Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Já budu chodit po špičkách

10. 02. 2020
8
14
963
Autor
Johanakrupa

Co dědeček vyprávěl.

Před dávnými časy, kdy ještě žili v hlubokých lesích bludičky, hejkalové a jiná tajuplná stvoření, zamiloval se lesní démon do jedné z rusalek. Každou noc je pozoroval, jak tancují kolem průzračné tůně, anebo si pročesávají krásné, rudé vlasy. Ta, kterou si vyhlédl, si říkala Rosalia.

Jedné noci, kdy se neopatrně vzdálila od svých družek, démon ji uchvátil a odnesl do hluboké jeskyně daleko od jejího domova. Chtěl, aby ho také milovala, aby se mu oddala. Byl ale ošklivý, a i když pak použil silná kouzla a změnil se v krásného muže, Rosalia ho nechtěla. Věděla, že s démony si není radno zahrávat a za líbivým zevnějškem se skrývá ďábelská duše.

Každý den odcházel z jeskyně obstarat potravu, ale hlavně škodit ostatním bytostem. Zakázal jí vzdalovat se příliš od jeskyně, hrozil, že pokud uteče, najde si ji a roztrhá na kusy. Zbytky jejího těla pak hodí do tůně, kam se chodí ostatní rusalky koupat a tančit. Bála se ho a tak vydržela žít s démonem mnoho let.

Až jednoho dne, jakýsi mládenec kácel stromy nedaleko jejich jeskyně. Zamiloval se do Rosalie hned, jak ji uviděl a ona do něj. Každou noc, když démon usínal po večeři u ohně, Rosalia musela kolem něj po špičkách projít, aby se mohla scházet se svým milencem. Vycházelo jí to takhle několik dní, až jednou se démon probudil, zrovna když od něj chtěla utéct nadobro. Otevřel náhle oči a uviděl, jak divně jeho milá našlapuje. Zakřičel vzteklým hlasem, cože to ona vyvádí a proč se tak plíží. Rosalia byla chytrá žena a tak odpověděla, že se učí nový tanec jako překvapení pro něj a dělá to na špičkách, aby ho neprobudila. Jako důkaz začala tančit, jak nejlépe to uměla. Točila se, vznášela a nadskakovala, patou se země nedotkla. Démon byl uchvácen její krásou a neobvyklými, ladnými pohyby, že si ani nevšiml, když Rosalia přitancovala až k ústí jeskyně. Tam na ni už čekal s koněm onen mladík, který vše pozoroval. Rozjel se a za jízdy vytáhl Rosálii za sebe na koňský hřbet a společně pak ujížděli pryč. Démon je pronásledoval, ale nechytil. Stačili se dostat za hranici lesa, kam on se neodvážil. Tam začínal lidský svět, který zatím neznal. Tábořili tam dřevorubci z nedaleké vesnice a ti se mu se sekyrami v ruce postavili. Na pomoc jim přiběhli psi, ti zparchantělí potomci zrádných vlků, kteří za kus žvance doprovázeli člověka ven z lesa.

Démon zuřil, ale neměl odvahu. Než mu Rosalia s jejím milým zmizeli nadobro z očí, vykřičel za nimi alespoň kletbu. Že tento krásný tanec přinese ženám, které ho budou tančit, jenom bolest, trápení a smůlu. A že si ji najde a pomstí se, i kdyby to mělo být za tisíc let.

Člověk,který se jako zlý narodí, tak zlým zůstane až do smrti, prostě má duši jako ďábel. Vzpomněla jsem si na slova mého dědečka, když jsem se pomalu vlekla do koupelny a zahleděla se do zrcadla. V něm se odrážel můj potlučený obličej. Ano, Radim byl vždycky trochu agresivní a panovačný, tehdy před dvěma lety mi to ale ještě imponovalo. Teď už jen vadilo. Nikdy jsem si ale nemyslela, že na mne vztáhne ruku. Dneska to udělal, když přišel z podnikového večírku opilý a naštvaný. To ho samozřejmě neomlouvá. Taky mě mohl varovat tvrdý, studený svit v jeho očích. Neměla jsem se ho ptát, kde byl tak dlouho a proč tolik pil.

Uteču od něj, věděla jsem hned, když se to stalo. Nejsem žádná týraná chudinka, která ze sebe udělá fackovacího panáka pro takového ubožáka. Sedla jsem si na chvíli na polstrované sedátko v koupelně, abych nabrala dech.

 Abyste rozuměli, moje babička byla primabalerína, která dala baletu skoro vše. Byla slavná až do osudného pádu, při kterém si zlomila obratel a ochrnula. Taneční partner ji měl na generální zkoušce při zvedačce chytit, ale škobrtl a ona mu proklouzla. Prý ho to strašně mrzelo. Jelikož byl do ní zamilovaný, a ona ho několikrát tvrdě odmítla, děda mu vůbec nevěřil. Bohužel neměl čas to nějak řešit. Tehdy už měli mojí maminku, které byly zrovna čtyři roky, tak se musel postarat nejen o ni, ale najednou i o nemohoucí manželku.

Babička samozřejmě trvala na tom, aby máma pokračovala v jejích šlépějích. To také udělala až do chvíle, kdy potkala mého otce a otěhotněla. Opustil nás a máma se už nikdy k profesionálnímu baletu nevrátila. Začala pít a to hodně. Minulý rok zemřela, doslova se upila.

Já také tancovala. Nenáviděla jsem to, ale snažila jsem se vyhovět mámě. Byly dny, kdy jsem vylévala krev z piškotů a hlady omdlévala. Například v létě jsem se styděla nosit otevřené boty, tolik jsem měla chodidla zmrzačená. Hned, jak jsem poznala Radima, který mě v tom kvůli své žárlivosti velmi rád podpořil, nechala jsem baletu a odstěhovala se od mámy. Nikdy mi to neodpustila a začala pít ještě víc.

 Děda, když ještě žil, se dost často s mou mámou kvůli baletu hádal. Chtěl aspoň pro mě normální život a o tomto umění tvrdil, že je prokleté. Pak mi jednoho večera, když mě hlídal, vyprávěl pohádku, nebo spíš pověst o démonovi a o praprababičce mé praprababičky. Jako dítě jsem tomu stoprocentně věřila, jako dospívající jsem si na ni ani nevzpomněla. Až dnes, když jsem seděla potlučená v koupelně. Všechno mi náhle dávalo smysl, balet i baletky jsou asi vážně prokleté.

Pomalu, po špičkách- jak to umím ostatně bravurně, abych ho nevzbudila, jsem doslova protančila obývákem do ložnice. Naházela jsem rychle do sportovní tašky své osobní věci a pár kusů oblečení. Když jsem se tím samým způsobem vracela přes obývák, na chvíli jsem se zahleděla na ležícího Radima. Vůbec ve spánku nevypadal nevinně, jak se to často o mužích píše v románech. Naopak, když byl uvolněný, jakoby mu ta jeho zlá povaha prosakovala pohlednou tváří. Otočila jsem se a potichounku vešla na chodbu. Zrovna, když jsem si nazouvala druhou botu, rozrazil dveře a vypotácel se z obýváku. Se zamračeným a krví podlitým zrakem přejel moji tašku a pak mě. Já na nic nečekala a vyběhla jsem před dům. Nepronásledoval mě, jen za mnou křičel, že si mě najde.

Já se budu snažit, aby nenašel. Aby nade mnou nezvítězil. Mám život ráda a konečně si ho chci žít po svém. Pokud mě najde, budu se bránit a bojovat. To by měl se zlem přece každý, nebo ne?

 


14 názorů

Lakrov
30. 06. 2020
Dát tip
Nevím jsem-li dobrý čtenář -- určitě ne žádný "mazač medu", ale když koukám na svůj minulý komentář, hanba mě obchází, když vidím ty překlepy (z nichž některé /poutaví/ skoro ani jako překlep nevypadá).

Johanakrupa
29. 06. 2020
Dát tip

Děkuji za názor- ale vždyť ty jsi dobrý čtenář :-)


Lakrov
26. 06. 2020
Dát tip
Námětem je jedno ze v současnosti často zveřejňovaných témat, začátek každé z těch dvou či tří kapitol je čímsi poutaví, ale zbytek každé z těch kapitol pak přechází do onoho vysvětlujícího popisně vedeného textu, který mi ke zmíněnému úvodu kapitoly nesedí. Líbí se mi název, který čtu (spolu se jménem autora) až nakonec -- vytihuje to, co mají ony kapitoly společného. Přeju lepší čtenáře.

Johanakrupa
17. 06. 2020
Dát tip

To jsem nevěděla, že se to stává pouze v lese u tůně a rusalkám. Měla jsem za to, že se to děje i v naších domácnostech :-)


Pentlochnap
17. 06. 2020
Dát tip Benetka

Víte, že tančící rusalky v lese u tůně hlídá ošklivá, zlá a jeduplná babice? A když se stane, že některému odvážnému mladíkovi přece jen podaří babici obelstít a některou z rusalek si odést, tak poté, co s rusalou stráví noc, babice umírá. A z rusalky, co si mladík odvedl se stává ošklivá, zlá a jeduplná babice aby hlídala rusalky.


Johanakrupa
15. 04. 2020
Dát tip

Díky za postřeh, trochu to upravím


Prolog se mi líbí více, je lépe napsaný. Vlastní příběh je ovšem velmi zajímavý a je jen škoda, že ve skutečnosti ženy od takového násilníka často neutečou a naopak jej omlouvají. 

"Člověk se jako zlý narodí a zlým většinou zůstane až do smrti, a někdo se prostě jako ďábel narodí." Toto souvětí působí divně a připadá mi nelogické. Asi bych to napsala spíše takto "Někdo se zlým nenarodí, ale stane se jím během života. Někdo se jako ďábel narodí a ďáblem zůstane až do smrti."


vesuvanka
11. 02. 2020
Dát tip

Obě povídky jsou pěkné, TIP


K3
11. 02. 2020
Dát tip

Já to dělám tak, že to nedávám do kolonky prolog. Ale přímo k povídce jako úvod, oddělený větší mezerou. Nebo použiju kurzívu a připíšu k tomu slůvko prolog, třeba menším písmem, aby to nevadilo:). /Taky přímo před povídku./


Johanakrupa
11. 02. 2020
Dát tip

Děkuji za komentáře i připomínky a za tipy, ještě se k povídce vrátím a poupravím. Ano, v prologu ty mezery bohužel odstranit nejdou, vím o nich. V ložila jsem to s odstavci z Wordu a udělaly se tam takové obří mezery. Pokud je chci v úpravě odstranit, text se spojí..


trojort
11. 02. 2020
Dát tip

...pocit vlastnictví je prapodivný...


zeleda
10. 02. 2020
Dát tip

Většinou souhlas s K3. Obě části spolu ladí. Obsah i forma. Pochopitelně každý máme jiný pohled na stylistiku. Druhá část by se dala ještě rozvést. Co se týče mezer, místní textový editor není nic moc. Nedá se s ním pracovat jako ve Wordu. Ode mě máš Tip. 


K3
10. 02. 2020
Dát tip Gora

Jako celek se mi to líbí. Druhá půlka je ale napsaná líp. V první mi vadí veliké mezery, pár překlepů a několik slůvek bych vyměnil.


Alegna
10. 02. 2020
Dát tip

ráda jsem četla, oboje má své poučení*


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru