Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Večer u krbu aneb Kapitola třináctá

25. 10. 2020
2
7
254
Autor
Arwen Leinas

Když jsem na konci jara roku 2020 dopsala původní příběh, měla jsem jej za ukončený a žádné další pokračování nebylo v plánu. Jenže se ukazuje, že Arwen a Michal se jen tak nechtějí spokojit s tímto mým řešením a chtějí se o své zážitky dále dělit.

Dlouho jsem odolávala, až jsem jednoho dne jejich „nátlaku“ podlehla a tak začala vznikat další pokračování. Uvidíme tedy co nám i jim osud přinese.

Tentokrát jsem zvolila trochu jinou formu vyprávění, jsem sama zvědavá, jak mi to půjde a jak se bude líbit ostatním.

Ve Lhotě, vlastně v celém jejím širokém okolí, panovalo již takové šero, že by jej většina lidí nazvala spíše tmou. Vládlo večerní ticho a temnotu jen tu a tam narušovala svítící uliční lampa. Po ztemnělých kamenných schodech pomalu stoupala postava v kápi a krok za krokem se přibližovala ke dveřím ve třetím patře cihlového domu. V ruce klíče, přes rameno tašku a v obličeji poněkud unavený výraz. Nic toho ale momentálně nebylo vidět a také zde nebylo nikoho, kdo by to viděl mohl. Všichni sousedé byli ve svých bytech a sledovali program televize.

 

Stín došel až ke dveřím, klíč zarachotil v zámku a dveře se pomalu otevřely. Vně domu drobně mrholilo a vanul vítr jenž proháněl po cestách i necestách spadané listí. Tady však vládl klid a bylo celkem příjemné teplo. Nová okna i zateplená fasáda dělají své i ve společných prostorách.

 

Postava vztáhla ruku ke stěně a v následujícím okamžiku zalila dveře a část chodby záře, jež zbavila stín jeho tajemnosti a ukázala postavu v mikině se špičatou kapucou a dlouhých modrých džínách. Světlo na chodbě se pojednou začalo zmenšovat až zaniklo téměř úplně. To jak se pomalu zavřely dveře. Na chodbě opět panovalo hluboké šero hraničící s tmou, jen úzký proužek světla probleskoval okolo ne zcela dokonale těsnících dveří. Po pár okamžicích zmizel i on. Ruka za dveřmi se podruhé dotkla vypínače a světlo zhasnula. Na schodech znovu zavládla tma a ticho.

 

V kuchyni jsem vyndala z tašky nákup a částečně jej uklidila do ledničky. Pak jsem se šla převléknout do domácího oblečení abych se následně pustila do mytí nádobí. Jednou se z toho svého chlapa zblázním. Hrozný problém to po sobě ráno umýt a uklidit. Jenže kdyby to najednou začal dělat, asi bych se divila a byla velmi překvapená. Je takový, jakého ho mám ráda a jakého jsem si ho brala. Je to již pár týdnů, ale když se někde představuji, tak mi občas ujede příjmení, které již nenosím. Měla jsem jej ráda, ale paní Kapnová jsem raději.

 

Douklízela jsem kuchyni, zapálila krbová kamna v obýváku a pak si uvařila velký hrnek kakaa. Společně s kouskem makového závinu jsem si jej odnesla na stolek u kamen a pohodlně se uvelebila v křesle. Vůně kakaa potupně plnila pokoj, teplo z kamen příjemně sálalo a já jen tak seděla a koukala do plamenů. Přemýšlela jsem nad událostmi posledních dní, týdnů a měsíců a také nad dnešním rozhovorem s jedním ze šéfů. A přemýšlela jsem tak intenzivně, že jsem příjemně usnula.

 

Dveře domu se opět otevřely, dovnitř vstoupila urostlá postava muže, který rozsvítil světlo a pomalu začal stoupat po schodech nahoru. Nepospíchal, šel nalehko a pomalu se blížil ke dveřím ve třetím patře. V jeho rukou se zablýskl klíč, který následně zarachotil v zámku dveří. Jeho tvář byla poněkud překvapená nad tím, že nebylo zamčeno. To ale nikdo neviděl, protože krom něj na chodbě nikdo nebyl a také současně s otevřením dveří světlo na chodbě opět zhasnulo. Natáhl svou ruku k vypínači na stěně uvnitř bytu, rozsvítil a pak za sebou zavřel. Na chodbě opět panovala tma, jen mírně rušená proužkem světla probleskujícím kolem ne úplně dobře těsnících dveří. Moucha, kde se vzala, tu se vzala, odněkud přivábená světlem, se zamotala do pavučiny mezi příčkami zábradlí a Odula, jak muž s láskou nazýval místního pavouka, se zaradovala a vyrazila pro hostinu.

 

Muž mezi tím pochopil důvod odemčených dveří, uklidil své boty vedle ostatních a šel rovnou do obývacího pokoje. Tam uviděl svojí ženu v křesle, spokojeně spala před krbem, který již téměř dohoříval. Potichu se okolo ní protáhnul a v ložnici se převléknul do domácího. Opět se okolo ní tiše protáhl a v kuchyni si uvařil pořádný hrnek černého čaje. Osladil jej lžící medu a přidal trochu záhadné tekutiny na vylepšení chuti. S hrnkem v ruce vešel do obýváku.

 

Tedy Markét, tebe jednou někdo ukradne a ani o tom nebudeš vědět,“ řekl s úsměvem a dal ji pusu na tvář. Otevřela svoje šedé oči a chvilku na něj nechápavě zírala. Postupně ji došlo kde a proč je a také se usmála. „Jé, ahoj,“ pravila a po pár sekundách dodala: „víš, přemýšlela jsem.“

 

„To vidím, jak jsem říkal, jednou tě někdo ukradne a ty o tom nebudeš vědět :)“

 

„No to snad ne,“ namítla jsem a Michal mezi tím přiložil polínko do kamen a pak si sedl na druhé křeslo. „Ačkoli, když tak koukám na to kakao, tak už je chladné, takže jsem spala relativně dlouho. Kolik je vlastně hodin?“ Zeptala jsem se po chvilce. Bylo pár minut po desáté hodině večerní.

 

„O čem si přemýšlela?“ zeptal se Michal se zájmem.

 

„O práci a také o tom, jak tam jezdit. Jak jistě víš, jezdím autem jen na okraj Prahy a pak jedu metrem. Jezdím tak od začátku a docela mi to vyhovuje. Již před časem přišel šéf s tím, že bych mohla jezdit až před divadlo. To bylo na jaře a já to tenkrát odmítla. Potřebovala jsem mít ten pocit normálnosti a toho, že se vlastně nic neděje.“

 

Michal se usmíval, protože si na to dobře pamatoval a tak přikyvoval hlavou. Již tenkrát jí říkal to samé, co její šéf, že jezdit metrem je potenciálně nebezpečné a že pokud má tu možnost, je škoda toho nevyužít. Proto byl zvědavý, co bude dál.

 

„Pak byl přes léto klid, jenže teďka se začíná situace zase dost zhoršovat a tak se mě ptal znovu. A proti jaru jsem to neodmítla tak razantně. Spíše hodně váhám a nevím, jak se rozhodnout. Chápu jeho důvody, chápu i ty tvoje,“ řekla jsem a poněkud poťouchle se na něj podívala, „jenže mám i svoje důvody pro to nejezdit až k divadlu.“

 

„Tak to bych rád věděl, jaké důvody to jsou.“

 

„Je jich několik, tak třeba už jen to, že nerada jezdím po Praze autem, je tam hrozně moc blbých…“

 

„Pražáků?“

 

„To taky, ale ne všichni řidiči jezdící po Praze, jsou nutně Pražáci. Jezdí tam kde kdo a dost lidí se tam za volantem jako magoři s tím ´však to bude na pražáky, tak mohu´“ Napila jsem se již značně chladného kakaa a pokračovala dále: „Jde o to, takto mám alespoň nějaký pohyb a přijdu do styku s dalšími lidmi. Z parkoviště musím dojít do vestibulu stanice dráhy speciální (tady se Michal trochu zakuckal, protože nechtěl vyprsknout smíchy) a pak jet s lidmi do centra. Následně je to zase pár set metrů pěšky ze stanice až do práce. Já vím, není to moc daleko, ale je to alespoň nějaký pohyb. Ve staré práci jsem nachodila denně několik kilometrů, teďka mi to trochu chybí. Trochu dost.“

 

Michal pokyvoval hlavou, upíjel svůj horký čaj a její hlavou proběhla myšlenka „Nikdy nepochopím, jak jej může pít tak horký, já bych si spálila jazyk, ale on jej má snad z azbestu.“

 

„No a také jde o to, že většina lidí chodí do práce pěšky a jen pár vyvolených má tu možnost jet autem až na dvůr. A mě to prostě připadá takové nepatřičné.“

 

„Jenže v těch tunelech a podchodech zase potkáváš různé lidi a hlavě různá pochybná individua. Někdo tě může nakazit nebo tě přepadnout a tak,“ řekl Michal a odložil hrnek na stolek.

 

„To je pravda, individua tam jsou různá. Zrovna dneska po mě vyjel nějaký týpek a docela mě vyděsil. Zrovna jsem vstupovala na schody dolů do metra a najednou z levoboku vyrazil muž menší postavy, tmavší pleti a hulákal ´Co je chlape!´ a rychle se ke mně blížil. Jen jsem pevně chytla kabelku a rychle mizela do podzemí. Pak jsem ještě zaslechla nějaké jeho remcání a hlas jakési ženy, asi jeho přítelkyně, jak mu říká ´Ty vole, to je holka´. Více už nevím, šla jsem rychle dál, tam už byli další lidi a cítila jsem se v bezpečí.“

 

„No vidíš a proto i já bych byl rači, kdybys jezdila až do divadla autem, takových blbounů můžeš potkat více. Navíc nechápu, jak si tě někdo může splést s chlapem? Neměl v ruce bílou hůl?“

 

„No to neměl :) Také to moc nechápu, ale třeba měl kdo ví kolik v žíle, co já vím. No a ohledně toho ježdění jsem šéfovi řekla, že to promyslím a že jsem se ze stádia ´Děkuji nechci´ přesunula do stádia ´Budu o tom uvažovat´. Rozhodnutá ale nejsem a opravdu nevím.“

 

„Děláš mi radost,“ usmál se Michal a pohodlně se v křesle protáhl. Z hrnku stoupala pára a pokoj se pomalu plnil vůní oné záhadné tekutiny. Slabá vůně, stále ještě přítomná, kakaa se mísila s vůní rumu a tvořila zajímavou kombinaci.

 

„A také jsem přemýšlela nad další věcí. Znáš mě už dlouho, tak víš, jak jsem dříve byla stydlivá a pokud jsem měla vystoupit před lidmi, tak jsem byla zralá na infarkt. Jenže pak mě osud zavál za katedru a já musela začít vystupovat před lidmi pravidelně. Nejprve to byla hrůza, ale pak jsem si zvykla a následně jsem si to začala užívat. Opravdu. Teďka už neučím a s údivem jsem zjistila, že mi chybí publikum. Nikdy bych nevěřila tomu, že to řeknu, ale je to tak. Přitom to není tak dávno, co bych se vysmála každému, kdo by mi to řekl.“

 

„Tak si něco zahraj v práci, určitě by to šlo zařídit,“ řekl Michal, opět poněkud poťouchle.

 

„Vím že jsem cvok, ale zase takový magor nejsem,“ odpověděla jsem neméně poťouchle a pokračovala dále: „jenže jsem se těšila na Noc divadel a podle všeho letos asi nebude. Všechno se zase zavírá a omezuje, proto si myslím, že z této fajn akce sejde.“

 

„Možná ano, možná ne. Kdo ví. Třeba se dočkáš. A pak, blíží se advent a pak i vánoce. Věřím, že zase budou trhy a podobné akce, byť nějaké omezené, bude zase příležitost vytáhnout kostýmy i mezi lidi, uvidíš.“

 

Domluvil, napil se čaje a blaženě se usmál. Ti dva se hledali až se našli. Relativně pozdě, ale přeci jenom našli. Chvilku mlčeli, pak se ona podívala na hodiny a pravila: „Je už pozdě, zítra jedu ještě do práce, takže musím brzy vstávat. Půjdeš už také spát, nebo budeš ještě něco dělat?“ A protože Michal již nic dělat nechtěl, tak se oba dva v brzké době odebrali na lože a pak se propadli do říše snů. Jemu se zdálo něco o létání, ona se ve svých snech proháněla po lese s mnoha jejich dětmi. Spalo se jim oběma dobře.


7 názorů

Umbratica
29. 10. 2020
Dát tip Arwen Leinas

Arwen,

taky jsem zveřejnila pár próz, ale lidé čtou samozřejmě spíš básně, protože jsou krátké a v kurzu jsou haiku, protože jsou nejkratší. Mně to  jako haikařku sice těší, ale musím uznat, že vy prozaici jste tady za nepoměrně větší úsilí dost špatně "odměněni".


Je mi ctí. Jen doufám, že laťka není nastavena příliš nízko :)


Umbratica
29. 10. 2020
Dát tip

Dřív jsem se na Písmák napojovala jen z knihovny, takže jsem měla na čtení autorských příspěvků jen málo času. Knihovny jsou ale zavřené do odvolání a tak mě koronakrize donutila pořídit si vlastní napojení na internet. Mám tedy času víc a mohu si dovolit přečíst si občas i nějakou prózu, které jsem dříve z časových důvodů nečetla. Tys byla první prozaičkou v mé nové éře... Budu si tě pamatovat. 


Děkuji za návštěvu a milá slova :)


Umbratica
28. 10. 2020
Dát tip

Líbí se mi to prolínání impresivně popisných lyrických pasáží s reálnými dialogy. To první na tom druhém zanechává otisk poezie a reálné prožitky pak získávají hlubší smysl.  Tip.


"Pohodové čtení ke kávě." - přesně tak to bylo myšleno. Náročnějších a do hloubky jdoucích textů k zamyšlení je tu mnoho jiných. Děkuji za reakci a názor :)


lastgasp
25. 10. 2020
Dát tip

Nečetl jsem předcházející díla. Podle úvodu bylo lze očekávat anonsovanou změnu formy. Text je v obvyklém literárním tvaru prolínajících se ich a er-forem v jednoduché expozici, bez dramatického vyjádření.. Příběh začíná slibně, tajemně, ale není zakončen. Možná pro vklad dalšího pokračování. Dialog je veden dobře s ohledem na vypravěče a partnera v úloze manželské dvojice, která již žije ve stereotypu. Zajiskří to střetem s individuem v metru a genderovou záměnou. Na ose příběhu to však nevytváří pevnější peripetii, která mohla být více využita. Pohodové čtení ke kávě.  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru