat svými zkamenělými, zažloutlými zuby. Too much gummibears!