Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Kantorovi 2/2
datum / id14.02.2021 / 517137Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaNa konci podzimu,
zobrazeno157x
počet tipů10
v oblíbených0x
Kantorovi 2/2

 

Vraťme se však do budovatelského ruchu, jímž teď žije naše rodina. Majka dostala k narozeninám společný dar, na nějž se někteří její členové složili – n­ovou sekačku. Protože jakkoli umělecky pojatá zahradní architektura by byla ve psí bez pečlivě udržovaného trávníku, na němž si ona zakládá. Architekturu řeší hlavně umělecké oko Milošovo. Párkrát se s Majkou poškorpili, rozsuzovala je Jana, dovolili si projevit názor i Táňa a Jarda, ale Miloš ustoupil jen v máločem a neochotně. Já jsem se varoval jakýchkoliv názorů, zahradní architektuře nerozumím, jejich touhu po dokonalých tvarech a barvách ctím, výsledků si cením, ale držím se svého kopyta a jen pozoruji, jak na zahrádce dochází za čilé, někdy i prudší výměny názorů k hotovému uspořádání ovocných i neovocných stromků, ovocných i ozdobných keřů, trav a květin.

Řekl jsem právě, že dochází „k hotovému uspořádání“? No, nevím. Když vidím, v jakých mukách se ta dokonalost rodí a že trochu znám svou ženu a jejího brášku, myslím, že za čas se nějakého přesazování dočkáme. To jen zatím je vše definitivně na svých místech: podél boční stěny sousedovy chaty vysadili s jeho svolením nahusto túje, česky zvané zeravy, porůznu rozmístili ozdobné keře a trsy vzácných trav, jež jim Jana nabídla a pomohla vykopat ze své zahrádky. Před skleníkem a podél ústřední pěšiny, která je lemována bílými krystaly křemene coby pozůstatku vkusu předchozích majitelů, zakládá Majka rozárium. Do toho jí ovšem smí promlouvat jen uznávaná odbornice na růže Jana. Za skleníkem se v potu tváře rodí dosti velký záhon k pěstování brambor a všeliké zeleniny. Skleník se zdokonaluje k nejvyšší spokojenosti rajčat, paprik a kdoví čeho, na co si lze vzpomenout. Krtci jsou vyháněni všemi dostupnými vymoženostmi, které, jak víme, nikdy k žádnému závěru nevedly ani nepovedou, ale svědomí hospodářů je tišeno a ukolébáváno, což tu má největší význam.

Při našem příštím „nachvilkuzastavení“ byla větev jerlínu, co se předtím opírala o chatu, odřezána, a s ní několik jiných, které střechu ohrožovaly do budoucna. Ó jak ta koruna zdravě prořídla! Též stará usychající třešeň za chatou je skácena, všechno dříví pořezáno, rozštípáno a k vyschnutí srovnáno u slunečné zadní stěny chaty.

Společenský život ve chvílích, kdy se právě tvrdě nepracuje na zušlechtění zahrady, soustředí se nikoli ve vzdušné pergole před chatou, jak by se nejspíš dalo čekat. Je tu ještě jedno ústředí – a­reál udírny a ohniště, vše bílými cihlami vyzděno a kameny vydlážděno. Vyjímá se tam též odkorněný modřínový špalek, vysoký do pasu. Milošovi se při jakémsi čachrování se dřevem zalíbil, tak ho sem postavil a slouží mu za odkládací stolek. Když jsme tam přišli naposled, vystavoval na něm trofej – šťastnou náhodou uloveného krtka.

Abychom pochopili hlavní účel zahrádky z pohledu Milošova, musíme si připomenout, co on už při koupi od ní očekával: svou radost největší – někde si nerušeně moci vrtat a kutit. Mějme na mysli, že všechno je u něho podřízeno vidině pevného ponku se svěrákem, nářadí spořádaně uloženého podle účelu a velikosti, přístrojů na vrtání, šroubování, letování, všelijakých šuflátek s poklady, všechno pěkně na dosah… To je ten cíl, jemuž obětuje zdraví, když na ten vzdálený pozemek u řeky jede v podzimní slotě na kole a tráví tam sychravé dny. Aby všecka ta úprava a zkrášlování zahrady vústily co nejdříve do jeho představy dokonalého štěstí.

On ale neví, že to co právě prožívá, tato přítomnost, toto chystání, toto plahočení a vzdělávání pozemku, že to je už součást právě toho štěstí, po němž prahne.

Pomoc vítá každou, jenom ho pomocníci nesmějí zdržovat. Žádné dlouhé besedování a odvádění od díla! Pracovitého mravenečka s vidinou, jež mu nedopřává klidný spánek, s vidinou m­­ít už svůj vysněný koutek. Chata nepadá v úvahu, verandu si přivlastnila Majka, má v ní kuchyňku a plynový vařič, a pak, ta je p­ři vší skromnosti malá až moc. Pergola? To je místo k posezení pro hosty, když se zrovna nemotají kolem ohniště; opatří ji zástěnou proti všetečným pohledům od cesty a pro zmírnění průvanu, dá jí pořádnou střechu, to vše co nevidět udělá, pracuje na tom… Jenom pořád neví, kam sám se vrtne. Dílničku tak mít, malou, aby se do ní vešel ponk, aby měl kde těmato dlouho zahálejícíma rukama dělat, co umí, aby mohl na maličkostech, hračkách, zbytečnostech, skutečných či vymyšlených životních potřebnostech dokazovat vítězství ducha nad hmotou.

Ano, dílnu, tu potřebuje ze všeho nejvíc.

A co! Když žádná není, tak se postaví. Tady za chatou je na ni místo. Až po zadní plot roste divoké křoví a v něm pár zdivočelých švestek, co se táhnou za světlem a z toho zanedbání jim narostly malé korunky na tenkých vytáhlých kmíncích; nejsou k ničemu; ovoce nesou sice dobré, právě dozrálo, jsou to ty pravé, špičaté švestky, jaké mají být, však Jaroušek Červinka by je nejradši zachraňoval, ale bez nich se žít dá. Vyřeže je i s tím trnčím, obnaží tak pěkný čistý plácek. Pár keříků nechá jen u samého plotu. Když už, postaví dílnu pořádnou, žádnou dílničku, místa tu je dost.

Rozhodnuto, zpečetěno.

Vyměřil obdélníkové základy tři a půl krát pět metrů a vybetonoval je. Z čeho dílnu postaví, ještě nevěděl. Na shánění materiálu však je náš Milošek přeborník, to je druhá jeho záliba, hned po kutění. Nebo před? Co kde najde a nazná, že by se mohlo k něčemu hodit, dosmýká do hnízda. Často jsou to obdivuhodné věci. Všechny se pod jeho rukama zázračně promění, že vypadají jako nové.

Toto shánění, „smotření“ – j­ak s Janou říkají – p­řivedl Miloš k takové dokonalosti, že jen máloco v životě pro své věčné budování kupoval. Zakládá si na tom, že většinu materiálu „posmotřil“. Krásné slovíčko, pravda? Není z jeho hlavy, ani z Janiny, je z hlavy jejich tatínka, „dědečka bílého“ (jak ho pravnoučata uvykla nazývat, aby ho odlišila od dědečka druhého, p­řece nebudou tomu s bílými vlasy říkat pradědečku). Po tomto svém tatínkovi Jana s Milošem smotření podědili. Přeložíte-li si ruské smatrjeť do českého dívat se, vidět, možná i vybírat nebo hledat…, ano, už jste doma. Avšak hlavní není libý zvuk, ale obsah toho slovíčka: pro ty dva sourozence, tak jako jejich tatínka kdysi, znamená úsporné pořizování. Tolik přece krásných užitečných předmětů se válí na smetištích, u lesa či v lese! Donebevolající plýtvání! A lidé by často dali nevímco za to, kdyby je někdo nepotřebných krámů zbavil, kdyby se nemuseli starat, kam s nimi.

Od Jarouška Červinků se Miloš s Majkou dozvěděli, že jedna krnovská lékárna vyměňuje okna. Jeli tam – a­ skutečně: zachovalá okna, krásná, bílá, vysoká, zdvojená, se žaluziemi, ležela tam vyrovnaná u pangejtu. Zašli za vedoucím stavby. Ten jim blahořečil za jejich zájem, a­ hned byla ruka v rukávě. Zapřáhli přívěs a nadvakrát si tu nádheru odvozili do hnízda.

Tak se stalo, že při dalším kontrolním zastavení na zahrádce jsme za chatičkou uviděli srovnaný štos oken a tu historii si vyslechli.

„Věřili byste tomu, děcka, takové náhodě?!“ pěla Majka chválu na osud, „je toho na celou dílnu.“

„Na všechny čtyři stěny,“ potvrdil Miloš s jiskrou v oku, „dílnička bude jedna radost; světlá, slunkem vyhřívaná.“

„Dobře jste koupili,“ chválila Jana.

„Co koupili! Jenom si odvezli,“ opravil ji bráška. Zkusil nehtem lak: „Podívej, jako nový.“

„Díky Jarouškovi, kdyby nám o nich neřekl, neměli bysme je,“ nezapomínala na Jardovu zásluhu Majka.

„Dobrý materiál. Dílnička bude parádní,“ hýčkal si Miloš pod fousy svou neodbytnou představu. Zasmát se skoro neumí, není mu dáno, ale ta řeč a zasněný pohled samy na nás přenášely díl jeho radosti.

Zkusil jsem zatáhnout za šňůrku.

Miloš lehce vzal mezi dva prsty druhou šňůrku, potáhl tam a zpátky, a­ žaluzie mezi tabulemi se poslušně rozložila a složila.

„Funguje, vidíš?“

„Je to krása,“ vydechla Jana a já jsem okouzlen přitakal.

„Tam ten druhý soused,“ ukázal Miloš přes jednu zahrádku, „žije sám, v Krnově má byt, ale tady je pořád, i přes zimu…“

„Fáákt?“ protáhla nevěřícně Jana a hodlala na nadhozené téma rozvinout řeč.

„Trochu podivín,“ poklepal si Miloš na hlavu, „zkrátím to,“ a jal se nám líčit, jak si všiml, že si soused chystá topení na zimu tak, že řeže krásná zdravá prkna. „Dívejte se, co tam toho má,“ ukazoval teď přes dva ploty vzorně vyrovnanou hráň proschlého řeziva.

„Toho by fakt byla škoda,“ uznali jsme.

„Šel jsem za ním, ať mi něco z toho nechá, že mu za to dám na topení dřevo z lesa.“

„A?“

„Hned jsme to domluvili. Volal jsem Jarouškovi a je to hotové, Jaroušek mně prodá dva metry a já mu je přivezu.“

Skutečně. Při našem dalším zastavení ležela už hromada stavebního dříví pěkně srovnaná na plácku před Milošovou budoucí dílničkou. Už z ní bylo odebráno, na základech stála provizorní, osmdesát centimetrů vysoká podezdívka, sbitá prozatím jen z prken a latí.

Miloš vzal jedno okenní křídlo, postavil je na vršek podezdívky, požádal mě, abych je přidržel a sám šel, provázen Janou a Majkou, podívat se znaleckým okem zpovzdálí. Okno se t­yčilo jaksi moc vysoko, n­a tak malou chatku. Je zvláštní, říkal jsem si, jakou mají představu, ale nebudu jim do toho mluvit. A ti tři svorně, za pochvalného pobroukávání, prohlásili, že ano, že tak to bude akorát.

Já jsem to po příjezdu domů pustil z hlavy, ale Jana ne, celou noc sebou házela. Ráno vstala nevyspaná mnohem dřív než obvykle, a že musí Milošovi hned volat, že tak jak se včera usnesli, to nechat nemůže.

Volala mu včas, ještě ho stihla doma. Začala jako vždycky zdaleka, obcházela, vysvětlovala, nejvíc času promrhala okolkováním, že nemohla spát a že pořád o tom včerejšku přemýšlí a ať se bráška nezlobí, že zasahuje do jeho plánů, ale ať si všechno znovu důkladně promyslí, atakdále… Miloš ji netrpělivě přerušoval: „Zkrať to.“

Konečně dostal radu: „Sniž to, tak jak jsme se včera domluvili, se to podle mě nedá dělat, musíš ten sokl snížit nejmíň na poloviční.“

Kdepák! Nechtěl ani slyšet. Sokl má připravený, nic předělávat nebude.

Naléhala, přesvědčovala.

Tvrdě se dohadovali, ale ona byla neústupná.

Potom jsem na jejím hlasu poznal, že bráška měkne. Ještě trochu hlazení, chválení, pár laskavě omlouvavých slovíček, a když telefon odložila, slastně vydechla: „Dal si říct, sníží to. Protože, uznej sám, že by to tak nešlo, taková výška! Blbě jsme se dívali.“ A vyprávěla mi, jaká ji v noci pronásledovala hrozná můra, jak si už už černě malovala svou spoluvinu za zkažení celé stavby, jestli Miloše včas nevaruje. A nemohla se dočkat rána, protože v noci ho burcovat nechtěla.

Já jsem o svých pochybách pomlčel, už byly zbytečné.

Pak to šlo rychle.

Janina noční můra slavnou stavbu zachránila, snížený sokl jí sluší. Celá působí „pro oko diváka“ (Milošovo měřítko vkusu) uměřeně. Skleněné, ale skrz stažené žaluzie neprůhledné stěny, na něž Majka i záclony navěsila, jsou prvním nepřehlédnutelným rysem dílny. Co dílny! Hrdé stavby, chlouby, pýchy svých budovatelů.

Zásluhu si Miloš s Majkou nepřivlastňují sami. Při každé příležitosti vynášejí Jarouška a Táničku, jak se na úspěšném budování podíleli, byli tady po práci každou chvilku.

Po zakrytí červenou „andulovou“ střechou se teprve naplno ukázalo, kolik je uvnitř místa. Takový prostor by samotnou dílnou byl nevyužitý. Miloš ho zkrácenou příčkou rozdělil na tři díly. Vlevo před dílnou bude kuchyňka, do ní posmotří sporáček – u­kazuje mi, že vyvedení kouřovodu nebude problém, a topivo se suší za chatou. I malá plynová bomba s vařičem se sem vejde. Dozadu ke stěně možná vmáčkne napříč kanape pro případ, že by nastala potřeba složit znavené tělo v blízkosti rozdělané práce. Třetí prostor zabírá předsíňka, která může sloužit k posezení u konferenčního stolku, klidně se sem vejdou čtyři lidé.

To není všechno. Na střeše chaty sedí malý solární panýlek. Dobíjí akumulátor v dílně, ten pohání nástěnné hodiny, rádio, malou žárovku, v případě potřeby oživí i Milošovu nerozlučnou vrtačku.

„Dobře ses vybavil, to jo, hezká hračička. Ale na co to budeš mít, až zavedeš ten proud.“

„Asi na nic,“ s klidem pokrčil rameny.

Nevěřil jsem mu, však on si něco vymyslí, to by nebyl náš Milošek. Kdyby tím měl pohánět plašidlo na krtky.

Nebo růstový stimulátor okurek.

Nebo cokoliv.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

01.03.2021 21:16:27dát kritice tipArwen Leinas

Tož, tak trochu ano :-))

01.03.2021 17:20:09dát kritice tiprevírník

Tobě taky?

01.03.2021 15:18:50dát kritice tipArwen Leinas

:-)

A ten "budovatelský neklid" mi něco připomíná :-)

20.02.2021 08:19:53dát kritice tiprevírník

To jsem rád.

19.02.2021 21:16:49dát kritice tipPhilogyny

Ten konec mi připomněl tátu, taky popoháněl pomocí slunce, věčný zlepšovatel, zbyly jen medaile, diplomy, fotky a to naše společné mlčení...ráda četla. 

 

16.02.2021 22:13:34dát kritice tiprevírník

Ano.

16.02.2021 20:07:44dát kritice tipEvženie Brambůrková

Taková stavba je pak opravdu pro radost.

15.02.2021 06:58:42dát kritice tiprevírník

Ne, Luboši, to zaplaťpámbu opravdu ne.

14.02.2021 23:58:132 tipů dát kritice tipKočkodan

 

To jsem si oddychl, že smotření neznamená šlohnutí... ;-)

14.02.2021 12:02:26dát kritice tiprevírník

I tebe asi, Čudlo, dík.

14.02.2021 12:00:33dát kritice tiprevírník

Lído a Blackie, jsem rád, že jsem vás trochu pobavil.

14.02.2021 10:57:58dát kritice tipblacksabbath

No .....zastav " Pracovitého mravenečka s vidinou"....to prostě nejde......hezky jsi to zvěčnil...:-)))))).*/******

14.02.2021 10:41:58dát kritice tipAlegna

se zájmem jsem si přečetla, jak se rodila dílnička :)*

14.02.2021 09:49:301 tipů dát kritice tiprevírník

To mě moc těší, Ireno, jedno i druhé. Můžeš vyřídit.

14.02.2021 09:37:20dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, opět jsi mne moc zaujal, a při svém "porovnávání" jsem došla k závěru, že smotřitel je můj manžel... který mimochodem včera dočetl tvé dvě knihy a velmi děkuje!! 

14.02.2021 08:50:26dát kritice tiprevírník

Viď?

14.02.2021 08:34:171 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jojo, někdo je pábitel, někdo smotřitel. :-) Hezké slovo, to smotřit.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor