Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Odhalení 3/6
datum / id25.06.2019 / 497122Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno175x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Odhalení 3/6

Jí se řekne: Vidím v něm jeho, nemůžu dál. A koho já v něm ode dneška mám vídat, na to se neptá.

Neměla mi to říkat. Udělala to, aby měla pokoj od lží a vlastních výčitek, aby se zbavila tajemství, co ji tíží, ale já jsem jí o to nestál, mně bylo dobře tak. Jak budu žít a před očima mít živoucí následek jejího poklesku? Možná i vzplanutí? Které ovšem nepřizná, ale mě ta možnost, že i ono tu bylo, pálí jak oheň, když si vzpomenu na naše vlažné milování za měsíc nato, v to odpoledne po našem podivném sňatku.

A já hlupák jsem žil v iluzi, jakou mám rodinu.

Mám, to je pravda, jen trochu nesourodou. Jo, chytře to zaonačila, počkala se zjevením té své pravdy, až se narodí Helenka a bude pro mě těžší trhat pouta.

Ne, teď jí křivdíš. Neunesla výčitky, trýznily ji už moc dlouho, tomu se přece dá rozumět.

Jak ale zapomenout? Dá se i to?

Musí se umět odpustit!

To jde?

Jde, byls tomu blízko, před chvilkou, nežs ji tam nechal samotnou stát.

 

Chodil jsem lesem a hledal lék na beznaděj.

Jedlový porost se studánkou jsem si nechal na konec: tam v tom sloupoví starých jedlí mi bývá nejlíp, ba téměř posvátně, skoro jako když jsem s úctou a hlubokou dětskou vírou vcházíval do husovického kostela.

Sotva jsem tam vešel, zahalekal na mě naštvaný srnec, že mu narušuji klid. Vysokými skoky, aby mě nad bujným podrostem neustále měl na očích, neochotně odbíhal. Zastavil se za širokánským oddenkem jedle a vystrčil hlavu s tenkými nerozvětvenými parůžky. Aha, to jsi ty, náš známý škůdník!

Když jsme se na sebe dost vynadívali a on stále o mně nic bližšího nevěděl a já se nehýbal, popoběhl, aby si mě prohlédl z jiného úhlu. Zvedl jsem ruku. Teď poznal, co jsem zač a s velkým nadáváním se vyřítil mně z dohledu, lámaje podrost starčku a maliníku.

Ten legrační výstup – vzdor mé nenáladě – v­­yvolal úsměv, poodhrnul šedivou clonu beznaděje. Zhluboka jsem se nadechl. Vzhlédl jsem. Vysoké válcovité koruny starých jedlí přes značnou vzdálenost jedné od druhé propouštěly k zemi jen málo slunce; dole vládl chladný, příjemný polostín, posvátný klid. Náhle jsem doma v husovickém kostele, naše maminka nese v náručí své vyhlášené bílé lilie z naší zahrádky, za ní se line omamná vůně (od níž mívám nos žlutý, jak jej náruživě bořím do kalichů), s pokleknutím předstoupí před oltář Nejsvětějšího Srdce Páně, z vázy stojící na kraji vybere odkvetlé lilie, na jejich místo dá ty před hodinou uříznuté a vázu doplní vodou ze zahradní studánky, již si taky přinesla… Je mi něčeho líto, hledám oporu, nejblíž stojí stříbrný kmen jedle s živými uzly svalů, jež se od kořenů táhnou do výšky mých ramen, k nim se přitisknu, kmen obejmu, je široký tak, že schází půl metru, možná celý, aby se naproti setkaly špičky prstů. Drsné šupiny škrábou, zatínají se do tváře a já si hmatatelně uvědomuji ten dar, že je mi dopřáno ovlivňovat osud těchto stromů, tohoto a všech lesních porostů v polesí, odpovídat za ně. Vždyť opatrovat a chránit les není méně než bohoslužba, mami, pro mě je to náplň života. Náplň, ne zátěž, radost, ne pouhá povinnost.

Ach ano, jen za tím dneškem se nesmím ohlížet! Měl jsem tak namále…!! Raději nedomyslet.

Objímal jsem starou jedli a dosyta vychutnával drásavé nepohodlí, škrábance a píchance nepoddajných šupin a teplo a vůni, tu syrovou, dřevitou vůni svého nynějšího domova, toho, za nějž mám odpovědnost, a proto patřím jenom sem.

Ne, ne jenom sem. Patříš taky tam, ke svým. Pomysli si, že tě tam čekají.

Ach ano! Musím se vrátit, večer je na spadnutí.

 

Když jsem vyšel z lesa a blížil se polní cestou k lesovně, krok se sám zvolnil.

Ne jen lesní hospodář, také otec rodiny jsem.

Co mě čeká, kdo mě přivítá, jaké to bude, až začnu v té tvářičce hledat čísi podobu, kohosi mně neznámého?

Teď jsem se přesvědčil, že ani útěk do lesa mě nadlouho nezbaví otázek. Zbortil se mi život, je pryč má opora, má jistota. To jsem netušil, že se může tak lehko rozplynout.

Lesovnu jsem našel otevřenou – a­ p­rázdnou. Vládl zde jakýsi zmatek; ne nepořádek, jen divné ovzduší vratkosti, spěchu, nedokončenosti, jako když vás odvolají zprostřed pilné práce a vy všeho necháte a běžíte. V kotci mě vítala Asta a odněkud ze zahrady si přišel pro pohlazení Honzík, a aby nebyla mýlka, svou vypouklou mláděcí hlavičkou mě drcl do kolena. Mlčky jsem ho podrbal za uchem. Všiml jsem si prázdné misky a přinesl mu mléko. Zatímco sevřenou hubičkou po způsobu všech kopytníků pil, připomněla se Asta žádostivým zakňučením, tak jsem ji šel vypustit. Šťastná se ke mně přivrtěla, olizovala mi ruce a já jsem uhýbal, odmítal, napomínal. Ani ta spousta psí náklonnosti mě netěšila.

Jaruna s dětmi jsou pryč. Cestou od lesa jsem je nepotkal, hledají mě na druhé straně, ve vsi, možná i do hospody zašli, jestli se jim tatínek neožírá.

Tatínek na ožírání nemá pomyšlení, milé děti, váš tatínek dnes pozbyl jednu ze dvou životních kotev. Jak zjišťuje, tu rozhodující. Ztratil šťastný domov a neví, jak se z toho vylíže.

Zavřel jsem venkovní dveře a vykročil zpátky k lesu, s­ Astou a srnečkem v patách. Na druhou stranu, m­ezi lidi, mě nic netáhlo.

Divná trojice. Ještě že mám vás.

Honzík daleko nešel, zůstal stát a pak se vrátil, bude raději na maminku a děti čekat před lesovnou.

 

Coural jsem se lesem na Hošťance po vzdálených cestách.

Nebyl jsem už sám, tmavohnědá ohařka Asta šla mi jako tichý stín u nohy. Nenutil jsem ji, sama se ode mě nehnula, jako by v mém hlasu, v mých pohybech, v chování četla, že potřebuji věrnou duši nablízku.

Dvaatřicet roků. Je to dost? Nebo málo? Málo nebo dost na to, co mě potkalo? Nevím. Bezpečně však vím: už nikdy krátké spojení, nikdy pochybnosti o životě, protože já chci žít, strašně chci.

Jen ještě vědět jak. To kdyby mi někdo napověděl.

Šero zvolna zahalovalo les. V roztřepených, doposud modrých flíčcích oblohy mezi vrcholky stromů tu a tam probleskla hvězda.

Jak to, že jsem si tenkrát nevšiml těch signálů? Byly tak výmluvné! Podle lékařů probíhalo těhotenství i vývoj dítěte normálně a na základě té jejich normality předpověděli porod na druhou polovinu dubna, ačkoli naše jediné „svatební odpoledne“ (žádná noc pak nebyla) proběhlo sedmnáctého srpna. Překvapilo mě to, ale nenapadlo mě hlouběji se nad tím zamýšlet. Ani potom nad tou babskou vymyšleností, že kluci obvykle pospíchají na svět a rodí se dřív. Pro mě nebyl důvod, abych se nad tím pozastavoval.

Až teď, kdy je vše jasné, můžu si porovnat ta dvě správná data: konec třítýdenního tábora v předposledním týdnu července – a­ narození Pavlíka právě za devět měsíců nato.

V tu sobotu třiadvacátého dubna, kdy večer předtím jsem doprovodil Jarunu d­o porodnice, a při tom obdivoval její klid, dolehla na mě nervozita, šel jsem ji vychodit do lesa na známý jihlavský kopec Šacberk, tam, kde jsme se tenkrát po Prvním máji tak krásně smiřovali před mým odjezdem do Opavy. Také tenkrát se z bukových pupenů soukaly hedvábné špičky prvních lístků. Dnes mezi nimi řídce poletovaly sněhové vločky.

Pak jsem přišel domů a ve schránce na mě čekal telegram: CHLAPEC, 5,30 HODIN, 3,60 KG, 53 CM, BLAHOPREJEME.

A já se ani těm dokonalým mírám nepodivil, zaslepený nezlomnou důvěrou.

Žádný stín podezření ve mně nevzbudilo ani tchýnino teatrální lomení rukama, když nám ho poprvé ukázali, „T­a podoba! Celej vy, tatínku! Máte radost, viďte že máte radost!?“, a­ni kosý zkoumavý pohled Jaruny s nejistým úsměvem, co já na to. Tak to bylo při každé návštěvě u nich. Už při odchodu z porodnice mi ho na schodišti vnutily: „Pochovejte si synáčka, tatínku, podívejte se, jak je vám podobnej.“ Nevěděl jsem, jak ho držet, jak ho nést, radši bych jim ho byl vrátil, ale ony nechtěly, prý je taky můj, ať si zvykám.

Nebo ty litanie při každé nemožné příležitosti: „Koukejte, ta hlavička! Úplně jako vaše, tatínku, viďte! Jejda, to je podoba!“ Přitom docela jiný tvar našich lebek měl mi být zvlášť podezřelý. Ale nebyl, jen jsem se divil, kde k tak dozadu protáhlé hlavičce přišel a na polštáři jsem mu ji důsledně otáčel, aby mu nevyrostla šišatá, a zlobil se na Jarunu, že se touto mou starostí jenom baví, že ji bere na lehkou váhu.

Teď se mi ty napůl uplakané babičkovské výkřiky do paměti vracejí a začínám si být jistý: jim se přiznala, oni věděli. Už i pravá příčina té facky, co dostala od otce po návratu z tábora, o níž jsem se dozvěděl bez bližšího vysvětlení, se mi objasňuje.

Všichni jste mě tahali za nos.

Uchozený jsem si sedl na suchý pahrbek na východním kraji lesa blízko pod hřebenem. Jak jsem patou zaryl do země, zvedla se odtud konejšivá, trochu ospalá vůně jehličnatého opadu, poznamenaná dosud sáláním odpoledního slunce.

Asta si lehla, položila hlavu na tlapy a hlasitě vzdychla.

Byla půlnoc, ale hvězdy začaly blednout a vytrácet se: nad klučovskými lesy vycházel Měsíc v poslední čtvrti.

Prožité vzněty se ukládaly, ztrácely prvotní sžíravost, vybledaly jako ta světélka na půlnočním nebi. Uplynulo sotva dvanáct hodin od zjevení té těžko uvěřitelné pravdy, a­­ čas jako by se již ujímal úlohy nejlepšího lékaře.

Co asi tenkrát po vystřízlivění z té poslední táborové noci v Žirovnici-Počátkách prožívala? Výčitky? Možná. Určitě však obavy a nejistotu. Brzy strach. Ten narůstal den za dnem. V půli srpna už to byla jistota.

Co cítila, o čem přemýšlela? Jestlipak mu o tom napsala?

Já, který nic nevěděl, jsem jí to neulehčoval. Přes své rozčarování z jejího mlčení, které jsem si neuměl správně přeložit, jsem slepě trval na sňatku, protože jsme si ho slíbili, protože byl v plánu, zatímco ona hledala, jak se ze slibu vyvléknout. Teď znám příčinu toho chladu, nevšímavosti, těch pokusů o útěk, když jsem ji násilím táhl ze schodiště hotelu k radnici. Tady jsou kořeny toho jejího „Já nechci, já nemůžu“. Nakonec se poddala a já si oddechl. Za jakou cenu! Pro ni to bezpochyby bylo peklo.

Ale stejně se ptám: Zaslouží si obdiv, zachovala se čestně a zodpovědně, když mému nátlaku podlehla a k té radnici se mnou v poslední minutě vykročila? Kdo to posoudí?

Na přetvářku, na hraní si na věrnou milující manželku však připravená nebyla, ve zbývajících týdnech do konce vojny i v následujících týdnech útrpného soužití to dávala nezapomenutelně najevo. Až do toho zázračného dne, kdy za mnou sama přišla, kdy naši skomírající lásku v poslední chvíli vzkřísila. Ona sama! Já už jsem jen trpně čekal.

Poposedl jsem, usadil se pohodlněji. Země voňavě vydechla.

Měsíc je vysoko, taky známá souhvězdí se od půlnoci o velký úhel pootočila.

Překvapeně zjišťuji, že můj příkrý soud se hodinu po hodině mírní. To už zde opravdu účinkuje můj čas-léčitel? Jak je to možné, tak brzy po katastrofě?

Proč ne, znáš přece základní přírodní zákon o přizpůsobování se organizmů životním podmínkám. I ty se přizpůsobíš, o tom nepochybuj.

Ale nikdy mně nebude jedno, co udělala. Má nedotknutelná, má intangible, jak stojí jistě dodnes psáno v jednom stolním kalendáři doma v Horymírce. Tolik jsem si toho tenkrát vážil, tenkrát, v roce našeho seznámení.

Přizpůsobit se, tedy přijmout skutečnost a zvyknout si na ni, v tom si se mnou ten zákon určitě poradí, tomu nejde nevěřit. Ale odpustit? To jde taky?

Musí! Jak bych bez odpuštění žil? Jak bychom žili? Je přece můj, ten malý človíček, patříme k sobě, to nejde, rozlišovat můj – nemůj, j­sme spolu celý jeho krátký život, přinesl jsem si ho z porodnice, pomáhal přebalovat, koupat, krmit, snažím se ho vychovávat k dobrému, příští rok půjde do školy, je chytrý, šikovný, je to náš malý mudrlant, nedílná součást našeho života. Jak toto pominout?! Copak je nějaké pokrevní příbuzenství tak důležité? Je můj, narodil se přece mé ženě Jaruně, kterou miluju!

Miluješ? Opravdu?

Nemůžu ji najednou přestat milovat. I ona je moje. Kolik se toho mohlo změnit, když to teď vím? Jsme táž rodina jako včera. Bývá dusno, křik, i blesky bijí, ale s tím, jakou kdy máme náladu, jak se cítíme, s tím nemá pokrevní příbuzenství nic společného. Já k nim přece patřím, napořád. S Pavlíčkem jsem od jeho narození a pěkných pár týdnů předtím, kdy jsme se dorozumívali přes tu tenkou přepážku. To změnit nejde. Je můj, ať si chodí po světě kdo chce jiný, kdo ho ani nezná, co ten má společného s naší, s mou rodinou?

Najednou s údivem zjišťuji, že snad žárlím víc na to děcko než na Jarunu. Odvážím se tedy pomyslet dál: Jak asi vypadá… ten… no… ten on? Má jeho fotku, ukáže mi ji někdy? Snad je trochu k světu, když má Pavlík vyrůst do jeho podoby.

Ach ne! Toto žertování ještě příliš pálí.

Stejně se zeptám. Jednou.

Někde nad poli se udála změna v atmosféře. Jen malá, ale projevila se až tady, na kraji lesa; přiletěl vánek, jen taktak pohnul lístkem osiky.

Též obloha byla náhle jiná. Měsíc vysoko v zenitu se utápěl v předjitřním šírání, hvězdy jedna po druhé hasly.

Asta ležela vedle mě stočená do klubíčka, spala lehkým psím spánkem, dávaly o tom vědět nepatrné pohyby převislých boltců.

Měl bych se zvednout. Nic nového mě tady už nečeká.

Fenka vytušila, k čemu se chystám. Vstala a otřásla se, až ty slechy v lesním tichu zaplácaly jako vyplašená holubí křídla.

„Proběhni se, já už taky vstanu,“ promluvil jsem ztuhlými hlasivkami.

Na ten pokyn čekala. Běžela prošmejdit okolí, odkud v noci slyšela tolik šlápot, cítila tolik roztodivných pachů a nemohla se ode mě hnout. Teď si to vynahradí.

Vstal jsem i já. Hodnou chvíli jsem rozhýbával ztuhlé údy.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.06.2019 18:26:11dát kritice tiprevírník

Určitě taky, Jano.

25.06.2019 17:22:05dát kritice tipvesuvanka

Krásně napsané...Také si myslím, že les, který tolik miluješ, Ti pomohl. TIP

25.06.2019 12:49:40dát kritice tiprevírník

To doufám a jsem rád, žes mi to napsala.

25.06.2019 12:39:55dát kritice tipAlegna

myslím, že ti rozumím

25.06.2019 11:39:30dát kritice tiprevírník

Ireno, Diano, děkuji vám, děvčata milá.

25.06.2019 11:17:43dát kritice tipDiana

Působivé *

25.06.2019 10:11:23dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Je to pravda, člověk se "adaptuje" na nové podmínky podivuhodně rychle, ale důvěra, kterou měl předtím, je pryč...

25.06.2019 08:16:32dát kritice tiprevírník

To je pravda, myslím, že to tak je.

25.06.2019 07:38:04dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Hezké přemýšlení o životě uprostřed lesa. Myslím, že les byl vždycky Tvůj nejlepší kamarád a že Ti pokaždé pomohl. I teď. T.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.