Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+4 neviditelných
Bestie v nás
datum / id11.09.2019 / 499095Vytisknout |
autorDravec11
kategoriePovídky
témaRodinné
zobrazeno78x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Už je to několik desítek let zpátky, kdy jsem vedl poslední rozhovor s dědou Rudolfem. V období mezi dvěma válkami odešel jako mladík do Vídně- do učení k jednomu známému krejčímu. Seznámil se tam s mou babičkou, která byla rovněž Češka a pracovala pro spolek České srdce. Po druhé světové válce se i se ženou a dvěma malými dětmi vrátili do Prahy. Byl jsem ještě kluk asi dvanáctiletý, když děda umřel. Na poslední rozhovor s ním, kdy už ležel pomalu umírající v posteli, nikdy nezapomenu.

Bestie v nás

Moc se mi ten den k dědovi a babičce nechtělo. Máma mě poslala, prý nikdy nevím, kdy je uvidím naposled. Když jsem vešel do dveří, na jeho vrásčité a nemocí strhané tváři se objevil úsměv. Ležel na posteli, podložen dvěma péřovými polštáři. Už to nebyl ten bodrý a silný chlapík, který mě jako malého vozil na zádech či vyhazoval do vzduchu, trpělivě mi vysvětloval vše, na co jsem se ptal a vyprávěl různé příběhy z mládí. Mě ovšem nejvíc zajímalo období druhé světové války, kdy děda sloužil v německé armádě. Nikdy se o tom nechtěl moc bavit. Sem tam něco utrousil, ale na některé otázky jen zamračeně zabručel. Až do toho dne.

Děda ke mně tehdy natáhl hubenou ruku.

„Pojď Jiříku, posaď se ke mně. Víš, cítím, že už tu moc dlouho nepobudu. Chtěl jsem tě ještě vidět a promluvit si s tebou. Paměti ani deník jsem si nikdy nevedl, tak se klidně ptej na to, co tě zajímá. Tvoje máma byla jako dítě taková milá panenka, nikdy ji nezajímalo to, co tebe."

Náhle jsem se cítil trošku rozpačitě. Sklopil jsem hlavu a nervózně pohupoval nohou.

„Vždyť víš, dědo. Zajímá mě ta válka, vždycky mě fascinovala, chci být jednou vojákem jako ty.“

„Já vím, hochu, ale věř mi, nic fascinujícího na ní není.“

„A zabil jsi teda někoho?“ vypadl ze mě dotaz, který mi v hlavě vrtal od mala nejvíc. Nějak mi ten hodný děda nešel dohromady s obrázkem vojáka, který střílel do lidí.

„Ano, zabil jsem asi deset vojáků, bohužel. Věř mi, jinak to nešlo. Neptej se mě koho, ani sám nevím. Na frontě to byly jen bezejmenné tváře nepřátelské armády. Ve skutečnosti to byli hlavně obyčejní chlapi, jako jsem byl já. Kdybych však nestřílel, tak by to udělali oni. Nikdy jsem ale nezabíjel civilisty nebo zajatce.“

„A jaké to je, vzít člověku život? Nebylo ti to pak dědo líto?“ Nebyla to zrovna férová otázka, ale asi jsem to už jako kluk potřeboval vědět.

„Rozhodně to není nic pěkného, na co bys mohl být hrdý. Jak jsem řekl, v tu chvíli je to kdo z koho. Tehdy mi to tak nepřišlo, prostě jsem vystřelil první. Ale později, když už bylo po válce, přišly ošklivé sny. Víš, ty byly na tom nejhorší. To zatracené svědomí, dává o sobě vědět a nijak se ho nezbavíš.“ Smutně si oddechl a na chvíli odmlčel.

„Ne všichni ho ale mají. Jinak by se neděly tak strašné věci, chlapče."

„A ty ses nebál, že někdo zabije tebe?“

„To víš, že bál, a jak! Ale ze všeho nejvíc jsem se bál té bestie v nás lidech.“

„Cože, jaké bestie?“

„To myslím jen přeneseně, přece. To temné já, co má každý v sobě, víš. Válka odhalila v mnoha lidech zlo, které by třeba jinak nikdy nevyšlo na povrch. Viděl jsem hrozné věci, které páchali lidé lidem. Žádná monstra nebo příšery. To lidi jsou strašidelní, když na to přijde. Najednou tě udá soused, kterého znáš celý život. Nebo tě zradí nejlepší kamarád.“

Asi jsem koukal dost vytřeštěně, tak děda dodal trochu smířlivěji.

„Ale jak říkám, všichni naštěstí nebyli zkažení a zlí. Viděl jsem i mnoho dobrého, pevná přátelství i mnohá hrdinství. Nakonec i ten bůh mě úplně neopustil. V době, kdy jsme ve dvaačtyřicátém roce táhli na Stalingrad, se narodil tvůj strýc. Měl jsem tu možnost na základě toho opustit posádku a vrátit se domů.  Můj velitel nechtěl o mé propustce ani slyšet. Byl jsem nešťastný, chtěl jsem domu za svou ženou a malým synkem. Druhý den byl ale v náhodné přestřelce zabit, a nový velitel mě bez problému propustil. Mě a dalších pár mužů, kteří dostali z různých důvodu povolení. Cesta domů nebyla jednoduchá, ale nakonec jsem se za dva měsíce i díky pomoci obyčejných vesničanů dostali pěšky až do Vídně. Z fronty se šířily zvěsti, že Stalingrad se dobýt nedá a už vůbec ne v zimě. Že armáda jde na jistou smrt. Také že všichni ostatní kamarádi z mého oddílu padli, nebo umrzli.“

„Tak to teda asi nikdy do války nepůjdu dědo, já nikoho zabíjet nechci.“ Náhle jsem se zastyděl za své nadšení ze všeho válečného, ze zbraní a vojenské techniky.

„To jsem rád Jirko, snad ti nahoře už nikdy nic takového nedopustí a nebudeš muset.“

Děda se odmlčel a zavřel oči, byl už unavený. Rozloučili jsme se, a když jsem byl už ve dveřích na odchodu, tak děda ještě zvedl hlavu a řekl: „A nikdy nezapomeň na tu bestii, od války jsem ji potkal ještě mnohokrát. Bůh s tebou, Jiříku.“

Toho dne jsem viděl dědu naposledy. Za dva dny zemřel, prý stářím. Ale já vím svoje. Už nechtěl žít, vzpomínky ho tížily a neměl již sílu jim vzdorovat. A na bestii, na tu jsem dodnes nezapomněl. Kolikrát ji musím krotit i sám v sobě.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.09.2019 20:29:51dát kritice tipzvedavec

mňa to naozaj zaujalo

určite námetom, ale aj spracovaním

dedo pred smrťou hovoril o tom, čo ho od čias vojny trápilo

a potom upozornením na to, že niektoré situácie sú natoľko náročné, že nie je práve jednoduché zachovať si ľudskosť; je dobré na to myslieť a korigovať už v počiatkoch svoje správanie, ak by...

18.09.2019 18:03:20dát kritice tipAlegna

ano, souhlasím s K3, je to spíš miniatura, ale námět je dobrý, za mě tip

13.09.2019 16:04:50dát kritice tipK3
redaktor prózy

Vysoce cením obsah textu. Je v něm na poměrně malé ploše dokonale vyjádřené dobro a zlo v nás. Je zajímavé, že bezprostředně po zabití někoho, cítí každý, ať už jde o vojáka nebo jakéhokoliv vraha, určité uspokojení, né-li přímo jakousi falešnou radost. A výčitký a trauma se dostavují až později. Jistě, povídka to není, spíš miniatura. A napsané to je dost záměrně pro zvýšení účinku. Škoda, někdy je lepší jenom to holé konstatování bez příkras. Třeba že ta bestie je v každém z nás, což je pravda a za to tip.

13.09.2019 11:02:22dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ono o ty hrubky ani tak nejde, spíš o dobrý, silný, něčím originální příběh, chybky se vychytají i dodatečně:-)

13.09.2019 08:38:15dát kritice tipDravec11

Goro, děkuji za připomínky..podívám se na to..Hrubky jsou fuj, to mi uteklo..

12.09.2019 16:16:23dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

 

Dravče, tvá povídka se /podle mého, ovšem/ číst dá, ale je obsahově dost předvídatelná a nenáročně napsaná. Napadá mne, jestli není na zadání Triumvirátu - Bestie z loňska? Ale to je vedlejší. Chybí mi tam krom vyprávění umírajícího, které je dost málo uvěřitelné /příliš spisovnosti, "heroických" pojmů jako např.... všichni naštěstí nebyli zkažení a zlí. Viděl jsem i mnoho dobrého, pevná přátelství i mnohá hrdinství. Nakonec i ten bůh mě úplně neopustil. atd/ něco výraznějšího, hlavní myšlenka, zápletka krom konstatování na závěr...  A na bestii, na tu jsem dodnes nezapomněl. Kolikrát ji musím krotit i sám v sobě.

 

Pár postřehů a u mne to dnes na tip není, piš, snad příště...

...........................

Na frontě to byli jen bezejmenné  - byly /ty tváře/

od tohoto místa cca 6x v malém odstavečku /zabil/nezabil: „Ano, zabil jsem asi deset vojáků,

tyhle dvě věty bych přehodila - logika vyprávění, koukni na to:  Můj velitel nechtěl o mé propustce ani slyšet. Byl jsem nešťastný,

doplnila bych do věty - u Stalingradu...Všichni ostatní kamarádi z mého oddílu padli, nebo umrzli.“

slovo - dobít by mělo v tom kontextu mít y

12.09.2019 08:06:54dát kritice tipDravec11

Vesuvanko, děkuji, že jsi tomu věnovala čas..

11.09.2019 22:01:18dát kritice tipvesuvanka

Povídka mě zaujala námětem i zpracováním, TIP



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.