Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

KONEC JEDNOHO MÁJE: sbírka básní

31. 08. 2018
0
2
926

Dvacet dva let není příliš dlouhá doba na zmoudření a nabytí všech životních zkušeností. Naopak, je to v životě lidském pouze první kapitola. Čas dospívání, často připomínající bouři emocí, v níž jiskří životní elán a chuť milovat. Mnohé je zažito vůbec poprvé a poté dochází k jakémusi vystřízlivění a vyzrání. A právě o tom je tato sbírka básní. Opěvuje mladý život, přátelství, lásku a tradiční lidské hodnoty jako rodinu či domov, v tomto případě lůno Vysočiny. První dojmy a fantazie, které však opadávají při první konfrontaci s realitou. Některé verše, zvláště ty reagující na některé dnešní poměry, jsou temné a nevybíravě upřímné, většina však jako by dávala naději do budoucnosti a říkala, že stojí za to žít, veselit se a dál se každý den snažit. Navíc, neboť básní není zase příliš a verše svižně odsýpají, se jedná o ideální volnočasovou poezii "do kapsy".

 

KONEC JEDNOHO MÁJE

 

sbírka básní

 

Ondřej Sedlák Nový

 

RODINĚ A DOMOVU

 

U stromečku

Každý rok u stromečku,
tolik vánočního klidu, krásy
zima venku, teplo v domečku
a já říkám si:

Díky Bohu za to,
není potřeba zlato.
Zlato je má milá jediná,
poklad má velká rodina.

V duchu modlím se, prosím,
ať napřesrok znovu to zakusím.
Nechci víc, už tohle nemá každý,
ach, přetrvá to navždy?

 

V náručí celý svět

Od nového roku krok,
nedávejte ruce v bok,
rozběhnout se a pak skok,
podívaná přijde pro tisíce ok.

Choval jsem dítě malé, Julii, již,
nebo budoucnost naši, to spíš.
Kéž Otec její dny zaručí,
ach, jak spala mi v náručí.

Kolik nových let,
přivítá za život ona,
zahrada květů,
pivoňka vonná.

Sama jednou náruč rozevře,
prchnou před ní bolesti, rozepře,
nezaváhá, společnost, stát podepře,
brána dalším k hvězdám se otevře.

                                               

Nový život

Za pár dní má se narodit,
šťastnými nás učinit,
tolik kolik radostí,
přibude s ní starostí.

Jako s každým dítětem,
ne tak rychle, nechce se jí ven,
doroste jak tatík,
její mamce dík,
do výšky úctyhodné dosti,
uvidí z ní lépe do budoucnosti,
aby světovou pověst si získala,
mezi hvězdami si lítala.

Tou dobou dávno pryč už mi můžeme být,
ona sama s rekem děti bude mít,
avšak nikdy úplně nezmizíme,
dokud ve vzpomínkách se jim zůstavíme.

 

Rodiště

Rodná víska, rodný kraj,
z křivek kopců, Dechu, taj se taj,
čiré tu jsou prameny,
vůkol pole, lesy, kameny.

Z řek známa hlavně Sázava,
Velké Dářko z rybníků,
památek plná je to dálava,
co najdete božích muk, pomníků.

Na cyklisty, výletníky i turisty pěší,
Brod, Borová Havlíčkova už se zase těší,
Žižka pad u Přibyslavi, mají tam dnes zámek,
a z muzea hasičského, přivést si lze dárek.

Sto čtyřicet schodů vede
na vrchol Rosičky rozhledny,
zelená krajina k ní modré letní nebe,
dominantou kostel značky Santiny.

Mluvit o přírodě a tak, nechci jen,
ta bez lidí a jejich myslí je jen pouhý sen,
Vysočina plná rodin, rozvětvených, šťastných,
ty dávají kraji život, dítka tváří jasných.

Jako každý – prostě nevím,
co v budoucnu nastane,
jedno vám však jistě povím,
rodný kraj mi v srdci zůstane.

 

Proč něco vůbec psát

Ruce tisknou násady,
duše tvrdé zásady,
od rána až do soumraku,
lopotí se v hlíně prachu,
jinak chléb si nedobijí,
takhle moji předci žijí,
po léta a generace,
otroci manuální práce.

Všechny jejich oběti,
pro nás, pro děti,
zázemí nám připravili,
do škol nás vypravili,
dnes už právě díky nim,
v měkké posteli já spím,
perem budu orat v brázdách papírových,
myšlenkou kácet dřevo v lesech nových.

 

Rodina

Spolu jsme si prošli mnohým,
za jedno lano táhli,
jeden pro druhého na dno sáhli,
tento výklad příliš strohým.

Skvělá mamka s taťkou,
bratra mám já chemikem,
nejeden je strejda s tetou,
druhého bratra praporčíkem.

Babiččinou stále neúnavnou pílí
jí vzkvétá, roste arboretum,
vzpomínka na ty prarodiče sílí,
jenž vydali se k lepším světům.

Téměř každou neděli,
s bratránkem hráli jsme si,
kdybychom jen věděli…
inu, pryč jsou už ty časy.

 

 

DNEŠNÍ DOBĚ

Dnešek?

Život není hrou,
davy o život se rvou,
lidé jeden přes druhého řvou,
obavy mysl přepadnou a sežerou.

Včerejšku patřil strach,
co od zítřka se čeká?
Dneškem žijeme, ach,
každý se žene dál, spěchá.

Hluk, rachot a ječení kolem nás
bludy reklam z beden plastových,
z dáli neslyšíme křik hladových
nad nimi jen povzdechneme zas.

Vůni, lesy za regály
raději vyměníme,
smrad, dusící větry vály,
přírodu si vypleníme.

A až se nás zeptají proč?
Tak navrhli jsme zákony,
chtěli jsme profit, výkony,
hlasy vzpurné rychle umlčet či uplatit,
vily, cesty, tunely musí se něčím zaplatit!

 

Planeta Země

Na své vlajky, jejich barvy
pyšní národové bývají,
k jedné, všem společné,
téměř však se neznají.

Modrá a zelená, bílá a hnědavá,
to jsou nejviditelnější barvy její,
avšak všichni na ní vlastně dlejí,
kruh takový na pozadí černém.

Vše co známe, máme,
každý, každá, každé,
náleží k té vlajce prvořadé,
pod ní se vesmírem plavme.

 

Regina natura

Mnoho jsme ti zasadili
seků, ran hlubokých,
mnoho jiným zaplatili,
za zpřervání žil tepenných.

Jak tě jenom odpravit?
dekretem, podpisem smlouvy,
posudkem koupených znalců,
proti tomu těžko se ohradit.

Přivlastníme si tvou krásu,
prodáme vstup do tvých údolí, hájů,
vyzrajeme na zvůli tvou, zkázu,
uživit se musíme, my z různých krajů.

Jen někteří z nás
jsou si vědomi,
že vytrhnout se z našich pout
můžeš kdykoli.

Až oplatíš nám s úrokem,
vody pročistíš, lesy zotavíš,
jiným druhům místo připravíš
v ty dny už tu my nebudem.

 

Vesmírem...

Byla by pokleslá,
černočerná vrána,
noc tichá bezesná,
pak probuzení zrána.

Vesmírem chci letět, plout,
s Vernem na kometě spočinout,
volný, rychlý, jak komety jsou,
jaká tužba, jež třese fantazií mou.

Sladké sny však pouhý klam,
ráno strhne růžový stan,
nebo vichřice nočních můr,
probudí tě zpoceného jak vůl.

Lepší když nakonec prozříš,
sen za pevnou půdu vyměníš.
A mávnutím ruky při snídani,
zapomeneš na noc bláznivou, na ni.

 

Podané ruce

Kolik potřeba znalců,
aby řekli nám, že
opozice palců,
pomůže
nejen chrámy,
města zbudovat,
ale smíry mezi námi,
usmlouvat.

Když podá ruku
mocný chudákovi,
když podá ruku
učenec laikovi.

Mladý starému,
syn matce, otci,
děkan studentu,
ředitel zaměstnanci.

Ochota z jedné strany,
z druhé zas vděk upřímný,
vlastní ruku příště podat
až přijde více potřebný.

Vše to cíl nejvýše rozumný.

 

Svět jedné generace

Před dvěma desítkami let
na tento svět vrženi,
nechali jsme sebou vláčet,
hned masovou technikou strženi,

I když nevybrali jsme si dobu svého žití,
proč, lidi, proč neautentické bytí?
Přese všechno máme zodpovědnost značnou,
za život svůj, toť věcí jasnou.

Člověk jest jsoucno takové,
že uvědomuje si sebe v první osobě,
člověku záleží na tom, jak mu je,
o své bytí se interesuje.

Usilujme žít dle vlastního přesvědčení,
navzdory podmínkám, tlaku společnosti,
skrze uvědomění si své konečnosti,
nad smysluplné prožití času není.

Nejsme tu sami, ale s druhými,
na ně a na vztahy, ohlížejme se vždy,
nejsme pěšáky pouhými,
měli bychom být bytostmi pravdy.

Tak psal Martin Heidegger,
žádný filosof outsider,
dílo Bytí a čas,
bude mít navždy svůj jas.

 

Válka

Válkou, bombou
hrozí nám a vraždí,
slovo, pušku si vezmou
na nás radikálové islámští.

Usnuli, zpohodlněli jsme,
jak se říká?
Světélko červené
už v koutě bliká.

Ať si bliká však,
včas naši jednou dorazí,
informací, razií rychlou
fanatiky porazí.

My už si taky zvykáme,
že společného nepřítele máme,
že dnešek není Fukuyamův sen
a ke zlému to není jen.

Naženou nám strach?
Spíš šok, ten odezní s pár dny.
Jejich plány rozpadnou se v prach,
příště obezřetnější budou zástupy.

Z nás jen někteří slabí
skrz brýle jednoduchosti vidí,
do jednoho pytle házejí,
jako ti útočníci – nenávidí.

Zlomit se nenecháme,
jak nepřátelé doufají a chtějí,
zahynuvší pietně pochováme,
na příště písně ať se o nich pějí.

V duchu se sebou,
ne jen s nimi bojujeme... a odoláme
když svá srdce vybuchnout nenecháme,
naše děti k odvaze větší vychováme,
dějinnou zkoušku tak zdoláme.

 

Nutná zjednodušení

Zjednodušuj, škatulkuj,
jak chceš,
jen se nevzrušuj,
složitosti neunikneš.

Hrdina nového druhu, génius,
pln vědomostí, ctností,
by byl, který svět by pochopil,
v co nejširší komplexnosti.

Ne, nikdo takový není,
co však dnes se cení -
kritické myšlení.

Člověk člověkem
ne encyklopedií, slovníkem,
šťasten, kdo honosí se pamětí,
holé pojmy však ubohou havětí.

A lovci duší přesvědčují, vytrvale lační,
po těch, kdo jen jako nabídku interpretační
jejich ideje neberou,
proti nim zejména zdravý rozum obranou.

 

Překonání konfliktu

Trvá už staletí,
krev z těla vyletí,
jednou se to promění,
jiné nastane soupeření.

Dnes zní to jako total utopie,
že cizinec cizince nezabije,
kvůli slovu, vodě, uhlí, ropě,
že nedojde k násilné potopě.

Nad primitivnost vraždění,
fyzické likvidace,
postavíme nutnost povznesení
a lidskost přece.

Boj jen v zajímavých hrách
na stadionech nadnárodních,
v soutěžích kuchařských, hrách
k prasátkům na rožních.

Vědci průchod argumentům
v transparentní diskuzi dají,
lidé všední oddají se faktům
do zábav všednosti jen se neuzavírají.

Děti našich dětí v odhodlání
dojdou k vnitřnímu sebepřekonání,
přinesou tím i nám, v minulosti naší,
nadgenerační vítězství míru už nic nezaplaší.

 

Uprchlík

Před strachem utéct, odejít,
jinde na dlouho se skrýt,
neváhat vše kolem pak opevnit,
okna dveře zabednit.

Do klubíčka svinout se,
propuknout v pláč,
zač, Bože, zač,
nezbývá než se ptát.

Ne... Už dost toho zoufání!
Do brnění se oblékám,
připraven svést se zlem klání,
"Bratři moji, do zbraně!" Hulákám.
Dnes ne já, ale démoni kol ať se bojí,
zdolám je, oni padnou, sic po tvrdém boji.

 

Média

Klikám, klikám,
očima přehnaně blikám,
rychle si zvykám,
v duchu pykám.

Co bylo včera pravdou,
dnes už není,
ti s chorobou psavou,
zítra mnoho opět změní.

Bába ti v tom už dávno neporadí,
i vyhledávání pokročilé
občas zmate tě a zradí.

Jsem rád, že o světě dočíst se mohu,
že nemusím chodit pro noviny,
na ledu v zimě si u toho zlomit nohu.

Vidět však skrz informační smog,
kdo je falešný a kdo Vincent van Gogh,
dnes už je a bude stále více kumštem,
a do háje... PC polil jsem si právě moštem!

 

O přístrojích a jim podobných

Jen co vstanem,
už se na ně díváme,
jsou nám darem,
zlost na ně též míváme.

Mobil, tablet, počítač,
na hd full už si všichni zvykli,
jen nezpomeň, nač jsou, nač,
možná, že se spikly.

Zhasnou jim světla bílá, modrá,
ve dne držela se u moci,
zbudou malá rudá,
to nabíjí se, vyčkávají v noci.

 

Knihy

Dokud kniha knihou bude,
o pravém světě se dočíst pude,
tradiční tu kvalita s námi zbude.

Že informace v nich stárnou tuze,
s tím u odborných musíme se pouze,
vyrovnávat dlouze.

Nadhodnota v beletrii dlící,
nadčasovost v některých románech či verších spící,
zří hodnoty každý čtenář pozorný, bdící.

A tak stranu za stranou,
pouští se do boje s námahou,
se záplavou internetovou.

 

 

PŘÁTELŮM ZE STUDIÍ

 

Nejlepší kamarádce

Jest i mým,
každý Tvůj úsměv
záře oříškových očí,
o Tobě já sním,
láskou chorý, stůněv,
hlava se mi z Tebe točí.

Ruku znovu Tvou
chytit toužím,
náhodě dlužím,
tu žďárskou prvou.

To však počkat si musím na den lepší,
až otevře se sama v dlaň,
Tvá ruka snad o to bude hebčí,
skočím do ní rychleji než laň.

Vím, že Ty nejsi zas tolik nadšena,
věz, že tu pro mě není vyšší odměna,
ty jsi mou alfou i omegou,
ty budeš mou císařskou korunou.

 

Kolega

S jedním mým kolegou,
už Brnem běží,
přátelícímu se s osvětou
ať už svítí, prší či sněží,
spjata paměť monumentální,
bystrá mysl,
klasiky cituje na počkání,
slova jeho dávají mi smysl,
stránek na tisíc přečetl již,
nad knihou každý den jistě ho zříš.

Staveb, soch a obrazů
nezná jen pár,
vědom si jejich výrazů,
závidí mu kdejaký gosudar,
aby toho nebylo málo,
tak sjezdil českou kotlinu,
mnoho rostlin je mu známo,
není líný navléknout holinu,
mluví a čte řečmi cizími,
oproti němu i velcí malými.

 

Profesor a docent

Profesor s docentem
společně přednáší,
semináře pořádají,
chcete být studentem
oni vás povznáší,
co načetli jste, objasňují.

Čtou naše práce seminární,
tak jsou oba pilní,
za to jsme jim všichni vděční,
oni na nás pyšní.

Že od nich rad poskrovnu?
Jakou jinou mohou vám ti dva dáti?!
"Navštěvujte knihovnu,
za konzultace budem rádi,
na historickém ústavu,
řádně má se studovati.“

 

Ke zkouškám

Každá věta, každé slovo,
zaujme oko studentovo.
Libo obrázek či mapku?
Jak vysokou přeskočí student laťku?

Zasypán je v papírech,
cítí, že krátí se mu dech,
Není dnešek jen jeho labutí písní?
Na zítra se mu mnohé v hlavě tísní.

Obavy, zda neoctne se v tísni,
strach, že profesoři rádi trýzní,
nebohé svými otázkami,
nešťastné obdarují efkamy.

Kdo má ale rozum,
učí se včas a na maximum,
kdo připraven je, mívá většinou i štěstí,
sebejistota to pak jistí.

Vždyť ani profesor
studenta nechce trápit,
je pouze té schopnosti kontrolor,
že mladík umí, co nastudoval si, uplatnit.

Škola ještě zkouší,
další pokusy lidem dává,
život však je těžší
v něm se více šancí nedostává.

 

Hvězdný Honza

Hvězdou naší Honza byl,
těžko bez něj SŠ bych si představil,
dávno tomu, co jsem se s ním seznámil,
co vše s ním zažiju, jsem netušil.

Od podivínských dobrodružství,
přes zájezdů množství,
v den, kdy on se oslav, pitek zhostí,
zbude jen pár ohlodaných kostí.

Samý vtip, on kopa veselá,
na varhany i klavír bezostyšně spustí,
bouře v duši byla domnělá,
starosti vás pustí.

Honosí se rozvahou,
co já vím i odvahou,
v jádru kliďas on povahou,
konec s touto úvahou.

 

Nejmilejší kolegyni

Po schodech v B2 nahoru a dolů,
už není v mém srdci bolu,
dnes jsem Tě jen na vteřinu spatřil,
tím den jako by do truhlice s poklady patřil.

Okruh známých, kolegů stále větší,
a ač vážím si jich zcela,
víla mi ve snu pěla,
že Tys mi nejmilejší kolegyní zdejší.

Letmo, s úsměvem, jsi mi zamávala,
jako bys mi pohár s živou vodou podávala.
Nuže, vstříc dalším problémům a zkouškám,
napříště je budeme řešit společně,
dalších dnů snad se s Tebou dočkám,
ach, to bude na světě výtečně.

 

Podruhé nejlepší kamarádce

Doufal jsem jen,
že vytratí se pocit ten,
když uběhne mi další den,
že o půvab Tvůj byl ochuzen,
neb jsi nepřišla.

V tom je ta potíž,
od sebe, ni daleko, ni blíž,
nevídáme se již,
tak často totiž.

Nezbývá než doufat,
zkoušet psát,
není proč si zoufat,
o Tebe nemusím se bát.

Mysl bystrou máš,
k pravdě vždy se znáš,
hbitá, ráda do tance se dáš,
lásku, elán kol rozdáváš.

Zrovna včera znavený jsem byl,
do vzpomínek jsem se pohroužil,
v mžiku jako bych se znovu narodil,
když dobro duše Tvé jsem si vybavil.

 

Konec?

Tento semestr i sbírka,
lehké jak ptačí pírka,
začínali a končí s ní,
fanfáry mi při tom v hlavě zní.

Období zkoušek nás oba čeká,
mysl od obav k odhodlání spěchá,
s každou tezí, jenž se naučí,
sebevědomí ze zákopu vyskočí.

Obětí – krátké trvání, vlna,
moře má jsou však citů plná,
žij dlouho, blaze, ať se daří - přeji Ti,
další básně Tobě věnované, dovol mi napsati.

 

 

 

LÁSKYPLNÉ A SNOVÉ

 

Miluj jí smrtelníku...

V jejích očích života jiskření,
v rukách mnohotvorné jitření,
já znám svou lásku,
jehnědových vlasů krásku.

Zahrádka všech ročních období,
čím vším mě ještě ohromí,
klid pro mě, až ji k sobě přivinu,
když na jejích fialkách okem spočinu.

Zurčící potok hrnoucí se hor,
Fénix zas a znova povstávající z popela,
budiž pro všechny ona, láska moje, vzor,
harmonie mysli a těla.

Skládat jí písně, ódy, symfonie,
toho hodna má milovaná, má bohyně,
vůkol jemné flétny, houslí tóny, melodie,
miluj jí smrtelníku a chraň její svatyně.

Pohleď na sloupy jejích ctností,
nerozvrátí je černá bouře a vichr podlostí,
po schodech z mramoru,
rád k ní budu stoupat zas a znovu.

 

K Valentýnu

 

          Kolik                                      nosíš
   křivek krásných,                     našel jsem v
Tvých očích jasných,             nový život, naději,
větší dar už mi nikdo           nenadělí. Duši čistou
v sobě nosíš... starosti        mé láskou kosíš. Tobě
chci truhlici se štěstím dát; odměna, vysoký řád,
  vidět Tě se smát. Když Tvé prsty zahrají vůkol,
    zahrnout Tě láskou bude můj prioritní úkol.
       Ach, na blízku Ti už teď vždy budu stát
          na kraj světa, bude-li třeba, půjdu,
             na nic, nemusím se při tom
                 ptát. Ty konec šťastný
                   všech pohádek, nic
                      nechtěl bych už
                            vrátit na-
                             zpátek.
                                O.

 

Pouť za tou pravou

Zářící jak nejblýskavějších mečů čepele,
hladí paprsky bujně rostoucí krajinu,
šel jsem po stezce, pot na čele,
hledal jsem tu pravou dívčinu.

Přes mnohá údolí,
přes úvozy, brázdy na polích,
skalami se plazil,
dlouho však na žádnou jsem nenarazil.

I došel jsem k jedné vsi,
už snášel se večer,
mrholilo, na dvorečcích štěkali psi,
do hostince jsem tedy vešel.

Prázdná místnost,
dlouhé mihotavé stíny
od svící z rohů kantýny,
ejhle konečně nějaká bytost.

Mladá dívka koštětem smýčí,
únava, poznat je, jak ji ničí,
pozdraví mě tak jako žádná jiná,
šaty květové, cop na krk jí splývá.

Chopím se nástroje,
úsměv nasadím,
přitáhnu židli,
k odpočinku ji posadím.

Až do rána hovoříme,
koště dávno v koutě,
víc a víc láskou hoříme,
šťastný to konec dlouhé poutě.

Nad vrcholky kopců,
slyšet je od kostela zvuky zvonců,
nejšťastnější ze všech konců,
líbám svou paní ve vírech tanců.

 

Zahrada kol prastarého stromu

Prochází hoch zahradou,
tou, jež rosa kryje,
v níž čáp z jezírka pije,
hledá v ránu svou milou.

Květy má ve vlasech
a s motýly si hraje,
modré oči maje,
v bílých vonných šatech.

Od levandulí květů
voní, vymykajíc se tomuto světu
andělským svým půvabem,
pro hocha královna jedním pohledem.

Potkali se pod prastarým vykotlaným stromem,
jeho kmen bude v tento den jejich domem,
v němž hladit budou se ruce, líbat rty,
o lásce budou zdát se láskyplné sny.

 

Krajinou…

Krajinou se kola ženou,
už chci býti se svou ženou,
díky Bohu za mou vyvolenou
navždy ctí uléhat s Tebou.

Za dny vzácné děkuji Ti,
pohádkou mi s Tebou žití,
potíže snadné pak porobiti,
už nemusím o zázracích sníti.

Loučí se mi vždy těžce,
elegie to od trudného pěvce,
tvář Tvá dílo umělce,
energii, sílu máš statného běžce.

Ráda se fešně strojíš,
mezi aristokraty se hodíš
svými mravy, umy, víš?
Blaho, když na rameni mi spíš.

Jak se z Tebe vůně linou,
nechtěl bych nikdy jinou,
ať ty štěstí plné dny nepominou
a duše naše láskou provždy splynou.

 

Večerní sonet

Pomalu ale jistě poddává se noci
přikrývka krajin kolem,
co naplat, nemohu si pomoci,
příští týden budeme spolem.

Tvé nápady, každá dobrá zpráva,
jezírka průzračná, štěstí záplava,
jak odhodlaná jsi a čiperná,
Tebe nezastaví ani z nesnází zeď silná.

Únava a chmury často snaží se,
avšak pokaždé zvítězíš,
sama se vzchopíš,
já budu leštit trofeje vítěze.

Hvězdy už svítí mi nad hlavou,
Ty mou paní, královnou jedinou,
nejen básně schopen jsem Ti věnovati,
mnoho dalšího půjdu Ti vydobýti.

Jak poručíš si,
vel mému srdci, prosím,
za Tebe meč i tasím,
začnu těžkou práci.

Znát minulost mým úkolem,
Tvá náruč však dnes mým hradem,
budoucnost pak zámkem,
dovol ať potěším Tě dárkem.

Již musíš zase studovat,
správně činíš,
umíš se o sebe postarat,
divy umíš.

S každou větou,
napsaným řádkem,
sklízím lásku zasetou,
srdce bujným sládkem.

Mezi nebem a zemí
jako jiskřičky
očích Tvých se vyjímají,
tak mě chvíle s Tebou dojímají,
jako lásky písničky.

Hladit samet,
tvář Tvoji smějící,
nepředčí obloha jasná, zářící,
jedinečnost komet.

Jak jenom mohl jsem žít
bez slov Tvých,
vět konejšivých,
z pohárů vtipu, zážitků nepít.

K branám kosmu,
vydal bych se,
s Tebou zde na zemi v budoucnu,
pokladů štěstí mám na tisíce.

 

Sychravé časy

Dnes držel jsem zas ruku Tobě,
příště budu rád i za obě dvě,
přivinul Tě kousek k sobě,
myslím na Tebe v sychravé to době.

Vzdalovat se v krajině – jak lehké,
klesat ke dnu, když nohy zdají se vetché,
já však cítím v Tobě pulzovat srdce sametové,
ne to děvče nepokoříte, vy zlí stínové!

Nepoddá se vám, vy darební,
vždyť světlem by mezi Vámi byla,
to je nabíledni,
ne, nehodno jí by s vámi žila!

Proč zkoušet jí dál chcete,
možná smutní, duše její se však nedobudete,
věřím, že ona sama zažene vás,
pak usmívat se, zářit bude zas!

Pomohu jí v tom, když bude třeba,
pokud dotírat se opovážíte, běda vám, běda,
mezi anděly patří má drahá,
síla její za moře do dálav sahá.

 

Noční bouře

Venku ve tmě fučí větry,
hlavou hučí nevyřčené věty,
do snů brzké ponoření,
jiná cesta k ránu není.

Z mlžného oparu
už obrazy se noří
a ke mně hovoří
obličeje bez tvaru.

Duní venku deště,
honí mě ještě
přízrak ječící,
monstrum po duši mé lačnící.

K věžím na srázu okraji,
jež hlídají ďábelští lokaji,
za nimiž srázy a moře temnější,
než obloha snu černotou zkalenější.

Do prostřední vběhl jsem,
rozum si do snů sebou nenesem,
zavřel těžké dveře s námahou,
blesků světlo projelo poslední škvírou.

Najednou to dunění, jekot, šílenství,
ustalo v klidu věže naštěstí.
I tak neklid nutí dát se znova do kroku
po točitých schodech k vrcholku.

Schodů těžko se dopočítat,
velká prachu smítka vidím k zemi lítat,
konečně v mrzkém tmavě modrém svitu
přicházím až na vrchol, ke komnatě, něčímu úkrytu.

Beru za kliku starobylou,
u okna postava sedící,
na mě najednou upřeně hledící,
dívám se na ní, na milou.

Mrknutím oka u mě stojí hned,
cítím, že studená je jak led,
hrůzou trnul jsem vteřinu,
než mrkl jsem zas.

Sklopenou měla tvář,
šla z ní najednou bělostná zář,
oči její zahřály mě u srdce
vzhlédla a chytla mě za ruce.

Všechno to šílenství a podivnost,
vzdalovalo se, z místnosti vedl most,
po něm vedla mě do bělostného světla,
na louky, kde láska mladým lidem kvetla.

Sen tedy k šťastnému konci dospěl,
za jakéhosi cuknutí jsem prozřel.
Jaké nadělí mi další noc dobrodružství?
Bude se odehrávat na klidnějším panství?

 

Pohádka o dívce

Znám vám jednu pohádku
o výjimečné dívce,
odehrává se v nedávnu,
o to jí cítím více.

Bylo nebylo,
ve výchově ke zdraví,
na vycházky se chodilo,
a tu mě někdo osloví.

Ze Špilberku vycházíme,
už si spolu povídáme,
dívka to je chytrá, smělá,
ví, jak se leccos vaří, dělá.

Chce se státi lékařkou,
ještě radši zubařkou,
pomáhá kol lidem všem,
že poň chodí vděčná sama Zem.

Do Antrophosu, muzea moravského,
zašli jsme si více,
jako vosk svíce,
oblíbili jsme si jeden druhého.

Toho letního času,
slyšel jsem jí, jak smyčcem smýká,
hned zpívá, pak svou flétnu líbá,
když povzbuzuje chasu.

Zadána dlouho statnému bojaru,
má v té dívce pevnost, svou oporu,
stalo se hrou osudu,
hlavně kvůli studiu,
že už se více nevídáme,
v dopisech si povídáme,
nikdy zapomenout nedáme,
že jeden druhého známe.

 

Peklo už zavřete...

Peklo už zavřete,
teď otvírá se nebes brána,
nemohu láskou spát,
píši verše již časně zrána.
Přihodilo se nám včera v noci,
kouzelného důvěrného cosi.

Dobře Ty víš, kdo první dotkl se,
kdo začal líbat,
dávno však již tomu, kdy začali jsme si
vzájemně v srdcích bývat.

Zbyly pouze z minulosti
vyschlé k zapomnění odsouzené kosti,
nemohu vyjádřit ani dosti,
jaké dostalo se mi od Tebe milosti.

Pro Tebe dýchám, žiji,
budoucnost bez trápení Ti vydobyji,
opři se o mě kdykoli,
plody nejsladší porostou na Tvém poli.

 

Návštěva

Krajinou se kola ženou,
už chci býti se svou ženou,
díky Bohu za mou vyvolenou
navždy ctí uléhat s Tebou.

Za dny vzácné děkuji Ti,
pohádkou mi s Tebou žití,
potíže snadné pak porobiti,
už nemusím o zázracích sníti.

Loučí se mi vždy těžce,
elegie to od trudného pěvce,
tvář Tvá dílo umělce,
energii, sílu máš statného běžce.

Ráda se fešně strojíš,
mezi aristokraty se hodíš
svými mravy, umy, to víš?
Blaho – na rameni mi spíš.

Jak se z Tebe vůně linou,
nechtěl bych nikdy jinou,
ať ty štěstí plné dny nepominou
a duše naše láskou provždy splynou.

 

Fotky v rámečcích

Dva mladí lidé v rámečku,
zavřeli svou lásku v zámečku,
z fotky na svět se strnule smějí,
co láska znamená, všem jasně ukazují.

Našli se po dlouhém hledání,
po různém strádání,
pak skončilo to čekání,
milovat se jim už nic nebrání.

I kdyby zkoušky těžké přišly,
některé plány nevyšly,
oni by poražení nezůstali,
bojovat bok po boku by nepřestali.

Fotky v rámečcích čas uzamknou,
co vše se v nich se skrývá, ale neřeknou,
jaký mají obsah, sílu tajemnou,
pro ty co ví… pro ty, jenž je odemknou.

 

Strom srdcí

Co si dva šeptají,
když spolu potají
v objetí vrkají,
potom se líbají,
po noci ráno vítají,
zas lépe se znají.

Stačí z okna se podívat,
na místě neulpívat,
nápadů hýření,
radostí šíření,
co spolu dva dokážou,
nudu ze světa vykážou.

Temné mraky
připlují po obloze taky,
jeden nad kaluží uklouzne
v miláčka náruči líbezné
skončí ale, ten život by nasadil,
srdcí strom pak v polích by vysadil.

Okolo obilí zlátnoucí,
léto sluncem planoucí,
vánek jemně šeptající,
pod tím stromem srdcí
pár sladké plody jeho sklízející,
k obzoru jasnému při tom hledící.

 

Nemoc

Cítím se na umření,
jiné cesty asi není,
nemoc těžká všechno změní,
tu nevyléčí žádné jmění.

Už ani učení lékaři,
jejich snažení se nedaří,
pak naděje se vypaří,
otec mě raději zaopatří.

Příbuzní si zoufají,
že jsem příliš mladý plakají,
mnoho stihl jsem však za dvacet let,
víc měl bych, než odejdu na onen svět.

Nyní už záleží vše na nich,
na tom, jak jsem žil,
abych si památku v srdcích jejich,
po dlouhé časy zasloužil.

A ještě něco dodám vážení:
Víte, proč naděje umírá poslední?

Stojí na upřímné lásce totiž,
dokud ta vás drazí neopustí,
naděje s vámi všemi budiž,
že stojím tu! Jen zbaven těla těžkostí.

 

Bezmoc

Jedné chtěl bych stát po boku,
na to však nemám nároku,
na blízku i tak zůstanu,
darem chvíle, kdy se k ní dostanu.

Druhé obav vír
odnáší duše mír,
přes všechen životní tanec,
jako by měl býti s námi konec.

Se třetí minulost mě pojí,
má první láska silnou ojí,
má Hvězda jasná, ať jí někdo poví,
milovat jsem ji nepřestal, ať se to doví.

Volám v bezmocnosti,
řítím se do propasti,
rád bych pro ně vykonal vše a žil,
nejde to, nechtějí… tak padá na mne černý pyl.

 

Konec konců?

Odešla,
neřekla proč,
prosím,
Světe, dál se jen toč.

Jdu, ne běžím, ti v ústrety,
chci nahlédnout do tvé podstaty,
ode dneška víc než kdy předtím,
pryč s minulostí vlastní, s tím smetím.

Mnoho bylo už v mládí blázny, ubožáky,
k nim patřit nebudu, hleď na ptáky,
chci křídla, letět s nimi oblohou,
osvěta mou životní úlohou.

Světe, dál se jen toč,
díky už
neptám se proč,
přijde zas.

 

 

HVĚZDIČCE

 

O první lásce

Dávno tomu, dávno,
na návštěvě Mnichova,
uviděl jí večer, potom ráno,
to v paměti se uchová.

Napsána tím pouze první stránka,
v tom čase ještě oba na střední,
učili se, jak zvládat regály knihovní,
chlapec pošetilý toužil po ní bláznivě,
nevěděl pak, co by měl říct, bázlivě.

Čas pokročil, odmaturovala,
za lepšími vydala se časy,
přijímačky na univerzitu absolvovala,
už nevídal dennodenně její hnědé vlasy.

Nezbylo mu než kolem Tišnova
vlakem jezdit,
pořád kolem dokola,
v myšlenkách se trápit.

To se stává,
když je jeden mladší,
aby zmoudřel,
je mu dán čas delší.

Na fakultě po dvou letech potkali se,
už nebyl hlupák, ale student přece,
řekl jí své tužby city, to musí mu stačit,
že se kolem sebe budou nyní týdnotýdně točit.

 

Počítám...

Počítám v duchu,
jako bylo by to odjakživa,
já byl podoben mrazivému vzduchu,
pět let, bude tomu od Mnichova.

Od seznámení dní přes osmnáct set,
myšlenek na Tebe tisíc krát pět,
snů jak vloček venku milion napadl,
dík Tobě, palác zla se ve mě rozpadl.

Celé ty trosky pokryl sníh,
ten na jaře roztál,
na rozkvetlé louce ke změně,
k novostavbě jsem tíh.

Z pravé lásky mnoho si troufám,
až najdu T? podruhé, jak doufám,
už letním sluncem Tvé zahřeju srdce,
ku pomoci bude Ti má mysl, mé ruce.

 

Obyčejná?

Netřeba bys v souvětích
a s přednesem mluvila,
abys načetla stohy knih naučných,
práce odborné smolila.

Nemusíš znát jména,
vyznat se ve stoletích,
být nastrojená žena,
mravů patricijských.

Stačí, když dobré srdce máš,
s těžkostmi poprat se zvládáš,
když úsměvem častuješ okolí,
to jen díky Tobě mě nic nebolí.

Otvíráš mi pohled na svět jiný,
Ty jsi člověk čestný, pracovitý, činný.
Otázky a věty krátké upřímné kladeš,
svou skromností mě zahanbuješ.

I když možná mnoho lidí
neřekne Ti to nebo nevidí,
jsi skrytá Hvězda míru, naděje,
perel náhrdelníky Tvé slzičky krůpěje.

Jako příběhy fantaskní,
co tak ráda čteš,
bytí s Tebou, má paní,
pohádkově snový hrad či věž.

 

Jeden den

Po rozervané hnědi válí se mlh pásy,
vstříc boji, ona mi však zdrojem spásy,
jaké to je mít
vnitřní útěchu a klid,
když nad hlavou slyším
- píšťalek hvizd – není pro mě ničím.

Co je to vstát a do běhu dát se,
když jí budu v srdci mít, no ptám se?
I když budu zasažen a krvácet,
pořad se budu k mé Hvězdičce vracet
- v myšlenkách a snech,
dokud nedojde mi dech.

Povznesu se nade vše a poletím
vstříc výšinám,
do její vsi, kde v komůrce ji políbím,
nový život s ní začínám.

Jeden den začínal kdesi v poli,
tam kde život končí, rány bolí.
Druhý vítá slunce kotouč
tam, kde zurčí potůček pod kopci,
mezi ní a mnou zaplála lásky louč,
dlouho ještě zbývá nám ke společnému konci.

 

KONEC


2 názory

Ahoj,

znám sám moc dobře, že když něco napíšu, tak se mi to líbí. Jsem do básně ponořen, vím proč jsem tam co napsal, co jsem chtěl vyjádřit.

Pokud v této fázi ustrnu, můžu si být téměř pokaždé jistý, že báseň zas tak moc dobrá nebude.

Proto se na ni musím znova podívat. Ale ne už okem milujícího a tolerantního tatínka, ale kritika. A najednou lezou její nedokonalosti.

Pak musím jít do ní znova. Rozpárat, vyhazovat, přežehlovat.

PS

Neboj se toho. A nebuď líný jako já, protože díky lenosti jsem dost svých básní zanechal s kazy.


Gora
01. 09. 2018
Dát tip

Ondřeji, po přečtení prologu jsem čekala, zda je to skutečně tak, jak avizuješ - zda  básní není zase příliš a verše svižně odsýpají, se jedná o ideální volnočasovou poezii "do kapsy".

Na sbírku těch básní skutečně není příliš, ale podle mého názoru moc svižně neodsýpají. Nevím, jak dlouho píšeš, ale snad ve všech těch básničkách je obsah spíše říkankovitý až naivní, a ačkoliv jsou zde mnohem povolanější, kteří by ti jistě řekli své, i já vnímám nedostatky, jako příklad  dám - poslední Jeden den nemá pořádný obsah, myšlenku, tohle je vysloveně nepodařené, zastaralé - dnes jsou také komůrky?:

Povznesu se nade vše a poletímvstříc výšinám,do její vsi, kde v komůrce ji políbím,nový život s ní začínám.

 

a tak bych sem mohla vypsat všechny ty rýmy - poletím-políbím, výšinám-začínám...i jiné.

Doporučuji začít třeba s jednou básní, najít si na internetu Veršologii, kde se dozvíš, jak mají vázané verše  vypadat, a postupně tu jednu báseň "pilovat"...a číst dobré básně :-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru