Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Náš okruh 2/12
datum / id14.11.2020 / 513505Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaPřírodní
sbírkaDo hor,
zobrazeno88x
počet tipů9
v oblíbených0x
Náš okruh 2/12

 

Již naše první cesta do hor nás přivedla sem na Drakov, na ten pevný bod u Černé Opavy, na tu křižovatku lesních cest, východisko pro pěší a cyklisty.

Přejeli jsme most a postavili auto na parkoviště. Dál jsme si autem netroufali, žili jsme tady ani ne půl roku, důvěrnější styk s novými přáteli byl teprve před námi. Třebaže jsme byli oblečení v zeleném, a k tomu měli možnost vyložit za okno cedulku s emblémem Českých lesů, kterou i v důchodu vozím v autě, nedovolili jsme si bez výslovného povolení na žádnou lesní cestu vjet.

Vydali jsme se pěšky na Medvěďák. Cestou necestou, jen tušeným směrem k­ vrcholu.

Jako bych ještě byl v domácím prostředí na Vysočině, bral jsem ten výstup lesem na lehkou váhu. Každé stoupání do svahu přece skončí, jenom to bude teď o něco delší, když jsme v horách. Ale to přežijeme.

Janiny úšklebky jsem si moc k srdci nebral, vždyť o tom něco vím, taky jsem kdysi lozil po horách.

Nedomyslel jsem, že to bylo v polozapomenutém mládí. To byl svět jiný, fyzické schopnosti na vzestupu, sil na rozdávání, chuť riskovat na denním pořádku.

Tak jsme šli – j­á s mapou v ruce, Jana s nerozlučným ruksakem na zádech – po nejbližším průseku. Zatím skoro po rovině, jen do mírného svahu. Pak nás průsek chvíli vedl dolů, to se mi vůbec nelíbilo, ale měl jsem mapu a viděl, že je dobré tím směrem pokračovat. Přešli jsme napříč odvozní cestu, sešli po svažitém břehu k Sokolímu potoku, po kamenech jej přeskákali, na druhém břehu se vyškrabali vzhůru – a­ od té chvíle už začalo jenom stoupání. A nepřestalo.

Už mě žádná cesta nezajímala, ani mapa. Když vytrváme a půjdeme bez přestání vzhůru proti spádnici, musíme dojít na vrchol, zabloudit se nedá. Je to jednoduché, vrchol je jeden, stačí jít pořád do kopce.

Abych měl obě ruce volné, a taky abych mapu nemačkal, dal jsem ji Janě do ruksaku.

Skutečně to tak bylo: pořád do kopce. Ale opravdu pořád.

Až příliš pořád.

Bylo to dlouhé…

Už se mi to připomnělo, už jsem začal rozlišovat mezi pouhou vysočinou a horami: tady se jenom stoupá. A nebere to konec.

Šli jsme samými staršími, přehlednými porosty. Ale ani tak to nebyl žádný med. Zakopávali jsme o větve i pařezy, museli se vyhýbat pramínkům, potůčkům, stržím a mokřinám, obcházet balvany, skály, vývraty a potom se vracet do přímého směru proti spádnici, pod nohy se nám pletly kluzké haluze, párkrát jsem sebou sekl.

Už jsme byli unavení. Potom jsem vpředu mezi korunami zahlédl světlo. Co to je, nějaká paseka? Nebo je to volná obloha už nad vrcholem? Sklon se ještě zvýšil. Světlo mezi stromy se rozklenulo do šířky. Vylezli jsme z lesa.

Vrchol to nebyl, jen skála. Čněla z nekončícího svahu, co se dál táhl nalevo i napravo a přitom pořád vzhůru.

Kde to jsme? Vzpomněl jsem si na mapu a­ brzy bylo jasné, že na Quinburku. Ach, teprve!

Všude kolem se vlnily příkré stráně, pokryté smrkovými lesy. Ten rozhled! Za údolím se táhla čára vyvýšené hlavní silnice z Vrbna do Zlatých hor, lemovaná javorovou alejí, dál, do velké šířky za kotlinou, v níž byly zpola ukryté Heřmanovice, se rozkládalo celé viditelné pásmo Zlatohorské vrchoviny. Na kraji kotle, skrývajícího převážnou část městečka – j­aksi nepřístojně v čistě zelené krajině – b­ělala se na maličkém návrší kaplička. Na protější straně údolí, až pod zachmuřeným lesem, spadala příkře dolů ke Zlatým horám o mnoho odstínů světlejší stráň, dnes nám již důvěrně známá, ale toho dne jsem ji takto na dálku poznával poprvé. Taktak jsme na ní rozeznali hloučky pasoucích se krav. Půlila ji úhlopříčně řada nepravidelně od sebe vzdálených teček, poznal jsem v nich řidnoucí alej klenů a jeřábů, co vroubí úzkou cestu s vytlučeným, kdysi hladkým povrchem. Tudy jsme sem před pár hodinami z Petrovic jeli.

Podle vrstevnic na mapě jsme byli skoro tisíc metrů vysoko. Nahoru zbývalo jen málo přes dvě stě.

V tmavozelených vlnách smrkových lesů kolem se kus vpravo světlal kamenitý vršek spádné kuželovité hory, viděli jsme jej maličko shora. Jméno Suchý vrch na mapě mi dosud nic neříkalo, ale v reálu mě hora čímsi zaujala. Především pustou sutí, podobnou okrouhlé pleši, již ostře ohraničuje věnec zbylého porostu. Ten porost měl zvláštní barvu. Jehličnany to jsou, ale špičatých smrků jen polovina. Ty ostatní – ž­e by borovice? O těch přece tady v horách nemůže být řeč! Škoda, že je to tak daleko! Co nevidět se tam musíme podívat.

Tato skála, Quinburk – n­a němž jsme se neplánovaně ocitli, když jsem si usmyslel, že na vrchol Medvěďáku se nejlíp dostaneme bez mapy, že stačí jít proti spádnici – m­á být hradní zřícenina. Dlouho nikde nevidíme stopu lidského díla. Až v jednom nečekaném místě rozeznáme cosi nízkého podlouhlého, co by, zapojíme-li fantazii, mohl být zbytek kamenné zídky.

Potom, když jsme se vydali vzhůru, míjeli jsme svislou skálu, u níž se s ještě větší dávkou fantazie dalo připustit, že by mohla být dohladka otesaná lidmi. Ale kdo ví, k čemu by to bylo dobré. Na té hladké stěně byla přibitá kovová skulptura půlky obličeje s dlouhými splývavými vlasy a kruhovými obroučkami brýlí. Vyražený jednoduchý křížek a datum ­8.12.1980 nám prozradily, že sem někdo, kdoví proč, připevnil upomínku na Johna Lennona.

O pár minut později, po překonání vysokého náspu, jsme najednou vstoupili na cestu! Kdyby jen to! Na přepychový hladký živičný povrch cesty! O té jsme neměli tušení, moje mapa na to byla asi příliš stará.

Cestu jsme přešli napříč a pokračovali ve stoupání vysokým lesem. Později mlazinou. O něco výš i tu přeťala široká odvozní cesta, ale už jen kamenitá. Nad ní rostla na rozlehlé kalamitní ploše nízká smrková kultura, dosud skoro utopená v zeleném borůvčí.

Nebyla by to Jana, aby se hned nezajímala, jaká bude úroda.

„Odkvetly dobře, sem na ně půjdeme,“ hlásila po krátkém průzkumu.

Na to jsem jen pokrčil rameny.

„Tady to bude nejlepší, uvidíš,“ přesvědčovala mě. Já jsem se s ní nehádal.

Jak jsme stoupali a už se blížili vrcholu a ona pořád brebentila na téma borůvek, přišlo mi líto, že se o něco ochuzuje.

„Taky se, Jaňulko, trochu dívej po světě,“ rozmáchl jsem se dokola, sám nedočkavý stát už nahoře.

„Vidím, Jaroušku, pořád se dívám, je to krása!“

Stoupali jsme kulturou po starém rozdělovacím průseku, který zůstal pečlivě neosázený. Pak jsme šli po přibližovací linii, dosud poznamenané starými stopami traktoru. Obdivoval jsem umění, s jakým traktorista ve strmém balvanitém terénu překonával překážky, když odtud ty kmeny vláčel. Už ta odvaha vůbec sem vyjet! A což teprve řetězem uvázat kládu a vymanévrovat s ní odtud až k cestě!

Teď tedy vím, proč tu potkávám lakatoše s trvale nastaveným širokým rozchodem kol, dlouho jsem si po příchodu z Vysočiny nemohl na ty široce rozcáplé traktory zvyknout.

Namáhavě jsme se škrabali vzhůru. Blízko vrcholu jsme obcházeli a přelézali na zemi ležící staré exhalační souše. Jiné ještě stály, a to byla ta z dálky viditelná ježatina, současné poznávací znamení Medvědího vrchu. Měly odpadlou kůru, byly bez vršků, s holými pahýly větví.

Neviděli jsme v tom nepořádek, bylo to přirozené, nějak to sem patřilo. Už proto, že na zemi nebylo mrtvo, z trávy a borůvčí lezly první vršky životaschopných smrčků.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.11.2020 20:17:01dát kritice tiprevírník

Ano, i ty výjimky mám ověřeny, všechna čest vám.

27.11.2020 20:10:59dát kritice tipArwen Leinas

Často ano, ale jsou tu ony výjimky potvrzující pravidlo :-)

27.11.2020 06:52:49dát kritice tiprevírník

Nemá, protože většinou se ukáže, že měli pravdu kluci. Mockrát vlastnoručně ověřeno.

27.11.2020 05:20:11dát kritice tipArwen Leinas

"Je to sice dál, zato horší cesta" :-) Občas se to prostě povede, pár takových výstupů mám za sebou také. Když se člověk spolehne na "horského vůdce" a nedá na svoují intuici či dokonce mapu. Ale s klukama se nemá smysl hádat ohledně orientace v terénu ;-)

15.11.2020 16:34:47dát kritice tiprevírník

To je rozimný přístup, Ivi. Ještě žes došla (dojela).

15.11.2020 14:53:40dát kritice tipblacksabbath

Jjj......ty stopy traktoru......to já jsem na něm jela...bych si nožky ušetřila....do toho krpálu bych jinak s vámi nedošla....:-))))

14.11.2020 19:02:48dát kritice tiprevírník

To byl. Díky.

14.11.2020 17:57:31dát kritice tipAlegna

odvaha vám nechybí, ten pohled musel být nádherný***

14.11.2020 17:40:311 tipů dát kritice tiprevírník

A to právě, Luboši, u mě nezahlodala.

Evži, je dobře, že nás při takových prkotinkách neopouští smích. Bez něj by to byla nuda.

14.11.2020 16:44:481 tipů dát kritice tipEvženie Brambůrková

Jsem raději turistou vrstevnicovým. Občas se v lese také poválím a směji se tomu, jaká jsem šikovná bába.

Píšeš to krásně.  Je to, jako bych tam s vámi byla. Jen mě nohy nebolí. :-)))

14.11.2020 16:31:081 tipů dát kritice tipKočkodan

 

Po několikerém seknutí sebou by u některých lidí možná začala v hlavě hlodat myšlenka s výstupem seknout a vrátit se.

 

14.11.2020 14:44:012 tipů dát kritice tiprevírník

Ireno, v takovým věku? Ještě mně nebylo sedmdesát! To se sebou radostně sekalo.

14.11.2020 12:33:45dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Divím se, Jardo, že tě neotrávilo ani několik "seknutí sebou" :-)))

14.11.2020 09:17:48dát kritice tiprevírník

Skalní brány? To musí být taky paráda.

14.11.2020 09:10:27dát kritice tipbixley
redaktor prózy

To jste si dali! připomnělo mi to cesty, po kterých mě můj přítel vede ke svým oblíbeným skalním branám!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.