Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 430 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
Báseň stařenky
datum / id02.09.2019 / 498871Vytisknout |
autorBenetka
kategorieOstatní nezařaditelné
zobrazeno70x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

!!!NEJSEM AUTOR!!!



Tuto báseň údajně napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál

nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji

opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.



Jestli je tomu skutečně tak naprosto netuším. Nicméně mně se to moc líbí, mluví mi to z duše. Je to takové vysvětlení jedné věty z prologu mé včerejší bázně, že uvnitř lidé zůstávají stále stejní. Věčně mladí... :)



A tak to posílám dál... ;)



 

Báseň stařenky

 

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu...


Teď už - MĚ uvidíte!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

03.09.2019 14:01:121 tipů dát kritice tipAlegna

vážně zajímavá báseň

02.09.2019 20:19:491 tipů dát kritice tipdievča z lesa
tak to je nádhera ... vďaka Benetko za tvoj vklad


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.