Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Babiččin sen 4/7
datum / id10.10.2020 / 512096Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno102x
počet tipů6
v oblíbených0x
Babiččin sen 4/7

Cestou po hrázi, z obou stran zarostlé divokým trnčím a hložím, došli jsme skoro až na druhý konec. Stála tam jakási plechová bouda, asi rybářů. Sešli jsme k ní na udupaný plácek, ale do vody se nechtělo nikomu, jen Amor si ochotně doplaval pro klacík, který mu kdosi hodil hezky daleko.

Nikdo se nechtěl koupat, zato všichni, kdo měli čím, fotili. Věděli, že tak ojedinělé shromáždění se sotva kdy ještě může uskutečnit. Babička se při fotografování stále snažila shromažďovat všech jedenáct přítomných dětí do jedné kupy. U té plechové, třebaže zelenou barvou natřené krabice, to nebylo úplně nejlepší prostředí, ale byl tu aspoň pod starými vrbami chládek, vanoucí z hladiny rybníka.

Hned za vodou ležely Hvězdoňovice, kousek dál Heraltice a za heraltickým kostelem v dálce na kopci čtvereček hřbitůvku, od nějž je ten fascinující rozhled do celého oblouku bývalých Vránových lesů, což víme ovšem jen my dva. Tu nízkou zídku v bujné zeleni nevidíme, nelze odtud rozeznat ani čtyři vysoké lípy na prostředku hřbitova, jejichž kořeny jsou živy z obsahu starých hrobů, ale umíme si představit, jak již v nejvyšších patrech prvními prasklinkami pootvírají pohárky včelí sladkosti a jak už to tam začíná hučet.

Ale je to příliš křehké pomyšlení, tajemství hřbitůvku si ještě necháváme pro sebe, to až za rok touto dobou je některým z těchto dětí, která budou mít zájem, vyzradí čerstvě vytištěné a do knihy svázané zápisky jednoho lesníka. Předtím čeká dárek k Vánocům nás: ozdobný polštářek s obrázkem vnoučat a nás dvou u této plechové boudy. To nám oni dělají každou chvíli, takováto překvapení. Tentokrát to budou Brňáčci.

K chatě jsme se vyškrabali přes trať po známém chodníčku, co vede šikmo vzhůru náspem a zdola u cesty je skrytý za velikým šípkovým keřem.

Ta pěšinka je pořád táž, kam až má paměť sahá, jenom je do houževnatého drnu zas o poznání hloub vyšlapaná.

Po sypkém štěrku přeškobrtáme rozpálené koleje. Na druhé straně se tento zakázaný a běžně používaný chodníček svažuje po náspu přímým spádem do příkopu. Ten se dá překonat krátkým skokem rovnou na mokrou loučku. Tam ve vysoké trávě pozorně klademe nohy na věčně vlhký, ale dopevna zdupaný proužek země šířky chodidla. Pak už to není daleko na kamenitou odvozní cestu. K chatě je po ní malý kousek.

Každý krok, každý čtvereční metr nejbližšího okolí, vyvolává překotné vzpomínky. Známé, kameny obložené ohniště před zamčenou chatou se černá hromádkou dřevěných uhlíků. Též stářím zčernalé lavičky z podélně rozříznutých kmenů jsou na svém místě.

Jsme na severním úpatí Bílé hory. Jméno má podle mramoru, tady na Vysočině dost vzácného, vzniklého z vápence jeho krystalizováním za vysokých teplot v zemských hlubinách. Tady se kdysi v malém lomu dobýval. Kopec tvoří výběžek Markvartického vrchu, jejž my domácí nazýváme Zadním lesem. V oněch zatím neznámých zápiscích má jméno Větrná a nedílně patří k hajnému Vránovi.

Kdokoli na tuto lesní chatu na čas přijde, ani v nejslunnějších dnech si neužije slunce a je to rok od roku horší: to tím chvatem, s jakým odskakuje do výšky mladý lesní porost, co chatu z jižní a západní strany svírá. Znovu si to v hlavě srovnávám, počítám roky. Starou smrčinu jsme káceli ve třiašedesátém, bylo to rok po mém převzetí polesí. Příští jaro sem Vrána se svou partou žen vysadil tyto, dnes životem překypující douglasky.

Po oplocence už není ani památka a z kdysi tak zranitelných sazeniček, zakřiknutě se krčících v maliní, je vysoká, rychle rostoucí nastávající kmenovina.

Třešeň za chatou byla tehdy pod starými smrky mladá a svěží. Ve zdraví přežila pád svých ochranitelů a nečekaný přísun světla s ní začal dělat divy. Sledovali jsme, jak se rozrůstá, jak sílí, v kmeni i větvích. Každé jaro kvetla. Po desítky let. Nevím, jestli jsem někdy její plody ochutnal, ptáci mi to nejspíš nedopřáli.

Ani jsem nepostřehl, kdy se to stalo, že ji douglasky definitivně předrostly.

Teď to s ní jde rychle z kopce, v jejich stínu uvadá, letos kvetla jen jedna větev, ta, co se natahuje nad střechu a jediná v poledne dostává přímé světlo z oblohy. Její mučitelky, dovlečení vetřelci ze Severní Ameriky, sahají stále výš a blahobytně tloustnou, jak to jen ony dovedou, ani smrk se jim na Vysočině v růstu nevyrovná. Párkrát už daly i výtěž dřeva z probírek. Příležitosti poslední těžby jsem využil a nechal odkácet několik těch nejvíc překážejících nad ohništěm a odclonil tak od jihu chatu. Na čas to tu jakž takž prokouklo, ale jestli to nechají tak, za pár let ani toto odsunutí kraje porostu nebude stačit a divoký růst douglasek uvrhne chatu znovu do stínu.

Prastará jedle u cesty, s kůrou mockrát odřenou vlečenými kládami, stále žije, tyčí se vysoko nad chatou. Snad ještě zesílila, vždyť se už málem tlačí na kamennou podezdívku. Rozsochatá koruna, za níž teď v závratně modré výšce pomalu plují bílé obláčky, sice dál zvolna prosychá, ale zelené jehličí v ní stále silně převládá, konec ještě není.

Kdy jen to bylo? Seděl jsem až ve vršku, a té vůně, co bylo kolem! Prýštila z jehličí, které jsem rukama drtil, jak jsem se natahoval pro šišky, ronící pryskyřičné kapičky, jež na povrchu šupin bíle zasychaly. Ty šišky byly těžké tučnými semeny a voněly prudčeji než jehličí. Trhal jsem je ulepenýma rukama a házel pod sebe do oplocenky. A ony, každá málem půlkilová, pády doměkka většinou přestály, jen některá zralejší se rozpůlila. Budou se mi dobře hledat a sbírat.

Užíval jsem si úrody, vůní, pobývání v plochém vršku staré jedle jako v hnízdě a­ rozhledu daleko do Vysočiny. Na naší straně širokého údolí řeky Jihlavy bylo vidět od Okříšek přes Krahulov, Čechočovice, Mastník a Stařeč až do Třebíče. Vpravo dál jsem viděl až na druhý konec svého rozlehlého polesí. Tam na obzoru, na Klučovské hoře, nestála ještě televizní věž, ba ani její předchůdce, maják, co sloužil pro orientaci pilotům stíhaček, strážících výstavbu jaderné elektrárny. Dosud tam kousek pod vrcholem kraloval osamělý stařešina modřín. S krátkými větvemi, obrůstajícími celou výšku kmene, se podobal obtloustlému sloupu. Výrazně přečníval horizont a patu mu kryly mladé duby a jedle. Dnes už jej dorostly, ztratil se v nich, ale tenkrát on byl symbolem Klučovské hory. Za jasného počasí ho bylo možné vidět až z náhorní plošiny nad Zastávkou u Brna od Vysokých Popovic a Rapotic a za dobré viditelnosti dalekohledem i z Pálavy.

Jak jsem tam seděl, od Čechočovic šel po cestě hospodář hvězdoňovických myslivců, pan Beneš. Zrovna padla do oplocenky šiška. Podíval se nahoru a nevěřil svým očím. Sám pan fořt sedí ve vrcholku jedle a hází po lidech šiškami jako nějaká veverka. Jak to, že sám, copak tam nemáte koho poslat? Ale já jsem se smál, že ty šišky k ničemu nepotřebuju, abych za sběr platil, to jenom, když už jsem tady, tak si chci nějakou utrhnout pro případný nezávazný pokus se semeny. On jen kroutil hlavou.

Pak už byl pryč, ale mně se dolů nechtělo. Věděl jsem, že sem víckrát nepolezu, tak jsem si ještě užíval přímé účasti v těch vzácných vůních. A pofukování teplého vánku ve větvích.

To je vzpomínka z nejstarších. Komusi jsem ji teď ve stručnosti pověděl, ale pak jsem si vzpomněl na jinou a někomu zas vykládal, jak se dalo v chatě topit nejen po lese nasbíraným dřívím, nýbrž i uhlím. Kvalitním, černým, přímo antracitem.

„Jak to?“

„Vlaky tahaly parní lokomotivy. Každá vezla za sebou malý vagónek se zásobou uhlí do kotle. Teprve k němu se připřahal první osobní nebo nákladní vagón. Stačilo dávat pozor, a když tudy projela lokomotiva s uhelňáčkem vrchovatě naloženým, tak sis pak v oblouku trati pod chatou mohl do kýblu sebrat několik těžkých kusů, které se při naklonění svezly z vršku hromady. Byla to paráda. Kdyžs takový lesklý černý kus rozbil na menší kousky a opatrně přiložil, dokázal rozpálit kamínka, až pláty praskaly.“

Potom tu byly vzpomínky mnohem mladší.

Ty nejmladší už s těmito dětmi.

Teď šplhají po hlinitém břehu před zúženým vstupem do lomu. Drápou se nahoru a zachytávají se obnažených kořenů smrků, které ještě na horní hraně srázu stojí, ale podemleté erozí dlouho už stát nebudou. Dolů se vozí po zadcích. Sjede každý, ať úmyslně, nebo že se neudržel.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.10.2020 06:18:37dát kritice tiprevírník

Juj, tady toho přibylo, že jsem se vrátil ze světa! Tož teď vám všem, Blackie, Lído, Luboši a Evži, můžu jen hromadně poděkovat za vyjádření účasti. Pěkně děkuju!

10.10.2020 19:53:58dát kritice tipEvženie Brambůrková

Krásné vzpomínky.

10.10.2020 17:29:01dát kritice tipKočkodan

Jardo, tím koncem jsi dal celému dílu na zadek... ;-)

10.10.2020 15:54:35dát kritice tipAlegna

babiččin sen byl pro tebe velký dar, byl jsi obkolopený svými milovanými nejen lidmi, ale i  stromy***

10.10.2020 15:14:57dát kritice tipblacksabbath

Dnes je to poetická krajinomalba s vůní pryskyřice!!!!!!!!!..............*/***********************************

10.10.2020 09:49:12dát kritice tiprevírník

Úplně živě asi ne, Renato, tenkrát jsem byl třicetiletý kluk, takový se ani já neznám. Ale je to od tebe hezké.

10.10.2020 09:46:31dát kritice tiprevírník

Za to mě čeká tato odměna od tebe, Ireno. Děkuju.

10.10.2020 09:45:54dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, to by chtělo ta fota! Ale na té jedli u šišek tě vidím úplně živě!

10.10.2020 09:26:26dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Máš vzácný cit pro přírodu, Jardo, a snad ještě vzácnější umět vše tak pěkně napsat... 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.