Oběd před Vánoci

Dvě staré paní si vyšly k Šuterům na oběd a dát si dárky. "Je to porcelán," varuje svou přítelkyni před neopatrným zacházením prvá. Pak daruje, bez varování, druhá. Poděkují si a taky Ježíškovi. Dlouho vybírají menu a pak, když jim donesou vrchovaté talíře, láteří prvá, co si počít s tolika knedlíky; hledá pytlík, o dva se podělí s pejskou Sisy. A pak si povídají o smrti, která chodí všude okolo a člověk je jak porcelán..

Praha mlží

Praha mlží. Co zas skrývá, jakou tajnost topí v mléce prosince? Nábřeží, ulice ani kopce dnes svou pravdu nevydají. Musíš ji dobývat mezi navlhlými řádky mlhy, krapotu a plískanic. Anebo můžeš po sókratovsku vést dialog s kaluží. A možná se něco dozvíš, a možná nic. Když Praha mlží.

Všedívčí slet

Vstala, snědla jogurt, oblékla se, potřela vonělínem zn. Dior a vyrazila do víru všedního dne. Potkala se s kamarádkami. Kroužily ulicemi a chechtaly se jako hejno racků. Pak usedly a pily kávu, kterou ptáci nepijí. A ještě víc se chechtaly a ještě víc byly neklidné. Daly si dárky, nejspíš mejdlíčka, svíčky a možná hedvábné kalhotky. A znovu se chechtaly a pak se rozlétly do svých hnízd.

Věznice má talent

Do štítu soudu ve Spálené se opřelo časné slunce. Píseň jitra, co nikdy neunaví. A za štítem písně stokrát ohrané. O nevině, velikém omylu, nešťastné náhodě, alibi a jiných takových věcech. Písně zpívané falešně, ale naléhavě. A někdy jsou trochu uplakané, jindy pevné jak řetězy z oceli. A zamračení havrani pak vynesou verdikt o tom, kdo má talent, který se neodpouští.

Soud ještě o páté

Je skoro pět a slunce je daleko za Zličínem a snad i za Plzní, možná už padlo v modrý oceán. A na soudě ve Spálené ještě navlékají korálky velkých slov na tenkou nit rozhodnutí: vina, úmysl, zločin, trest. Pak je pověsí na krk mužům od pohledu už tak divým. Do osmi dnů mohou láteřit, zpřetrhat tu nit. A když ne, čeká je snění o ostrově v oceánu, o padajícím slunci, solných oparech a horkém písku.