Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Kiitos
datum / id05.10.2020 / 511859Vytisknout |
autorJaropeace
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno143x
počet tipů3
v oblíbených0x
Kiitos

Sestoupili jsme s dětmi až ke břehu a pohledem přelétli celou tu vodní plochu. Ať jsem se díval sebelíp, hladina jezera se ani nehnula. Ve vzduchu nebylo slyšet žádné ptačí švitoření, a takové ticho, co tu panovalo, jsem ještě nikdy neslyšel - pokud vlastně ticho lze vůbec slyšet. To ve střední Evropě bylo vyloučeno.

Zato tady, utopeni kdesi v krajině podzimního severního Finska, dávno po letní sezóně, to vypadalo, že tu není vyloučeno nic, dokonce ani to, aby byl otevřený kemp vedle, ve kterém jsme byli jedinými návštěvníky, a kde jsme zaparkovali náš obytný vůz. Starší, spíše stará paní recepční byla zajímavě oblečena, celá v černém (jak jsem si už stihnul všimnout, oblíbená finská barva), triko s heavymetalovými motivy, na hlavě podivně uvázaný šátek s lebkami (jak jinak než černý) a prazvláštní tetování na předloktích, lety už celkem vybledlé.

Večer jsme si udělali na otevřeném grilu, který tu byl k dispozici hostům spolu s obrovskou zásobou naštípaného dříví, všechnu možnou zeleninu, kterou jsme nakrájeli na velkou hromadu. Měl jsem tehdy vegetariánské období, kdy jsem ani nepil alkohol, takže se rodina přizpůsobila mému jídelníčku.

Kolem půlnoci paní recepční nastartovala svého postaršího Saaba a odjela někam pryč, asi domů. Zůstali jsme sami v prostoru tipuju tak 2500 km čtverečních.

Stáli jsme všichni kolem hořícího ohně, žena, děti - tehdy jsme jich měli tuším už pět -, a já. Obličeje nám osvětloval finský oheň.

Bylo nám spolu moc dobře. Ničeho jsme se nebáli. Samotu jsme vůbec necítili.

Tu jsem měl poznat až v okamžiku, kdy mi doktor doma oznámil diagnózu.

 

/Krnov 3. 10. 2020/

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.10.2020 16:12:02dát kritice tipJaropeace

vesuvanka: Děj se vůle Boží

08.10.2020 15:48:31dát kritice tipvesuvanka

Příběh mě zaujal, je pěkně napsaný. Pro středoevropana to musí být zvláštní pocit žít na tak odlehlém místě bez lidí. Ticho u jezera, kde se hladina nepohne a  není slyšet ani ptáčka, si nedovedu představit. Ale že ticho je slyšet vím - zažila jsem je na moment (necelé dvě minuty)  při úplném zatmění slunce 11. srpna 1999. K závěru: Přeji Ti hodně síly a držím palce, aby bylo vše dobré. 

08.10.2020 14:50:54dát kritice tipJaropeace

vesuvanka : kiitos:-)

05.10.2020 19:24:52dát kritice tipJaropeace

K3: a člověka tam jeden potká opravdu spíše náhodou. mají ty své mökki nebo jak se to jmenuje postavené opravdu na těch nejizolovanějších a nejneočekávatelnějších místech. Evropa, ale přesto úplně jiný svět.

05.10.2020 18:59:17dát kritice tipK3

Tomu věřím, kamarád tam má někde dceru a říkal jal je to tam krásné, hlavně příroda, dřevěné domy:).

05.10.2020 16:03:39dát kritice tipJaropeace

K3 : byl to prostě takový pocit jistoty, fakt to tam v těch rozlehlých lesích plných jezer vypadalo. musel by jste to zažít sám, pokud jste tam tedy už ( na podzim ) nebyl. Na zbytek nemohu odpovědět, omlouvám se. Díky za Váš čas, dnes není tak jednoduché někoho s čímkoliv zaujmout.

05.10.2020 15:58:08dát kritice tipK3

Nejvíc se ztotožňuji asi s Renatou-bixlei a Gorou, přijde mi ta takové jako vytržené z něčeho delšího. Zarazilo mě, jak jste mohli vědět, že jste v tak rozlehlé ploše sami? Ta závěrečná diagnóza taky není jasná, pod ní si můžeš představid cokoliv. Samota=covid, ale mohou to být i jiné nemoce...  Tak nevím.

05.10.2020 12:29:28dát kritice tipJaropeace

Radovan Jan Voříšek : moc Ti dekuju. za vse.

05.10.2020 12:20:42dát kritice tipRadovan Jiří Voříšek

prosím tě, tykej mi

05.10.2020 11:08:09dát kritice tipJaropeace

bixley : v té krásně odlehlé oblasti to šlo samo. Taky kiitos.

05.10.2020 11:06:03dát kritice tipJaropeace

Radovan Jiří Voříšek : jste neuvěřitelně vnímavý člověk.

05.10.2020 11:04:08dát kritice tipJaropeace

GORA: vysvětlení je celkem prosté. máme jich spolu celkem sedm, takže mi někdy dělá problém při vzpominkach na konkrétní situaci, na kterou právě vzpomínám, určit jejich aktuální počet v  onu vzpomínanou dobu. a ženy jsem se z nějakého důvodu ptát nechtěl.

ta velká hromada zeleniny je pro mě důležitá z důvodu, že nikdy předtím ( ani potom ) jsem takovou neviděl. děcka preferují při grilu maso. a ten gril proto, že tehdy to pro nás byla vzácnost ho jen vidět. až když člověk nějakou věc má, tak mu může přijít nezajímavá, samozřejmá a až banální. Kiitos.

 

05.10.2020 09:29:57dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Taky mě zaujal název, vím, že kiitos je finsky děkuji. Přijde mi to spíš jako fejeton nebo reportáž, samozřejmě kromě toho smutného konce. Povídka by asi potřebovala trochu děj, aspoň náznak, zejména v tom závěru. Ale zaujal mě nejen ten název, hlavně atmosféra povídky, která je dobře vykreslena.

05.10.2020 09:17:12dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Koncepce, užití protikladů v pocitech, které čtenáři nabízíš, je tady trochu zřetelnější než v předchozích...

Pár vět nebo výrazů by se dalo poupravit, třeba  to starší/stará stačil by jeden... a detailní vypisování, že gril byl otevřený, zeleniny velká hromada atd, to podle mě nehraje důležitou roli.

Také to, že netušíš, kolik jste měli dětí, mne pobavilo.

Poslední věta je dost lakonické vyjádření, které sice vytváří pocitový kontrast s vyprávěním před ní, ale literárně by se ta situace měla ještě vypilovat...

05.10.2020 00:24:51dát kritice tipRadovan Jiří Voříšek

i ten název - finsky děkuji, mi přijde přiléhavý, je za co děkovat

Tohleto slovo znám od Tarji Turunen z koncertů.

05.10.2020 00:22:32dát kritice tipRadovan Jiří Voříšek

ano

na něco je člověk sám, a ani sebeblízcí nemohou ... 

jestli je to autentické, doufám, že se držíš



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.