Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

RUM, PIVO A CIGARETY
datum / id18.01.2021 / 515993Vytisknout |
autorJá Lucie píšu...
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaKaždodenní
sbírkaJE TO JAKO KDYBY SE TI CHTĚLO NA ZÁCHOD, potřebuješ to ze sebe dostat ven,
zobrazeno243x
počet tipů7
v oblíbených0x
Prolog

Má první povídka z knihy JE TO JAKO KDYBY SE TI CHTĚLO NA ZÁCHOD, potřebuješ to ze sebe dostat ven.

RUM, PIVO A CIGARETY

RUM, PIVO A CIGARETY

 

Bylo strašné horko a my stály na naprosto rozpařené zastávce Horní Heršpice. Poslední, co bych si teď dala, by byl teplý čaj s medem a citronem.” řekla jsem poté, co jsem vytáhla z mého batohu mobil. Zmáčkla jsem boční tlačítko mého telefonu a černá obrazovka se rázem změnila na moji oblíbenou fotku s hodinami.

No jasně, už tu měl dávno být.” Podívala jsem se doleva na silnici, odkud vždy autobus vyjíždí. Ve slunečních paprscích se mi mlžilo číslo padesát na jakémsi vozidle. 

Už je konečně tady.” řekla Julča. Najednou se před námi objevil autobus s číslem, které jsem zahlédla před chviličkou. Ano, byla to naše padesátka! Hned u nás začaly skřípat a tedy i otevírat se velké dveře jako ve filmových sériích Letopisy Narnie. Rozdíl mezi tím byl ale ten, že jsme věděly, co nás tam čeká. Jak jinak než velice přeplněný vydýchaný autobus. Když se na nás usměje štěstí, tak máme šanci si i sednout. Ta ale nikdy není tak velká, proto s tím není dobré počítat dopředu. Dnes byl ale šťastný den, proto jsem teď spokojeně seděla na sedadle.

 

Slunce pálilo tak, že jsem neměla chuť vůbec na nic. Teda kromě zmrzliny. Jediné, co jsem byla schopná v tuto chvíli dělat, bylo poslouchat. A to všechno. I toto:

 

Přímo naproti mně seděli čtyři muži. Třem z nich mohlo být asi okolo 45 let, ale také jeden o něco mladší. Můj odhad jeho věku byl zhruba 30 let, ale jestli je to tak, to už se nikdy nedozvím. Všichni byli snědí. Možná zrovna od toho jak moc pálilo sluníčko. Řekla bych, že by mohli pracovat jako zvelebovači našich silnic. Hádám pouze jen podle špíny za nehtama a fleků, co vypadaly jako šedý zaschlý beton, na kalhotech. Ten, co vypadal, že je z nich nejstarší, povídá: 

Já si prostě každý večer musím dát alespoň pět cigaret a k tomu dvě piva, jinak neusnu. Je to takový můj rituál.” Na chvíli se odmlčel, ale pak se zase hezky rozpovídal. Můj kamarád se dokonce snažil tři roky nekouřit.” 

Takto byl dost dobrej. To já bych nezvládl.” odpověděl ten, co seděl vedle něj. 

„No jo, ale pak znovu začal.” řekl ten nejstarší a v puse se mu zableskly jeho zlaté zuby. 

Prostě moje základní potraviny jsou rum, pivo a cigarety, chlapi.”

Máš recht.” řekl na to ten nejmladší. 

Já radši než alkohol, tak ženské.” pousmál se jeden z nich na nějakou slečnu naproti něj. Samozřejmě byla mnohem mladší než on. 

Za chvíli bude červenec. A to je období minisukýnek.” 

Ty máš nápady. To na mě se ještě žádná ani koutkem oka nepodívala a to už mi není patnáct, ani dvacet.” podotkl ten nejmladší. V duchu mi problesklo hlavou, že se těm holkám vlastně nedivím. A malinko jsem zvedla mé koutky pusy k uším. Tito chlapi totiž nebyli vůbec ničím zvláštní. Možná jen tím, že pořád ještě v dnešní době nosili teplákovou soupravu. Také  já  jsem  je  poslouchala jen proto, že jsem jednoduše zvědavá. To se ale není čemu divit, protože cestovat každý den tam a zase zpět autobusem, který jezdí z jednoho konce Brna na druhý, kde to polovina obyvatelů vůbec nezná, a největší zábavou je počítat zastávky, tak se není čemu divit, že byli ti čtyři takové zpestření každodenní jízdy. 

 

Užuž jsme zatáčeli k zastávce Komárov, když se nám banda statných mužů pěkně rozmluvila. Náhle začali debatovat o vážném tématu.

To já tu dnešní mládež vůbec, ale vůbec nechápu. Pořád jenom koukají do těch blikajících aparátů. Místo toho, aby se naučili pořádně navázat kontakty. Jako my, chlapi, že?”

Takový proslov můžu čekat pouze od toho, který byl z nich nejstarší. V zápětí jsem nenápadně protočila oči a zahleděla jsem se na blonďaté melíry, které se náramně vyjímaly v jejich krásně mastných vlasech. Nakrčila jsem obočí, trochu si poposedla a vzdychla si, protože jsem si představila, jak bych vypadala já s takovými vlasy. Otočila jsem se na Julču, která seděla vedle mě a četla. Ta byla asi tak zabraná do knihy, že si těchto mužů ani nevšimla.

 

V tu ránu se ozvalo zaskřípání kol a prudce jsme zastavili na zastávce Úzká. Jeden z nich si ale odkašlal tak, že se zvuk od autobusu ihned zmírnil. Poté pověděl:

Já bych se radši uchlastal, než abych umřel závislý na mobilu.” 

To je pravda. Já bych nechtěl takto strávit své poslední chvilky. To my, když jsme byli na vojně, tak tam žádné telefony nebyly. Také jsme na to neměli vůbec čas.” pravil na to ten nejstarší.

Hlavně my jsme byli hrozně zaměstnaní. Ne jak dnes vidíš tu mladou generaci jen u mobilů, místo toho aby pilně pracovali jako my. Také nemůžu ale zapomenout, že to byly časy, kdy jsme se měli ještě k světu.” doplnil ho ten, co před chvílí zakašlal. V tu chvíli mi problesklo hlavou jak hezky naši dnešní generaci chápou a debatují o ní. Přitom jejich mládí si s tím naším je tak vzdáleno! Stačilo se totiž jen podívat, co jim čouhalo zespodu kapes u mikiny. Malinko nahlas jsem se zasmála, ale tak aby to pánové naproti mně neslyšeli. Přesto jsem se rychle podívala směrem k nim, abych se pořádně ujistila, že si mě zatím po dobu jízdy nevšimli. Když jsem zjistila, že ani nezpozorovali, že naproti nim vůbec někdo sedí, tak jsem okamžitě nechala mé obavy obavami. Poté jsem se pozorně zadívala z okna na jakési přeplněné kontejnery na ulici Zvonařka. Mé oči ale nepatřily jen odpadkovým košům v Brně, ale také sedadlu vedlě mě, kde nelibě seděla Julča s knížkou v ruce a s povzdechem mi řekla:

Tady je prostě vždy červená. Takto doma nebudeme ani za tu hodinu!” pověděla a pomalu otočila stranu v knize. Řekla jsme jen: Mmm.” protože si rázem vzal slovo jeden z pánů. Tak co, hoši, co máte dnes v plánu?” zeptal se ten, co seděl těsně u okna.

Já jedu dnes za kamarádem. Byly jsme spolu na vojně. Jsme nejlepší přátelé už od dob mého dětství. Nesu mu cigarety a pořádnou láhev domácí slivovice.”

A kde bydlí?”

No, on je teď ve vězení.”

To můj kamarád taky seděl. A dost dlouho. Já už si ani nepamatuji, za  co  byl  vlastně zavřený.” pověděl mu  na to s přehledem druhý. V  duchu jsem  si  říkala: To se mají teda čím chlubit.” Pak  jsme  si  vzpomněla, že jim to možná nepřijde tak neobvyklé jako mně.

 

O víkendu mi můj velmi dobrý kamarád přišel domů vymalovat. To vám řeknu, všude bylo nacákané barvy. Samozřejmě víc jí bylo na něm než na zdi a chtěl za to… to se ani neumíte představit. Já bych to udělal líp a ještě k tomu vše nízkonákladově. No jo, ale moje stará nechtěla, abych se do toho pouštěl. Tak teď to má.” povídá  ten,  co  měl v jednom kuse oči jen u mladých dívek naproti.

Máš pravdu. To za nás si to každý udělal sám, nebo si najal někoho, kdo to umí, a práce byla potom udělaná pořádně. Ale určitě si za to nedal celou svoji výplatu.” odpověděl mu nejstarší z nich. Opřela jsem si hlavu o okno a přemýšlela, kolik oni musí mít vlastně přátel, ale myslím si, že už jich moc nemají, když jim na jejich práci řeknou, jak to udělali všechno špatně. Zavrtěla jsem hlavou a řekla si, že jsou mezi sebou alespoň upřímní a mít tuto vlastnost se v dnešní době moc cení. Myslím si, že se o ničem jiném než o svých kamarádech stejně nebaví. A proto si začali hned společně povídat další takové, pro ně jak jinak než zábavné, historky. 

 

Už jsme byli skoro v cíli naší jízdy. Naše konečná zastávka se jmenovala Hlavní nádraží. Už byla v dohledu, proto jsme si s Julčou vzaly svoje batohy, pomalu vstaly ze sedadla a šly ke dveřím. Takto to udělal skoro celý autobus, teda kromě řidiče. Neustále jsem skupinku mužů pozorovala. Zaujalo mě, že já se při tomto počasí pomalu ale jistě peču, zatímco oni jednoduše pokulhávají a šmatlají v bílých kožených teniskách značky Adidas. Tipla bych to na chorobu z povolání. Je teda pravda, že to nebyli žádní mladíci - kromě jednoho, ale riflové bundy na svých teplákových soupravách a také kožené taštičky kolem krku jim prostě chybět nemohly. Uslyšela jsem zvuk rozhlasu, který nám všem oznamoval: Hlavní nádraží. Konečná zastávka, prosíme cestující, aby vystoupili, děkujeme.” Rázem zaskřípaly a hned se také otevřely dveře od autobusu. Jako každý den jsme sešly  dva schůdky dolů na chodník a vydaly jsme se do dalšího dopravního prostředku Brna. Tito páni se dali jinou cestou než my s Julčou, proto  už  jsem  je  nikdy nezahlédla. Ale pach, který voněl na jejich riflových bundičkách mě provázel celou cestu až domů. A mám takové tušení, že si ho ještě dlouho budu pamatovat.

Kdo ví jaká vůně to asi byla?




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.02.2021 16:06:00dát kritice tipJá Lucie píšu...

Kaj - ooo, to já děkuji :)

04.02.2021 14:33:17dát kritice tipKaj

S láskou napsané, díky. 

19.01.2021 11:10:50dát kritice tipJá Lucie píšu...

vesuvanka - díky za kritiku, tip i připomínku k mluvě. Ano, mohla jsem ji trošku "zdrsnit", ale chtěla jsem, aby byl text pořád spisovně napsaný. A kdybych ji "zdrsnila", tak nevím, jestli by se mi to povedlo. Jsem nadšená, že se Ti to líbilo :)

19.01.2021 10:53:55dát kritice tipvesuvanka

Trochu bych "zdrsnila" mluvu  dělníků, ale jinak se mně povídka líbí, ukazuje nelehký život některých lidí. TIP

19.01.2021 08:37:28dát kritice tipJá Lucie píšu...

blacksabbath - děkuji!!! Mám radost :)

19.01.2021 07:46:26dát kritice tipblacksabbath

Hmmm....pochvalné...takové z opravdového života.....hezky napsané...*/****

18.01.2021 11:42:03dát kritice tipJá Lucie píšu...

Luzz - děkuji za Tvůj názor a návrhy. 

18.01.2021 11:31:29dát kritice tipLuzz

mně se teda těžko dostávalo už přes ten prolog - spolehlivej způsob, jak odradit čtenáře. i když docela dobře vystihuje, o co v textu jde. čte se to docela špatně, je tam spousta nepodstatných detailů (třeba ty zastávky MHD; cesta brnem nebyla nikdy úmornější!). ti chlapi mluví dost nepřirozeně - dle popisu jde o skupinku nějakých dělníků a povídají si jako mirkové dušínové ("Jsme nejlepší přátelé už od dob mého dětství"). jakože neříkám, že by to tak nemohlo být, ale je to krajně nepravděpodobný.

18.01.2021 08:52:23dát kritice tipJá Lucie píšu...

StvN - děkuji za Tvou milou kritiku! Moc mě potěšila a doslova zahřála u srdíčka :)

18.01.2021 08:49:57dát kritice tipJá Lucie píšu...

Dales - děkuji za mikrodotaz! Ano, máš pravdu. Mohla jsem přivlastňovací zájmena zaměnit. Ani jsem si neuvědomila, že jich tam totlik je. Díky za upozornění :) 

18.01.2021 08:46:35dát kritice tipJá Lucie píšu...

zeleda - děkuji Ti za pěknou kritiku i tip! Ano, máš pravdu. Lidé, o kterých píšu, přibývají a není to dobře. Ale jsou tu, proto je nemůžeme jen tak přecházet a ignorovat.

Ano, nestojím o hlubší kritiku, ale naopak stojím o tu konstruktivní :) 

18.01.2021 06:55:44dát kritice tipStvN

Líbí se mi, že se mluvčí snaží pochopit příběh lidí, o kterých píše, místo aby je rychle odsoudil. To je sympatické. 

18.01.2021 01:38:17dát kritice tipDales

Nemám v úmyslu tě jakkoliv plísnit, pouhý mikrodotazník k těm přivlastňovacím zájmenům:…co jsem vytáhla z mého batohu mobil…; …Zmáčkla jsem boční tlačítko mého telefonu… …zvedla jsem mé koutky… zableskly se mu jeho…1. Je pravděpodobné, že by jsi měla na výběr z vícero baťohů? Boční tlačítko se nabízelo na více kecafonech? Atd.,  nepřipadají ti "můj/mé/jeho" nadbytečné?. 2. Když už tedy, co třeba tvar "svůj/svého…"?3. Proč ne úplně vynechat? 

17.01.2021 21:37:44dát kritice tipzeleda

Příběh ze života. Takových lidí je bohužel hodně. A čím dál jdeme vstříc oněm, kdysi, po roce 1990,  tak vytouženým "světlým zítřkům", tak složení naší společnosti se dost  rychle mění. Přibývají ti, o kterých tak výstižně píšeš, i vysokoškoláci z inflačního množství vysokých škol, kteří nic neumí a kterým se nechce pracovat. Profesor Bárta, který se mimo jiné zabývá i   historií společenského vývoje, velmi skepticky tvrdí, že naše společnost začíná být dekadentní a ta křivka vývoje začíná padat dolů. Ode mne máš tip. 

Teprve teď jsem si všiml, že nestojíš o hlubší rozbor. Tak promiň. Ale nepíši o formě, ale o obsahu. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.