Negombo

Negombo je rozlehlé město nabízející všechny vábivé atrakce rozlehlých měst. Poskytuje kolony taxíků, řady tuk-tuků, zástupy otravných trhovců, předražené restaurace evropského stylu, luxusní bary a hlučné diskotéky, pokud má komu. Dále od středu města nacházíme množství chatrných obchůdků nalepených těsně na sebe, na ulicích spoustu psů, sem tam krávu a odpadky. Odpadkové koše tu neznají. Také všude neposedávají rackové, jak tomu bývá u jiných moří, ale vrány. Spousty vran. Vrány jsou specializované na požírání odpadků, pročež jsou pláže, k mému zklamání, odpadků prosté. Pravda, sem tam se v písku objeví igelitový pytlík či nedbale snesené želví vejce, jinak ovšem pobřeží dosahuje katalogových parametrů. Možná je to tím, že kromě několika rybářů zde není ani noha. Užíváme si tedy pozornosti místních, kteří na nás hledí s obdivem a nešetří dotazy, zdali jsme duševně zdrávi, když se v tom vedru plahočíme na místo, kde nic není. 

Couráme se ulicemi a posíláme do Paďous všechny prodejce cetek, takže pokud jste si v Paďousech všimli většího počtu migrantů, víte, kdo je tím vinen. A pak už jdeme od kostela sv. Antonína kolem katolické školy Maris Stella Hřbitovní ulicí, a poté, co míjíme již druhý či třetí krchov, zatáčíme do temné zastrčené uličky, do které by nikdo z nás dobrovolně nezatočil. Na jejím konci se zjevuje bazén. Plný bazén. Plný čerstvé, chladivé, osvěžující vody. A také hotel jménem Cloud 9. Prázdný hotel. Tedy vybavený je vzorně televizory, ledničkami, klimatizacemi, župany, koupelnami a miniaturními toaletními potřebami, jak to bývá, jen hosté chybí. Personál naštěstí neschází. Jsme zde zapsáni, zaevidováni a podrobeni výslechu, co to vlastně je to Česko, kdeže leží Evropa a kolikrát ročně tam sklízíme rýži. Pak vybalujeme z kufrů to nejnutnější – plavky a slivovici, a vrháme se do bazénu. Ááách, koupání, chlastání, tak má vypadat ráj! Ráj netrvá ani pět minut a už se k nám hrne vysmátý pikolík:

„Grapes! Do you like grapes?“ 

„Co to? Nabízí nám grapefruity?“ snažíme se porozumět angličtině se sinhálským akcentem. 

„Oh yes, all the tourists love crapes,“ zubí se hošík a pavoukovitě roztahuje prsty pravé ruky, zatímco levým ukazovákem kolem nich obkresluje kružnici. „Such great crapes!“ 

„Ha! Už to mám,“ ožívá Lenka, „žádné citrusy, to budou crêpes. Palačinky! Znáte přece ty slavné Crêpes Suzette, ne?“ 

Přikyvujeme horlivě a už se nám sbíhají sliny na slaďoučké lívance, když tu snědý mládenec kontruje:

„With spicy dressing and vegetable salad?“ 

Přiznávám, že jsem už viděl slané palačinky se šunkou, slaninou, sýrem a zeleninou, ale pikantní zálivkou si je snad musí polévat jen Indové. Nu tedy dobrá, dobrá, přikyvujeme plni rozechvělého očekávání, posíláme chlapce pro ten zázrak a pro jistotu zvyšujeme dávkování slivovice.

Po několika málo panácích přichází hrdě pikolík a strká nám pod nosy plný tác:

„Your Crabs! Here are your fresh crabs. Still alive!“

Tác je plný velkých živých krabů.