Sedmnáctkou na Himaláj

Sedmnáctkou na Himaláj

Jede do Himalájí, s velikým batohem na zádech, ve volných batykovaných kalhotách, holka zrzavá. Sedmnáctkou do Braníku na vlak a pak už tradá. Tatry, Karpaty, Kavkaz, po dlouhých týdnech se ocitne mezi prudkými štíty, sněhem a kamením, a taky kamzíky. Rychle si mezi nimi najde kamarády. Podělí se s nimi o zbytek roztockého chleba se sekaninovým máslem a oni ji z vděku zavedou k místům, která ještě člověk nespatřil. A protože všechno končí, jednou se vrátí. Kavkaz, Karpaty, Tatry a branické nádraží. V sedmnáctce, ještě trochu uondaná, někomu na vedlejší sedačce vypoví svou tramtárii.

Noc 

Do střešních oken se pouští déšť, člověk obdařený dvojnou myslí patrně by v tom ťukání kapek rozeznal skladbu anebo šifru a propadl by vášni nalézt k ní kód. A stražil by uši a odezíral z mraků a ponořen do díla daleko přes půlnoc perem ryl by cosi do papíru. A utrápen únavou a nezdarem, přesto neztrácel by víru. A i když jeho dílo může být vždy jen pokusem, jak taky přepsat vodu do písmen, kdo z nás vlastně může říct, že déšť nemluví?

Bumbalas, Hřejivko a kamarád

Byla noc a spustil se déšť a byl pokoj a v něm svítila lampa. Kočičky Bumbalas a Hřejivko se stulily na klín svého člověčího kamaráda, mžouraly do světla a předly. A nebylo třeba tranzistoru ani obrazovky, neboť byla noc a déšť a pokoj a předly kočičky Bumbalas a Hřejivko a všichni si byli tak blízko.