Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 439 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+6 neviditelných
Neobvyklé okolnosti seznámení 1/3
datum / id18.06.2020 / 508103Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno184x
počet tipů9
v oblíbených0x
Neobvyklé okolnosti seznámení 1/3

 

Neobvyklé okolnosti seznámení

 

Strejda Pavel, stejně jako jeho žena Janička, které my říkáme Janinka, musel si napřed zvyknout na nově nabytou širokou rodinu, když po smrti jeho a Heliny maminky – m­é ženy Jarunky – jsem se tak brzy dal dohromady s nynější společnou babičkou všech, Janou, kterou jsem v době bacila své zamilovanosti nenazýval jinak než Jaňulka, ale dnes už je pro mě aspoň před lidmi většinou jen Jana, což nic nemění na skutečnosti, že ji miluju snad ještě víc než na začátku, protože si to zaslouží.

Ach ano, vidím, že než budu pokračovat o Pavlovi a své původní rodině a jejich přivykání, měl bych se – ve vší stručnosti, ale jistě k ukojení vaší zvědavosti – zastavit u počátku celého příběhu „výměny babiček“.

Slíbil jsem stručnost, proto vynechám vše nepodstatné a vrhnu se rovnou do děje.

Páteční poledne 27. července 1979. Včera jsem si pod lesem v Brčířích cestou k zaparkovanému autu po skončení prázdninové směny s mladými brigádníky vymkl při přecházení železniční trati kotník a mám jej v sádře. Naštěstí to byl poslední den brigádnického měření zásob mýtních porostů. Škodovku dvanáctsettrojku nečekaně musel s námi se všemi a také s velkou trémou, ba příšerným strachem, řídit až do třebíčského špitálu osmnáctiletý čerstvý držitel řidičského průkazu Honzík Tesař, budoucí třebíčský soudce, o čemž ještě nikdo nevěděl, nejméně on. Ještěže s námi ten poslední den také svěrkoval! Jiného řidiče jsme s sebou neměli. Ale zvládl to dobře.

To je ta slíbená stručnost, tak rozvláčný úvod?

Tož honem: to bylo včera. Teď ta dvanáctsettrojka stojí před mikulovickou školou, kde bydlíme, protože má žena Jarunka je zdejší učitelka jednotřídky, má na služební byt právo, a tento byt je světlejší a sušší než ten nepodsklepený ve fořtovně, postavené na bývalém močálu na druhém konci Mikulovic, odkud jsme se právě z důvodu vlhkosti a celkové nezdravoty už před jedenácti lety přestěhovali.

No, to je ještě lepší. Koho tohle zajímá? Ty se snad nepoučíš. Víš, co to je stručnost?

Ale ano, vím co je stručnost, ale nic se nesmí přehánět. Klid, dál už to čtenáře možná zajímat bude.

Hlavně se ovládej a šetři slovy.

Tou služební dvanáctsettrojkou dnes přijeli dva lesáci, aby se mnou sepsali záznam o včerejším úrazu. Řídil vousatý klučovský hajný Franta Nevoral, jenž se náhodou vyskytl „na základně“ v Bažantnici, a tam ho za tím účelem hned odchytil náš společný fořt Laďa Novotný, který byl v té pokročilé dopolední hodině jako obvykle již nepoužitelný k řízení auta. Sedíme u otevřeného okna obýváku, Laďa ťuká do psacího stroje, Franta rozpráví své duchaplné myslivecké a dřevorubecké báchorky, já rozlívám do šálků čaj ze samovaru, který mi Pavel nedávno přivezl jako dárek ze služební cesty v Moskvě. Právě se omlouvám, že se mi jak na potvoru zrovna dneska čaj moc nepovedl, když někdo klepe na venkovní dveře. Jaruna odběhne od plotny a za moment je zpátky, žeprý mě chce vidět nějaká paní.

Odbelhal jsem se na chodbu, zdálky jsem toho v otevřených dveřích proti venkovnímu světlu moc neviděl, až zblízka. Stála tam drobná štíhlá žena něco přes třicet s brýlemi a s téměř černými, ale trochu již prokvétajícími vlasy. Udiveně, jakoby něčím zaskočená, se představila a zeptala se: „To jste vy, ten Jaroslav Veškrna, co napsal Zelenou mříž?“

„Ano,“ řekl jsem. Potěšilo mě, že ještě pět let po jejím vydání se o knížce někdo zmiňuje a že ta paní ji jistě musela číst, když mě kvůli ní hledala. Pozval jsem ji dál, ale ona rázně zavrtěla hlavou a nastrkovala mi použitou nezalepenou obálku. Řekla, že mi jen přišla poděkovat (za co?) a dodala: „Tam to všecko je.“ Nechápal jsem, ale dopis jsem vzal, zběžně na něj mrkl, napadlo mě, že to jméno a adresa budou její, a když jsem opět vzhlédl, už byla ke mně zády, odcházela. Zavolal jsem za ní: „Paní Konrádová! Počkejte!“ Ale ona se nezastavila, jen ke mně hodila přes rameno: „Myslete si, že jsem blázen,“ a byla pryč.

Nedovolil jsem si ji proti její vůli zdržovat, a tak jsem zkoprněle vcouval zpátky do bytu, ve zmatku jsem se ani nezajímal, kam tak pospíchá, bylo to strašně rychlé.

Měl jsem za ní aspoň vykročit, možná bych zahlédl, že jde po silnici až ke kravínu, kde nechala na polní cestě auto, a viděl bych, že tam na ni čeká její patnáctiletý Kája a jeho bratranec Radek a možná bych ještě viděl co viděli kluci, jak rozrušená beze slov sedla do auta a dlouho nebyla v stavu nastartovat a jet, místo toho tu nečinně seděla za volantem a nechávala je v nejistotě, co se to s ní děje, protože takovou ji neznají a tudíž si myslí, že jí někdo tam, co tak dlouho byla, ublížil.

To jsem se nedozvěděl, protože jsem se za ní nedíval, natož abych v bačkorách a se sádrou na noze kamsi běžel. Zrovna tak jsem nemohl vědět, co cítila už předtím, když se v nakladatelství Blok dozvěděla, že ten pan Veškrna, na něhož se ptá, bydlí ve škole v jakýchsi Mikulovicích, okres Třebíč, pošta Kojetice, ani co ji přimělo spojit prázdninový výlet na Vysočinu se svým plánem stůj co stůj vidět toho moudrého a jistě již stařičkého pána tam v jeho azylu na výměnku ve škole, kde asi dělá na půl úvazku školníka, co jiného. Nevěděl jsem nic o její utkvělé představě, že to musí být moudrý starý pán, jen takový přece může umět vyslovit a přesně zformulovat její vlastní pocity.

Ach, to kdybych byl věděl, musel bych se na místě propadnout studem, že jsem ji teď svým skutečným zjevem zklamal. Ale možná bych na druhé straně pochopil její rozpaky a nejistotu v těch mučivých okamžicích, kdy již tu mikulovickou školu po dotazech u místních našla a také hned poznala, kdy před vchodem uviděla zelenou dodávku a z otevřeného okna se nesly bezstarostné mužské hlasy a smích, kdy marně chytala slova, ale ničemu nerozuměla a říkala si, že možná jeden hlas patří tomu školníkovi a jen se divila, že žádný nezní zas tak staře, jak by měl. A nemohla se k ničemu odhodlat a zároveň netrpělivě myslela na své kluky tam u kravína, jimž svěřila auto, aby se v něm povrtali a oni už jsou jistě s údržbou hotoví a čekají na ni a ona tady chodí před školou, po desáté přerovnává kytičku polního kvítí, již natrhala pro Něho a jíž nakonec ozdobila kříž, co stojí tady na konci vsi vedle školy, a pořád není rozhodnutá a srdce cítí až v žaludku.

Také jsem nevěděl, že se dala do nezávazné řeči s šestnáctiletou Helenkou, která vyváděla kolo z našich trvale otevřených železných vrat a v nich se potkaly, ani že si potom na památku z té cesty, kudy jsem denně vyjížděl a zajížděl trabantem, což ona nemohla vědět, vzala kamínek, protože si myslela, že tudy o holi pěšky šlapává ten její kouzelný dědeček, jehož pro sebe začala zkráceně nazývat Kouzelníkem. Potom konečně na ty vysoké dveře zaklepala a po chvilce jí ženský hlas odněkud z hloubi domu oznámil, že je odemčeno. Otevřela a na konci chodby spatřila ženu na pohled o málo starší než ona, a ta na dotaz, jestli tady bydlí pan Veškrna, odpověděla, že ano a že jí manžela zavolá. To musí být omyl, jakýpak manžel, taková mladá? Ona přece hledá někoho jiného, školníka na penzi!

Ještě si letmo všimla, že úplně na konci té chodby visí přes jakési okno sako od lesnické uniformy – a­ vtom vykulhal odkudsi zboku, odkud přišla prve ta „manželka“, se sádrou na noze, v modrých teplákách a se zlatým kroužkem na levém prsteníku vůbec ne starý, jen silně prošedivělý mužský, který na ni poulil veliké oči, a na její kontrolní otázku odpověděl, že ano, je ten, koho hledá, a podal jí ruku. Nato už všechno proběhlo jako by ji někdo praštil kamenem do hlavy. Teď je tady a musí se z toho vzpamatovat.

Konečně jí dojde, jak se ti její chlapci teď asi cítí. Co jim to dělám? Tak to dál nejde, musím se vzpamatovat, a to hned, než se ke všemu ještě rozbrečím.

A tak nastartuje, z té polní cesty vyjede na silnici, zatočí do Mikulovic, na kraji u křížku zpomalí, školu míjí takřka krokem. To zelené auto tam ještě stojí, okno je dokořán. Kéž bych ještě jednou zaslechla jeho hlas!

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.06.2020 11:03:01dát kritice tiprevírník

Děkuju, Jano, souzeni jsme si určitě byli.

19.06.2020 10:58:35dát kritice tipvesuvanka

Velmi zajímavý příběh seznámení s Janou prostřednictvím Tvé knížky. Napřed jsem si přečetla druhý díl) a už se těším na další. Jak už tu bylo napsáno, byli jste si souzeni :-))) TIP

18.06.2020 22:27:061 tipů dát kritice tiprevírník

Neumím se vyjadřovat, asi. To bylo myšleno vážně, ne ironicky, že je pro mě vyznamenání, když někdo nemůže nedočíst, jaks napsala o sobě. Chápeme se? To já jsem přece tak zajásal! Jak říkám, neumím se asi vyjádřit. Doufám teď, že je jasno a nemusíme už se vracet. Dobrou noc.

18.06.2020 21:33:51dát kritice tipblacksabbath

bylo-li správně pochopeno?.....uchopím to tedy ještě jinak..........co mě nebaví nedočítám....tady dočítám s dychtěním jak to dopadne...co nového se ještě dozvím....a (ne)trpělivě čekám na další pokračování...:-))))))))hezký večer:-)))

18.06.2020 21:25:22dát kritice tiprevírník

Že nemůže nedočíst? No, to je pěkné vyznamenání, děkuju, Ivi.

18.06.2020 21:14:37dát kritice tipblacksabbath

to tvoje okřikování se sebesám mě rozesmálo....hezké odlehčení....věru píšeš, že jeden nemůže nedočíst.....pořád mě to baví....*/*************

18.06.2020 18:44:09dát kritice tiprevírník

Ano, Diano, to je takové eufemistické vyjádření, že byl v tu hodinu už jako obvykle na šrot. (O těchto poměrech u Lesů v době "normalizace" se možná ještě dočtete, dá-li pámbu a budu ještě fit. Ale v této knize to nebude, až v té poslední /napsaná už naštěstí je/.)

18.06.2020 18:30:49dát kritice tiprevírník

To už jsi třetí člověk, kdo to vnitřní hádání komentuje. Psal jsem to tak, jak to uvnitř probíhalo, žádné uvažování nebo nucení se do něčeho. Proto mě vyhovovalo i ponechání nezměněného písma. Stačilo jen zvýraznit změnu osoby odstavcem. Ostatně se mi to stalo už mockrát a pokaždé to bylo k pochopení bez vysvětlivek. (Nakonec dobře, že vás to zaujalo aspoň teď tady.) A tož děkuju za poznámky.

18.06.2020 18:27:35dát kritice tipDiana

Na dvojku se už třesu. Zase vtipné, napínavé, ale je tu další důkaz toho, o čem jsem přesvědčena i já. Totiž, že život, osud, Bůh (jak pro koho) nás neomylně vede tam, kde máme být a k člověku, kterého máme potkat. 

A ještě musím zmínit větu, která mne rozesmála "....fořt Laďa Novotný, který byl v té pokročilé dopolední hodině jako obvykle již nepoužitelný k řízení auta. " SUPER! :-))))

18.06.2020 16:45:50dát kritice tipArwen Leinas

Tvoje příběhy se mi líbí, jinak bych je nečetla a nedávala tak často tipy, ale tento se mi zatím líbí asi nejvíce. Jsem hrozně zvědavá, jak to bude dál :-)

To hádání se sám se sebou je milé zpestření. Asi bych zkusila použít třeba kurzivu, či jiný font, nebo jen další odřádkování. Při prvním setkání s tímto vnitřním dialogem to trochu mate. Ale je to věcí názoru, pobavilo mě to.

18.06.2020 16:33:47dát kritice tiprevírník

To jsem rád, Ludmilo, že nejsme ve při.

Luboši, povol nervy, zítra se dočkáš dvojky.

Přemku, jsem rád, že tě to baví, nashle zítra.

18.06.2020 16:22:20dát kritice tiplastgasp

Zajímavý rozeběh, kořeněný sebezpytným napomínáním a momentem překvapení z náhodného setkání přes tajemnou obálku. Těším se na pokračování.

18.06.2020 15:58:13dát kritice tipKočkodan

I mně se líbí, jak Jarda seřvává Jardu. Ale samozřejmě také to seznámení obálkovou metodou. Jsem šlevsky\kšandově napnutý, jak bude probíhat setkání number two.

18.06.2020 14:30:25dát kritice tipAlegna

přesně to jsem měla na mysli

18.06.2020 13:25:47dát kritice tiprevírník

Určitě to dává smysl, je to docela běžné, ale ona to v případě oné knížky cítila jako zvláštnost, přímo osud.

18.06.2020 12:25:21dát kritice tipAlegna

život přináší zázraky a vy jste si byli souzeni a to, že cítila v tvých slovech v knížce vyjádřené vlastní pocity, dává smysl***

18.06.2020 10:03:141 tipů dát kritice tiprevírník

... a nedodržování. Já vím a děkuju moc.

18.06.2020 09:20:07dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, zajímavá shoda náhod kolem vašeho setkání...

Jinak - moc se mi líbí tvé "napomínání a nabádání sama sebe" ke stručnosti:-)

18.06.2020 08:36:18dát kritice tiprevírník

Asi máš pravdu, Renatko, i když to tak v tu danou chvíli nevnímáme, nebo takovým způsobem prostě nepřemýšlíme. Děkuji ti za hezký komentář.

18.06.2020 07:37:48dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, vaše první setkání bylo opravdu trochu zvláštní. Ale tak už to v životě bývá. Často věci, kterým zpočátku nevěnujeme velkou pozornost, se ukážou jako zásadní. Ale to je právě na životě krásné, že nás neustále něčím překvapuje. Neomylně nás vede někam, kde máme být a k člověku, kterého máme potkat.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.