Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

V Bezinách 2/3
datum / id16.09.2020 / 511216Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno81x
počet tipů10
v oblíbených0x
V Bezinách 2/3

Když ke mně ty dvě docházely, už najisto věděly, co se stalo, slyšely mé první a pochopitelně také poslední – protože zbytečné – zavolání.

Nepřejte si vidět, jak se má žena mračí, když o něco doopravdy jde. A teď šlo. Velmi znám ten pohled a tu stále stejnou výčitku: „Kdy už přestaneš tak riskovat.“

Stáli jsme bezradně u auta a volali do lesa. Bez odezvy.

„Jeďte,“ řekl jsem po chvíli, „vy musíte. Já si na něho počkám sám.“ Odporovaly jen krátce, protože čas letěl. Domluvili jsme se, že když ještě nebudeme s Amorem doma, až se Jana od vlaku vrátí, pojede nám naproti.

Osaměl jsem. Co chvíli jsem zavolal do lesa, jednou na tu, podruhé na onu stranu. Můj hlas se mezi stromy rozplýval doztracena. Slabá ozvěna v tom horském tichu přicházela zezadu, od Hornických skal, až z protější strany zlatohorského údolí.

Nikde se nic nepohnulo.

Hlavou se mi honily divoké myšlenky. Byly jitřivé i chlácholivé. Amor tam někde leží, řekl bych, že je na doslech. Možná mě i vidí. Má špatné svědomí, bojí se, blíž nepřijde. A já? Chodit kdovíkde po lese a hledat ho, to by nemělo smysl. Jaká náhoda by mě k němu mohla přivést? Když se mi ukázat nechce, neudělá to.

Měl bych jít. Možná zná cestu, až bude chtít, přijde domů sám. Tudy však většinou jezdíme jen autem, nevím, jestli si to může pamatovat. Snad má nějaký orientační instinkt. Nebo by mohl jít po stopě, to umí.

Pomalu jsem šel pastvinou dolů a po silničce lesem k Petrovicům. Každou chvíli jsem se ohlížel. Kéž by se vynořil tam vzadu ze zatáčky!

Neobjevoval se však ani když jsem docházel na konec nejdelšího rovného úseku.

Sedl jsem si do trávy u potoka v místě, kde Miluška před časem vylovila holýma rukama zpod kamenů dva pstruhy, jenom na ukázku, aby je vzápětí pustila. Jmenuje se to tu „U Miluščiného pstruha“. Slyšíte tu roztomilou koncovku? Máme víc takových názvů, například tam u cesty nahoře ty dva košaté Miluščiné buky. No řekněte, nezní ta severomoravština šumně?

Jenže mně právě v tu chvíli do vnímání krás jazyka něco chybělo.

Seděl jsem a čekal, až zdola pojede Jana.

Trpělivost není má silná stránka. Po nějakém čase jsem se zvedl, ale místo do Petrovic jsem zamířil zpátky. Ještě jsem nesměle doufal, že se s Amorem někde potkám. Cestou jsem pozorně pátral po každém pohybu. Místo vytouženého černého kožichu se mi v zákrutě U buku mihl jen bleděrezavý srnec. Ten hned vysokými skoky vydupával varovnou morseovku všem známým i neznámým obyvatelům lesa, že už jsem zase tady. Po psovi však nikde ani stopa.

Jak mi ten dareba scházel! S překvapením jsem zjišťoval svou závislost na něm. A jak je to dlouho, co jsem o žádném zvířecím společníku nechtěl ani slyšet?

Došel jsem znovu do míst, odkud jsem jasně přehlédl pastvinu pod lesem a kraj lesa, kde předtím stálo naše auto a odkud jsem prve – ještě s nadějí – o­dcházel.

Najednou se mi zdálo, že tamta tmavá skvrna pod krajním smrkem by mohl být pes. Po chvíli soustředěného pozorování jsem o tom začal být přesvědčen.

Zavolal jsem. Nic.

Chvíli jsem počkal a znovu zavolal:

„Amorééé!“

Až teď se to hnulo. Nebo se mi hnuly mžitky před očima?

Je to daleko, musím blíž.

Vykročil jsem pastvinou vzhůru. Jak jsem se blížil, měl jsem pořád silnější dojem, že to pes je. Zavolal jsem. Žádný pohyb. Ale to může být strachem z výprasku. Ach, ty jeden!

Přicházím ještě blíž a mám znovu pochyby. Není to tak černé, jak by mělo. Amor by také tak dlouho nevydržel sedět bez hnutí. Mohl by to být omšelý kámen či vytržený pařez s amputovanými kořeny, dokulený z lesa na kraj pastviny.

Jestli to není Amor, je to dokonalá imitace. Sedí a dívá se ke mně. Dychtivě přidám do kroku.

Že to není Amor, si ověřím až na vzdálenost nějakých padesáti kroků. To už mě slabounká naděje definitivně opouští. Teď se divím, proč jsem si toho pařezu nikdy předtím nevšiml.

Protože předtím tě ještě přeludy nezajímaly.

Znovu volám do lesa, nalevo napravo, dlaně do trychtýře, volám silně, co hrdlo zmůže a Hornické skály mi zezadu odpovídají cizím nakřáplým hlasem. Z lesa přede mnou žádná odpověď nepřichází, žádný plíživý stín se odnikud nevynoří. Je tu nesnesitelně pusto.

Jdu pryč a v hlavě mi víří desítky otázek, na něž nenacházím odpověď. Za křižovatkou se Solnou cestou, co vede k Vojtovu prameni, se potkávám s Janou. Nastoupit nechci. Ukazuju, aby se otočila, nastoupím až pak. Odpovídá posunkem, že rozumí, ale přece jen se tam ještě jede podívat. Souhlasím a pokračuju svým směrem k domovu. Když mě za čtvrt hodiny shora dojíždí, říká vzrušeně, že se musíme vrátit, že tam Amor sedí pod lesem, že volala, ale je to daleko a on ji neslyšel.

„To je pařez,“ mávnu rukou, „byl jsem až u něho.“

„Fakt? Vypadal jako sedící pes.“

„Já vím,“ říkám bezbarvě, nasednu a Jana se neochotně až po chvíli rozjíždí.

Doma se dá do zpracovávání nasbíraných borůvek, ale vůbec ji to nebaví.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.09.2020 10:30:55dát kritice tiprevírník

Děkuji ti, lesní děvče, za tiché tipování.

17.09.2020 14:46:33dát kritice tiprevírník

Doufám, že v tuto chvíli už jsme všichni v obraze.

17.09.2020 12:24:32dát kritice tipvesuvanka

Také pevně doufám, že to dobře dopadne, a jsem zvědavá, kde se Amor objeví... TIP

16.09.2020 17:48:02dát kritice tiprevírník

Přátelé, děkuji vám za důvěru, ale počkat si musíme do zítřka.

16.09.2020 17:17:50dát kritice tipKarpatský knihomoľ
redaktor poezie

Hmm, dúfam, že sa nájde v treťom.

16.09.2020 14:15:401 tipů dát kritice tipAlegna

ještě, že to  má jen tři díly a jsem skálopevně přesvědčená o dobrém konci, ale museli jste prožívat krušné chvíle.....*****

16.09.2020 11:09:31dát kritice tiprevírník

Ireno, jak to víš? Fakt je to tak. A za ty palce děkuju.

A.L., nápodobně.

Renato, takové psí útěky jako Evženkův jsou asi nejčastější. Ale hlavně, když dobře dopadnou.

16.09.2020 09:57:12dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To je fakt hrozný. Mám v paměti, jak jsem hledávala Evženka po sídlišti, když utekl za hárající fenou. Taky jsem byla zoufalá. 

16.09.2020 09:37:30dát kritice tipArwen Leinas

Ještě že jsem cynická obluda a Věčněj optimista ;-)

16.09.2020 09:35:32dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, nikdy se čas nevleče a zároveň neletí tak jako tehdy, když nevíš, kde máš psa:-)), držím palce!

16.09.2020 09:06:591 tipů dát kritice tiprevírník

Ach jo, ty tak s námi trpíš, milá Ivi, až nám to láme srdce. No ale, to se nedá nic dělat, pořádek musí být, proto až zítra...

16.09.2020 08:52:26dát kritice tipblacksabbath

....a já jsem dneska smutná.....viš?..!!!!......ani jsem si tu procházku moc neužila.....furt čučím kolem sebe..... do každého křoví.......ještě je naděje....vždyť je to teprve V Bezinách 2/3.....ještě bude 3/3 a tam se zase jistě Amorek objeví...!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!................*/*****************************

16.09.2020 08:37:14dát kritice tiprevírník

No jo no, co pes, to osobnost. Díky, Evžo a Přemku.

16.09.2020 08:27:30dát kritice tiplastgasp

Asi emigroval. Bezva.

16.09.2020 08:19:01dát kritice tipEvženie Brambůrková

Budu se těšit, že to dobře dopadne. Náš pes odjel s majiteli háravé fenky autobusem a za pár hodin přišel domů. Nevím, jak to dělal, ale vždy trefil.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.