Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hledání kořenů 10/10
datum / id30.10.2020 / 512903Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno157x
počet tipů13
v oblíbených0x
Hledání kořenů 10/10

Skutečně, najednou jsem na to začal myslet.

Ach, ten pacholek! Není to poprvé. Tenkrát taky, to v tom byl namočený i strýček Vláďa. Oni dva, jako kdyby se smluvili, začali na mě naléhat, že náš rodný domeček v Husovicích v Horymírově ulici číslo pět už dlouho nebude, jako byl za mého a Vláďova mládí, že jej Pavel po převedení do svého vlastnictví přestaví, a že by tudíž – n­e snad jen kvůli tomu, ale vůbec – neškodilo nějak jeho minulost aspoň zčásti zachytit. A já? Kdepak, ani slyšet! Ale brzy se mi to rozleželo. Znenáhla jsem začal psát a šlo to samo, oživil jsem si při tom svou nejstarší vzpomínku z dětství. Potom se připomněla další… A další se už jen rojily… Psal jsem po práci každou volnou chvilku a za pět či šest let byla na světě Horymírka. Vláďa ji v jejich klášteře v Českých Budějovicích vydal v malém počtu vlastním nákladem. Takovou ošuntělou, nehezkou, takový novodobý samizdat. Jestli k něčemu je, může posoudit jen několik lidí, ti, kteří ji četli a dočetli do konce, je jich hrstečka, ale aspoň jsem se na popud těch dvou provokatérů zdravě vypsal ze svých životních tajemství. Věrné čtenářky Jana a Janinka dílo v radostném souzvuku zhodnotily, a to tak, že je rozdělily do tří zásadně se lišících částí, což jsem nezamýšlel: začíná prý to pohádkou, pokračuje romantikou a končí hororem. Jestli je to pravda, nevím. Třeba to někdy někdo z mých milých lidiček potvrdí.

Uznávám tedy, že ani tento Pavlův nápad není tak úplně k zahození. Jistě by aspoň pár lidem udělalo radost, kdyby náš včerejšek nezapadl do úplného zapomnění.

„Možná máš pravdu…“ připustil jsem, jistě k překvapení ne jen jeho. „Ale do Vánoc to nebude! To po mně nikdo nemůže chtít.“

Všichni svorně kývali: „No to ne, to se nedá, nemůžeš takhle z ničeho nic začít psát o něčem, co ti někdo nakuká, to je přece jasné.“

„Nechám to až na někdy, nevím na kdy, ale teď píšu něco jiného.“

„Jistě, samozřejmě.“

A opravdu. Když jsme odcházeli z budovy, už jsem na to nemyslel.

Až doma. Mezi rozdělaným psaním nenápadně zrála i tato myšlenka.

Dozrála uprostřed listopadu.

Již poněkolikáté jsem odložil plán napsat o naší zapadlé, málo navštěvované Medvědí hornatině v Hrubém Jeseníku, kam vláčíváme všechny známé, kdo se chtějí nalokat nekonečného ticha hlubokých lesů a nepotkat človíčka. To je zas Janin nápad. Však dá-li Bůh, taky to bude, jenom teď na čas zvítězil nápad Pavlův.

Zatím mi to vyhovuje, to o těch horách potřebuju mít v záloze. Nevím proč. Snad z divné nostalgie. Snad z pocitu, že bych měl nejlepší nechat na konec. A tak nespěchám a „ty hory“ pořád odsouvám.

Asi to tak má být… Kde jen jsem to slyšel, že nic není náhoda?

Ujednáno.

Tak začala vznikat tato kapitola o hledání Milošových valašských kořenů. A teď na konci už zbývá jen krátce a stručně prozradit její pointu. K tomu je především třeba vědět, že Majka, jež strávila většinu života na severní Moravě, se po přestěhování do Prahy, přestože již ve zralém věku, stala zapřisáhlou Pražačkou pravé víry, a tak to mělo zůstat. Všechny Milošovy pokusy, aby ji přetáhl zpět k původnímu náboženství venkovanů, vyznívaly naprázdno. Dlouhé roky.

A tu najednou, ani ne půl roku po návštěvě Kladnaté, j­e všechno jinak. Z každodenních vzrušujících domácích debat se zrodilo oboustranně přijatelné rozhodnutí. Z našich Pražáků jsou náhle novopečení Jihomoraváci. Miloš odešel do předčasného důchodu, prodali byt, prodali s láskou opečovávanou zahrádku i vlastnoručně zbudovanou chatku poblíž Prahy – a­ od Vánoc se zabydlují v malé vesnici Mackovice, na půl cestě mezi Pohořelicemi a Znojmem.

Byli to pro nás „Pražáci“. Jak se jim teď bude říkat? Mackovičáci? Nebo snad Macečci?

Jak se to u té Marie podařilo zlomit? To přece nemohlo být jen tak. K té osudové zradě zakořeněné víry musela mít silný motiv, jistě silnější, než jedno putování po kořenech a jedno večerní čtení o­ tom, jak se švagr a švagrová usnesli změnit bydliště a s nástupem důchodu to uskutečnili. Tíha toho rozhodování se nedá srovnávat, Třebíč není Praha!

Na pravou příčinu asi nikdy nepřijdeme, ale ať v tom hlavní roli hrálo, co chtělo, dnes už jsou měsíc v novém. Přesně jako my před devíti lety, i oni se stěhovali těsně před Vánocemi. Pilně se zabydlují a nemůžou se dočkat, až je přijedeme navštívit. Jana už se těší, kolik bude každé léto zavařovat meruněk.

Já se na oplátku těším, že už jí přestane být líto, proč jsme tenkrát z Třebíče nezamířili na jih do úrodných krajů. Jak stárneme a chromneme, občas mi to ve slabé chvilce předhodí. Čelím tomu primitivním poukazem, že my tu nemáme komáry. Ale nevím, co z toho má u ní větší váhu.

Dopsáno po 12 týdnech, 31. ledna 2009.

 

*

 

Ještě musím v zájmu pravdy přiznat dvě nově zjištěné skutečnosti.

První, že Pavel při svém loňském putování Beskydami vypátral, že pan Maceček už nežije. Zemřel osm měsíců nato, co jsme s ním mluvili, ve věku devadesáti pěti let. Ztuhlý ležel několik dní v předsíňce u dveří, jakoby na cestě z domu, a když ho objevili, trvalo ještě další den či dva, než se pro něho na samotu velkými spoustami sněhu prokutali.

Na hřbitově v Horní Bečvě vyfotografoval čerstvý nápis na pomníku, proto víme, že Karel Maceček zemřel 16. února 2009 a teď odpočívá se svou ženou Anežkou, která ho o osmnáct let předešla.

Za druhé:

Letos pátého července, na svátek Cyrila a Metoděje, den po oslavách Pavlových padesátin v Petrovicích, jsme s rodinou znovu vyrazili na Kladnatou. Od vlastníků, kteří nahoře měli velkou společnost a my jsme je vyrušili v nejlepším při opékání a pojídání vepře, jsme se dozvěděli, že původní dřevěnice shořela ve třicátých letech dvacátého století. Prarodiče paní majitelky, kteří ji měli z druhé ruky a vůbec nevěděli, že ji zbudoval nějaký Jura Kantor, postavili vzápětí na původních základech tuto.

Tak je to tedy.

Ale člověk musí umět přijmout i fakt, který vyvrátí jeho původní představu. Vždyť ani Janin tatínek nepoznal, že chalupa není původní, a to v ní strávil celé dětství. Což teprve my!

V Petrovicích 18. srpna 2010

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.11.2020 12:01:07dát kritice tiprevírník

Jejda, Přemku, ty ses tu rozepsal! Moc děkuju. Ty tvoje natočené snímky jsou hodně cenné a jistě dělají dětem i po letech radost, to je jasné. Nevíš, jestli zde ještě budeš? To nevíme nikdo, a kór ne my staříci. Ale dokud jsme, tak si toho sakramentsky vážíme, viď?

05.11.2020 09:09:54dát kritice tiplastgasp

Jsem kupodivu třináctý a rád, že patřím mezi ty známé nicky, které ti projevují svůj obdiv a ocenění tvého vypravěčsého talentu s půvabným nářečím. Jsem tvůj věrný čtenář a těším se vždy na tvé zážitky a vyprávění, které si střádám a nechávám si čas na čtení. Tvoje rodina je báječná. Já jsem  letos zažil podobný rodinný sněm na pronajatém statku se zahradní železnicí. Na rozdíl od tebe já příhody natáčím, stříhám je jako filmy a dávám na youtube. Potěší, když se vnoučata dožadují promítání po dvaceti letech ukázky, jak se batolila a viděla své první krůčky. Jaroslave moc ti děkuji, i za Horymírku a přeji ti mnoho sil k dalším vypravěčským vzpomínkám. Nevím, jestli zde ještě budu, ale tvým čtenářem určitě zůstanu.  

31.10.2020 12:07:47dát kritice tiprevírník

To rád slyším, Ludmilo.

31.10.2020 11:11:31dát kritice tipAlegna

díky za milé a příjemné vyprávění a těším se na další :)***

30.10.2020 12:30:231 tipů dát kritice tiprevírník

Teda, vy jste, holky, náročné! Nebo naopak tak skromné, že "o čemkoli"? Musím si to rozmyslet.

30.10.2020 12:12:38dát kritice tipblacksabbath

Jardo...Irenka to napsala i za mě....Jjjjj.....píš o čemkoli..... mně by to čtení móóóć chybělo!!!!!!!!

30.10.2020 11:51:38dát kritice tiprevírník

Evži, máš recht, dokud to jde, zůstávej v současnosti a mysli na budoucnost. Návraty jsou dobré tak pro nás, kteří té budoucnosti už před sebou moc nevidí.

30.10.2020 11:44:25dát kritice tiprevírník

Ireno, děkuji za tvé přiznání k "hrstečce", co četla Horymírku. Ano, byla i na PP, tam hned čerstvě po dopsání před devíti lety.

Luboši, všiml jsem si i ocenil, že jsi stále ve své kůži.

Diano, jsem rád, žes kus cesty prošla s námi. A mohla tak porovnávat vlastní zkušenosti s těmi našimi.

Renado, a stejně oba víme, že byl obyčejný. Jen jsme na to teprve cestou přicházeli.

30.10.2020 11:33:10dát kritice tipEvženie Brambůrková

Babička nyní hodně vypráví o dětství. Nejsem si ale jista, zda bych o tom dokázala napsat. Já jsem zatím v současnosti. 

Život jde dál, ale o své kořeny bychom se zajímat měli. Aby bylo co předat.

30.10.2020 11:10:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No to jsou věci! Ale život je vlastně neustálé objevování. A Tobě velké díky za toto hezké objevování zdánlivě obyčejného života.

30.10.2020 10:05:42dát kritice tipDiana

Velice krásný úsek života jsem s vámi prožila. Alespoň tak jsem poznala, jaké to je, prožít dětství na určitém místě. Já chodila do školy téměř každý rok jinde: Dobruška, Vranov, Rosice, Brno ...atd. 

30.10.2020 09:42:44dát kritice tipKočkodan

 

Ano, u Jany neexistující komáři asi moc nebodají… chci říct nebodují. Ty u nás ale svými dílky ano. (povšimni si efektního zahájení a zakončení komentáře stejným slovem)

30.10.2020 09:18:421 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, i kdybys dál psal o čemkoli, našel jsi zde skupinku věrných čtenářů... jinak jsem ráda, že patřím k hrstečce, která četla Horymírku:-) - pokud vím, byla i na Písmáku, tak z hrstečky je hrst :-)

30.10.2020 08:24:00dát kritice tiprevírník

Andělko, jistota je jistota. Zvlášť tyto tvoje.

AL, však jenom to je poctivý postoj.

Blacky, ale nějakou pauzu si raději dopřejeme, ne? Protože - až na malou přírodní vsuvku předtím - už přijde poslední kapitola celé knížky Do hor.

30.10.2020 06:53:22dát kritice tipblacksabbath

Dočteno.....Jardo ráda jsem putovala s vámi "Do hor". Ve tvém poutavém vyprávění je tolik krásných cest i příběhů......vykreslených perem duše......P.S. doufám, že nás nenecháš čekat na další putování moc dlouho...:-)).....*/****

30.10.2020 06:43:20dát kritice tipArwen Leinas

Příjemné čtení a nečekaný závěr. 

Ale člověk musí umět přijmout i fakt, který vyvrátí jeho původní představu. To je veliká pravda.

30.10.2020 06:31:09dát kritice tipAndělka1

Máme jenom tři Jistoty: Změnu, Smrt a předky, prapředky..

30.10.2020 06:30:22dát kritice tipAndělka1

***



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.