Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Simončina vodní fobie
datum / id10.06.2020 / 507826Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno179x
počet tipů12
v oblíbených0x
Simončina vodní fobie

 

Simončina vodní fobie

 

Aby to nevyznělo, že jsem si zasedl na Jarečka, prozradím také něco na Simonku.

Je to dívka k světu, někdy se nám zdá, že si v životě se vším bude vědět rady, pevně věříme, že se neztratí. A­le nemá moc ráda vodu. Táhne se to s ní asi z té doby, kdy jí, ještě ani ne dvouleté, umřela první babička – t­a jí ze všech lidí nejlépe rozuměla – a­­ kdy jsme v našem třípokojovém bytě zůstali s její nedávno rozvedenou maminkou Helou sami tři.

Není to nutné, ale ještě jsem neměl příležitost, tak ať je jednou provždy jasno. Ten byt na návrší v Třebíči-Týně, v němž se odehrávala spousta milých a nemilých příhod, na něž v této kapitole Návratů vzpomínám, a který jsme pak prodali, abychom koupili domeček až za hranicemi Moravy, tady v Petrovicích ve Slezsku, jsem si­ na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zbudoval sám takzvanou svépomocí, s­tejně jako dvanáct dalších dobrodruhů, při stavbě družstevního domu. Když byla po dvou letech hrubá stavba z větší části hotová a každý se mohl na čas – n­­a velmi krátký čas jednoho měsíce – věnovat zednickým pracím uvnitř svého vybraného nebo vylosovaného bytu, já jediný jsem neměl nikoho na pomoc. I kdybych náhodou někoho takového znal, nemohl jsem ho zaměstnat, a ani nechtěl. Jediný, kdo mohl přicházet v úvahu, byl Pavel, ale ten v té době nežil s námi v Mikulovicích, studoval v Jihlavě a tam bydlel na internátu. Za dva roky stavění třípodlažního domu od základů po střechu byl už ze mě bez nadsázky zacvičený zedník a všecko jsem byl schopen si udělat sám. Byl jsem mladý, nebylo mi ještě padesát a naprosto jsem si věřil. Jen nikdy nezapomenu na tu vyčerpávající dřinu. Na to, jak jsem za žádnou cenu nesměl ztratit krok s ostatními, z nichž každý měl na pomoc aspoň jednoho zedníka a pár nádeníků z širokého příbuzenstva. Na to, jak mě honil čas, jak jsem všechnu tu vnitřní zednickou i nádenickou práci mohl jako ostatní začít a musel dokončit v průběhu jediného měsíce o jednatřiceti dnech, během toho května roku 1980. To se nedá zapomenout, co jsem se naběhal po schodech ze třetího patra k míchačce, co jsem se navynášel kýblů malty, jak celé tělo bolelo a jak, když jsem viděl, že nestíhám, přestal jsem přesívat písek do hrubé omítky a ke konci už i do jemné, abych tomu pekelnému tempu stačil. A jak jednoho dne při omítání stropu – přesně vidím a navždycky budu vidět to místo – s­tříkla mi malta vápnem řádně omaštěná do oka a byla to bolest k neunesení a ještě horší pro mě bylo to zdržování s vymýváním oka proudem vody u míchačky, kdy práce stála po dlouhé minuty, a potom už celou čtvrthodinu, a nakonec, když voda nepomohla, musel jsem chtě nechtě, tak jak jsem byl, špinavý a v rozedraných hadrech, trabantem zajet na pohotovost, abych o to oko nepřišel. A pak další návštěvy u lékaře a další zdržování od práce… Ale potom! T­a úleva! Když jsem byl přinucen ve své skoro padesátce začít nosit dioptrické brýle, bylo mi málem jako bych se znovu narodil. Teď jsem zalitoval, proč je nenosím dávno, už od dětství, ušetřil bych si mnohá trable a přemnohá bolení hlavy v druhé půlce každého dne, co jistě pocházela z namáhání očí, z přemáhání krátkozrakosti, již jsem si nechtěl připustit. A to všechno se událo v tom jediném měsíci, v tom krátkém údobí, vymezeném společným rozhodnutím každému z nás třinácti stavebníků k dokončení zednických prací v bytech, protože nás toho léta čekala ještě fasáda a plno nezbytných dodělávek na společných prostorách. Proto jsem každé odpoledne a celé soboty a celé neděle od světla do světla trávil v tom svém bytě s jasným vědomím, že musím na fasádu nastoupit zároveň s ostatními, že se nemůžu ani o den opozdit, už proto, že vedu společný stavební deník a pracovní hodiny a zadruhé k sobě nechci poutat větší než nezbytnou pozornost. A tak jsem za ten květen zhubnul o devět kilo a na konci jsem už fakt nemohl, ale zvítězil jsem a na výsledku mé práce nikdo nic zvláštního neviděl, anebo mi to neřekl. Jenom švagr Karel byl tak upřímný, že jednou, po letech, u příležitosti oslavy mých šedesátin, kterou proti mé vůli uspořádal Pavel, aby rozehnal čerstvý smutek po mém osiření, tento milý upřímný Karel, když jsem mu jako bývalému zedníkovi a­ dlouho již invalidovi ukázal, podívej, toto jsem všecko dělal sám a moc dobře vím, že se nemám čím chlubit, nanejvýš tím, že jsem to vydržel, řekl mi – j­en s malou nadsázkou –, ž­­e za takový strop, co já mám v obýváku, by se on nestyděl – a­ni ve chlívku. Byl to takový přátelský zednický rýpanec, všichni se zasmáli a mně se to líbilo nad všechno laskavé přehlížení či ohleduplné chválení.

Mně osobně se nijak divné nezdálo, když Simončino koupání v tom těžce vydřeném bytě probíhalo každý večer za ohromného řevu. Nepřemýšlel jsem o tom, že by si měla její milující maminka umět nějak poradit, myslel jsem, že to tak musí být a že je jen třeba si pospíšit, aby ten hurónský řev, poctivě pronikající cihlovými zdmi do bytů všech sousedů, rychle skončil. Proto jsem jednou dobrovolně při koupání pomohl, potom znovu, a už mi to zůstalo. Bohužel, pro nedostatečnou předběžnou průpravu k dědečkovské roli jsem neuměl pomáhat jinak, než rychlejším mydlením a rychlejším sprchováním ubohého děcka. Následek byl, že č­ím rychleji jsme je spojenými silami mydlili, tím pronikavěji ječelo. Tohle „koupání divé zvěře“ se brzy stalo každodenním nejobávanějším rituálem, ale že bylo nutné, překonávali jsme je srdnatě, jako se musí překonávat každé nutné zlo, aby zas bylo dobře. A také že ano. Po vykoupání, světe div se, okamžitě bylo po všem řevu, jako když utne. Miloučké děcko, úplné sluníčko na nebesích. Ó, jak jsem jí rozuměl! Té vody kdyby nebylo, je tak protivně mokrá! Také si to z dětství pamatuju.

Když k nám přišla nová babička Jana, nevycházela z údivu. Před Simončiným koupáním utíkala z domu. Být přítomná týrání děcka, na to nebyla zvědavá. A zasahovat hned v začátcích do našich zaběhnutých rituálů také nechtěla.

Zde tedy podle všeho tkví kořeny Simončiny vodní fobie, která čas od času vypluje na povrch.

Jako tenkrát na Baťově kanálu.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.06.2020 06:03:42dát kritice tiprevírník

Díky, Jano, za tichý tip.

12.06.2020 07:30:28dát kritice tiprevírník

Umění krotit batolátka, Přemku? Potřeboval jsem spíš poradit. Díky.

12.06.2020 07:22:31dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, smekám a klaním se před tvou urputností a šikovností stavaře. Mimo to i před tvým uměním krotit batolátka, sluníčka na nebesích. Bezva.

11.06.2020 10:57:59dát kritice tiprevírník

Díky, Diano. Přitom ona za to, chudák, nemůže, to jsme zřejmě způsobili jenom my dospěláci. Ale - nahlíženo s odstupem - si se vším výborně poradí a vůbec jí hra na akvabelu (jak to zrýmoval Kočkodan) neschází.

11.06.2020 10:40:44dát kritice tipDiana

Vodu miluji - také jsem "vodnář", ale Tvoje vyprávění je tak sugestibilní, že jsem snad tu úzkost pochopila. Simonky je mi líto, voda je živel přímo životní...

11.06.2020 07:51:53dát kritice tiprevírník

Arwen, každý jsme holt nějaký.

Čte se to fakt hezky? Rád bych, aby to tak bylo, nebo aby to aspoň příliš nevadilo, z čehož jsem měl kdysi při psaní trochu obavy, a přece jsem to riskoval. Je to jen taková vsuvka, psaná jedním dechem v jednom odstavci, jak se vsuvky píšou. Nutně jsem ji potřeboval napsat, a tak je tady. Hlavně že sám jsem s ní spokojený, že se mi celá historie stavby vešla v kostce na jednu stránku, a to dokonce jen tak, jakoby mimochodem. A tak ti, Arwen, děkuju za tvou poznámečku, bez ní by mě nenapadlo to tady teď vysvětlovat.

11.06.2020 01:48:50dát kritice tipArwen Leinas

Já, jakožto vodouch fobii z vody nepochopím, ale chápu, že někteří divní jedinci to tak mají. Já zase nemám ráda pavouky a výšky... ;-)

Spojit do jednoho příběhu vyprávění o koupání děcka, vzpomínky na stavbu, obrýlení a pak zase zpět k dětem je zajímavý nápad, čte se to hezky.

10.06.2020 21:30:15dát kritice tiprevírník

Vašemu tatovi se o tom navíc zdávalo? To ho lituju. Tak to já doufám, že mně ne, aspoň si na to nevzpomínám.

10.06.2020 20:28:36dát kritice tipgabi tá istá

môj tato staval rovnako ako ty, po večeroch, po nedeliach našu štvorbytovku, rozprával zo spánku - podaj mi tú tehlu - spomína mama

sťahovali sme sa do nej v roku 1961

10.06.2020 18:33:46dát kritice tiprevírník

Čudlo, děkuji za tichý tip.

10.06.2020 18:32:28dát kritice tiprevírník

Diano, díky za uznání. Že jsem to jednou podnikl a taky celé vydržel, jsem rád. Ale jen za to "jednou". Víckrát bych nechtěl, brrr, bylo toho dost.

10.06.2020 17:47:08dát kritice tipDiana

Je to úžasné, jakou jsi měl odvahu, výdrž a odhodlání. To by mohlo být vzorem mnohým...

10.06.2020 16:16:54dát kritice tiprevírník

Kdybych tě taky co nejrychleji mydlil jako Simonku? (Toto je taky jen přátelská otázka.) Co tam bylo, brzy zjistíš. Pěkně děkuju.

10.06.2020 16:10:36dát kritice tipblacksabbath

já bych vřískala se Simonkou.....a jak......i při tvém stavebním "nadšení".....to je jen přátelský rýpanec......a co bylo na Baťově kanálu?..................*/***

10.06.2020 13:14:30dát kritice tiprevírník

Vy jste tak hodné, Ludmilo a Renato, že máte pochopení pro naše poklesky.

10.06.2020 13:08:50dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Taky obdivuju, co všechno jsi v životě zvládl! Nejen stavbu domu a zedničení, ale i řvoucí Simonku ve vaně... Je to těžké, každému vadí něco jiného, někomu zkrátka voda.

10.06.2020 12:13:53dát kritice tipAlegna

každý nemusí milovat vodu, hlavně když  máme rádi svoje bližní :-)

10.06.2020 10:34:08dát kritice tiprevírník

Já vím. Však naše pravnoučata to tak s maminkami dělají. A děkuju.

10.06.2020 10:07:42dát kritice tipAndělka1

Jedno z mých osvědčených  řešení - s dítětem se hned od malička, od cca tří měsíců koupat. LEHNOUT SI DO VANY, DÁT SI HO NA HRUDNÍK...ATD...Moudrá Tvá Jana. Rodinné rituály se nemění...:-))

10.06.2020 09:49:43dát kritice tiprevírník

Luboši, Ireno, děkuju vám. A taky se nerad kaju, že jsem byl odjakživa děda "na baterky". Vlastně i táta, jak vidět. No, už je pozdě na nápravu.

(Jo, a Simonka skutečně vodu nemiluje dodnes.)

10.06.2020 09:29:34dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, obdivuji, do čeho všeho jsi se v životě pustil...

S vodou je to "oříšek" - kdo k ní nepřilnul hned, těžko se naučí.

10.06.2020 09:26:592 tipů dát kritice tipKočkodan

 

Simonka zas kravál dělá,

koupání je velmi zlý,

že z ní bude akvabela,

si rodina nemyslí.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.