Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Oranžová
datum / id16.02.2021 / 517247Vytisknout |
autorkrabicák
kategoriePoezie v prózeDalší dílo autora
zobrazeno117x
počet tipů3
v oblíbených0x
Oranžová

Chodím do práce Kateřinskou. Koukám na neon prodejny COMPUTERS.CZ. Před každou směnou kontroluju, jestli ještě svítí, jestli je pořád tak hnusně oranžový. Líbí se mi, že je to anglický slovo a pak je tam hned cz. Ale až za tečkou. Ze zahrádky od hospody vidím kluka, co v pracovním triku, hnusně oranžovým jak ten neon, kouří. Zůstávají po něm hrozně dlouhý nedopalky a mě to irituje, přestože nekouřím. Prší a ten neon se na mokrých kočičích hlavách, co je jich v Olomouci plno, odráží po vzoru nepovedeného západu slunce. Mám ráda, když prší a já jsem v práci. Lidi trochu navlhnou, voní jako les a pijou věci teplejší než pivo. Za barem bublá konvice s vodou na grog a já se přes naše velký okna koukám na chodník, na odlesk tý hnusný oranžády.  Když jsem Oranžovému klukovi jednou mávla, nezamával mi zpátky. Lidi obecně málo mávají zpátky, a to nejen servírkám. Chodí domů mnohem dřív než já. Je jen malá část mého dne.

-

Z kuchyňský linky na zem kape voda. Dělá takovou mastnou kaluž. Až uschne, zůstane po ní skvrna. Na linu to stejně půjde blbě vidět, je celý flekatý a nejde poznat, co je od ukápnuté polévky, a co už ne. Když se u nás projdeš přes byt, máš na nohou hnedka drobky. Já nevím, jestli je to takhle v každým studentským bytě, nebo jestli to máme jenom my. Už mi to nevadí. Nejdřív jsem se za nepořádek styděla, asi jde o nějakou věc odkoukanou od mámy. Stud před cizíma za to, že jsme taky lidi, že děláme bordel, že jíme z nádobí a drobíme. Nějak se to usadilo na dně mě. Ještě to trochu bublá, když si pozvu domů návštěvy, ale spíš to vypouštím. Kdyby sem přišel Oranžový hodil by na kaluž aspoň utěrku? 

-

Potkala jsem ho v Bille. Jako mihnutí. Bez toho hnusného trička jsem ho skoro nepoznala. Neusmíval se. Já se taky neusmívám. Myslím, že v celé změti počítání rohlíků by se byl býval ztratil. Vrazil do mě ramenem a zavoněl tak nějak známě. Asi jako napůl vykouřené cigarety. Přemýšlím, jestli nedokouřená cigareta voní jinak. Mají tohle i lidi? Poznal by mě Oranžový kluk podle polovičatý vůně, nebo bych do něj musela taky vrazit ramenem?

-

Mám pocit, že plavu ve slinách. Je to trochu nechutné a lepí to. Snažím se o kraula, ale sliny mi lezou do nosu a ten rybník je hrozně mělký, protože člověk prostě nemá tolik slin a já se svým měkkým břichem nořím do bláta. Spíš, než jako ladná vydra, nebo cokoliv jinýho, co je aspoň trochu elegantní, si přijdu jako kapr, kterého vykrmili na sádkách a teď už jenom čeká na Vánoce. Leží v blátě, poulí oči a mlaská nechutnou tlamičkou. Takový mám pocit, když je všeho kolem hodně. Mám pusu plnou slin, plavu v nich. Cítím se, jako kdybych se topila, ale zároveň je mi hrozně sucho. Doma si sundám boty a sednu si v předsíni na zem. Nikdo není doma a já si pokládám ruce od rybiny na chladnou podlahu. Potřebuju se napít, ale mám v puse tolik slin a nejdou spolknout. Sedím tady jako pitomeček, všechno kolem mě je moc a já se cítím jako vánoční kapr. Celá nechutná a s vypoulenýma očima. 

-

Čekám na přednášku. Chodba na katedře je studená celoročně, což mi nevadí, nosím svetry. Stojím u okna a koukám na díru ve střeše protějšího domu. Je přes ní hrozně nepovedeně hozený igelit. Moji kamarádi si ho nevšímají. Slyším z jejich rozhovoru jenom Otakar Zich, bla bla bla, nevím, jak dám zkoušku, bla bla bla, viděla jsem fajn seriál, bla bla bla. Cítím citronový savo. Vždycky, když mi trochu utíká svět, cítím citronový savo. Jako malá jsem se bála, že to znamená nádor na mozku. Neznamená. Koukám na ten igelit. Vlní se vlastně docela hezky. Skoro do rytmu. Představuji si, že si brouká Belle and Sebastian. Get me away from here I’m dying. A pak začne děravět. Míst, kde igelit není, je najednou mnohem víc než těch, kde je. Rozloží se a je fuč. Dveře učebny se hlasitě otevřou. Rozloučím se s igelitem, který i přes moje představy nezmizel. Počká na mě, než se vrátím?

-

Myslím, že Oranžového vnímám jako jistotu. Vím, že až přijdu do práce, uvidím ho, jak před prodejnou kouří svou půlku cigarety. Zajímá mě, proč ne celou. Takové plýtvání při dnešní ceně cigaret. Nakonec to bude zbytečně banální. Prostě to tak mám. 

-

 

Zvu si do bytu lidi. Vypadá to, že mám spoustu kamarádů, když co deset minut chodím odemykat dveře. Ahoj a jak se máš. Ahoj a co děláš. Ráda tě vidím. Voníš jako skořice. Zapomeneme, že jsme spolu měli trojku. Já vím, bylo to tenkrát moc slivovice. Ještě si pamatuju, jak chutná tvůj jazyk. Zapomínám, že můj život není seriál. Citronový savo jde cítit hlavně v koupelně, když si oplachuju obličej studenou vodou. Promiňte, moc vína. Promiňte, moje vina. Řasenkový řeky si hloubí koryta přes lícní kosti. Je ta voda slaná? Jsou v ní lososi na cestě za pářením?

-

Na terapiích mívám pocit, že jsme s tou paní kamarádky. Ležím, koukám na kýčovitou fotku mostu. Je strašně zvětšená, takže v detailech kostičkují pixely. I já jsem teď strašně zvětšená. Moje maličká terapeutka sedí v křesílku a tu a tam špitne návod na dekódování světa. Něco jí říkám a ona přemýšlí nad tím, co uvaří dneska večer dětem a manželovi. Chci jí říct o oranžovém triku, přiznat, že je důležitý, i když ho neznám. Než se k tomu přes všechno dětský trauma přebrodím, hlásí konec. Šest set, prosím. Děkuji. Zase za týden? Domů chodím přes Billu. Mám pocit, že se potřebuju odměnit něčím sladkým. Mezi regály vyhlížím Oranžového. Kdybych ho zahlédla, nevím, co by to znamenalo. Asi jen to, že se za hodinu svět nestačil změnit. Nejsem si jistá, jestli je to dobře.

-

Dny se mi pod nohama čím dál tím víc ochlazují. V bundě z koženky mi začíná být chladno. Možná, že kdyby byla z kůže, hřála by víc. Možná, že kdyby byla z kůže, nepodívala bych se svým veganským kamarádům do očí. Došla jsem do fáze, kdy za mámou jedu jenom, když potřebuji své zimní oblečení. Jak jsme se tak rychle dostaly každá na jinou stranu Macochy? Je mezi námi díra a most je složený z kozaček, kabátů a šál. Vždycky se strašně dlouho rozhoduji, jestli už je mi opravdu dost velká zima na to, abych se přes propast vydala. Jenže když jdu ráno do pekárny, modrají mi nehty. Vypadá to, že už je čas. Oranžový kluk kouří v bundě.

-

 

Chodím tam vlastně ráda. Lehnout si na otoman a koukat do zdi. Otoman je dobré slovo. Smích mojí terapeutky je taky dobrý. Říkám vtipy a nebrečím. Nikdy nebrečím, když mám lidi. Ptá se mě, jestli plánuji plakat, že jí došly kapesníčky. Jsem velká holka, to zvládnu. Smějeme se. Pak se ptá dál. Zase na něco říkám, že jsem velká holka. Ptá se, jestli jsem. Jo, říkám. Dneska jo. 

-

Venku prší a já otevírám hospodu. Než se začne plnit, hřeju si promodralý prsty o rychlovarnou konvici. Mokrý lidi hrozně našlapou a já se směju, když jim na oko hubuju. To tady večer budu muset vytřít! Ve skutečnosti nebudu, máme uklízečku a vytírání není moje povinnost. Když čepuju pivo, pěna mi teče po ruce do sběrného korýtka pod pípou. Jsem celá ulepená a voním jako pivo. Nebo smrdím. To je ve finále stejné. Ta bílá pěna je jako peřinka. Mám chuť do ní strčit prsty a malovat obrázky. Fresky na zdi hospody nebo zápisky na záchodech. BYL JSEM TADY, PŘIJDU ZAS. ČEKÁM NA GODOTA. MILUJU RADIMA.

 -

V tramvaji jsem stála vedle oranžovýho kluka. Měl v uších sluchátka. Já taky. Celý svět měl v uších sluchátka. Nejsem si jistá, jestli každý, kdo má v uších sluchátka, něco poslouchá. Když tramvaj cukla v zatáčce, zavrávorala jsem. Drcla jsem do něj ramenem. Poznal mě? Voním jako pivo? Cítím z něj na půl dokouřenou cigaretu a citronový savo.

Pardon.

To je v pohodě.

Ještě štěstí, že to cuklo málo. Jinak by to byl větší pád.

Já bych to asi zvládnul.

I tak. Promiňte.

-



Ve velké tašce si vezu zimní bundu s kožíškem. Na krku mám šálu. Tu, co jsem dostala ve třeťáku na střední a trochu jí pozvracela cestou domů z maturitního plesu. Máma mi zabalila jablka z naší jabloně. Schovává je v přepravce v komoře a občas pár nastrouhá do štrúdlu. Doma voní jako štrúdl a slepičí vývar. Je tam vždycky hrozný ticho. Nevím, co bych pořád měla říkat. Vezu si v tašce zimní bundu s kožíškem. Na peróně v Kolíně vedle mě stojí zamilovaný pár. Je jim oběma třeba šestnáct a jeden druhému zahřívají dlaně. Světlo sem jde jen ze zářivek, který mají plastový kryty plný mrtvých usmažených brouků, jinak je všude kolem tmavomodře studená tma. Ve čtvrt na devět nádraží usíná a na protějším peróně sedí jenom jeden kluk. Sám. Vlak mu pojede asi až za dlouhou dobu. U nohou na zemi leží batoh s různýma plackama. Možná kapely nebo hesla z demonstrací. Drží ukulele a jen si tak drnká. Nepoznávám v tom nic konkrétního, ale třeba se mýlím. Drnkání se nese přes koleje k nám na perón a pár vedle mě se začne líbat. Představuju si, že jsou to takové ty figurky z hracích skříněk na šperky a kluk s ukulele hraje smutnou melodii. 

-

Venku prší. Já sedím na posteli a učím se háčkovat. Přemýšlím o tom, že bych měla vyluxovat, na nohy už se mi zase lepí drobky. Přemýšlím o tom, že když se naučím háčkovat, nebudu mít ty ponožky komu dávat. Dovezla jsem si od mámy zimní bundu a teď mi na věšáku zabírá hrozně místa. Přemýšlím o tom, že je v kontrastu s letními šaty. Květiny vedle umělého kožíšku. Bojím se si ji obléct, že snad má na sobě ještě stopy minulých milenců. Co když mi z ní vyskočí modřiny na bocích od někoho, kdo už se mě nechce dotýkat? Můžou se mě dotýkat oranžové ruce, když si ani nejsem jistá, jestli taky nevoní po citronovém savu?

-

Na podlaze malého bytu jsem rozlila šťávu z rakytníku. Zitě ani Matějovi to nevadí. Jen se usmějí, podají mi hadr a všechno je v pohodě. Linda se směje a v rohu toho jednoho pokoje, kterému Zita s Matějem říkají byt, hoří skořicová svíčka. Jsou propletení jako preclík. Já si hřeju ledové prsty o hrneček s čajem. Bývá mi smutno, když vidím štěstí svých kamarádů. Bývá mi smutno, když se mi do vlasů vplete samota. Bývá mi smutno, když si uvědomím, že jim to závidím.

-

Dneska jsem vykouřila půlku cigarety. V jednadvaceti neumím šlukovat. Když jsem se ptala, jestli mi Zita nedá jedno cigáro, zvedla obočí. Dala. A pak jsem měla pocit, že se všichni, kdo stojí před katedrou koukají a já jim chci dokázat, že i já vím, jak chutná půlka cigarety. Ptám se, jak chutná celá. Ptám se, jestli je důvod, proč nekouřit celé. Smějou se. Smějeme se.

-

Chodím se projít. Jednak moje terapeutka říká, že je to zdravé, a taky se pak necítím tak nechutně, když sním k večeři celou mraženou pizzu sama. Koukám lidem do oken. Představuju si, jak mají na koberci pláž a ze zbytku pokoje je hned voda. V lasturách jsou krabi poustevníci a do moře z plovoucí podlahy močí německý turista. A ti, co jim ten byt patří, tam jenom tak leží, ráchají si nohy v přílivu a nemyslí na nic nebo jenom na hodně banální věci. Líbí se mi, že v každým domě je hned několik západů pod sebou. Jdu městem a ve všech činžácích to hraje oranžovými odlesky. Ve finále jsou to jenom malé domečky beznaděje. Okýnky to svítí ven. Všechna ta nelibost vůči tomu, co se kolem děje, vystrkuje paprsky. Ve spárách špatné těsnění. Možná se do něj vším tím deštěm dostala plíseň, možná se něco v okenním rámu překřížilo, možná jenom okna prostě nejsou dobře zavřená. Vidím to na nás. Ve dveřích se objímáme, ale nejradši bychom si vzájemně pošeptali Prosím řekni, že taky nejsi šťastný. Svítíme už jenom přes úsporné žárovky, co v zimě nezahřejí.

-

 

Poprvé letos sněží. I když se vločky hned mění v břečku a vlastně to ani není hezké, mám zase radost jako dítě. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že sníh je kouzelný prášek a příroda pod ním všechno zapomene, na zimu usne a probudí se čerstvá, bez vzpomínek na to, co bylo. Teď jsem v pravém opaku. Myslím, že svět má nekonečnou paměť a nikdy nespí. Všechno je někam zaryto. I to, co je bezvýznamné. A jenom my zapomínáme. Už si nedokážu vzpomenout, jak mi voněla napůl vykouřená cigareta, ale chodník, celý oranžový od neonu, si to bude pamatovat, dokud ho nerozkopou. Už nechodím na zahrádku, na lidi je tam zima. Do vrat nekoukám. Je noc.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.02.2021 11:05:51dát kritice tipAlegna

dlouhé, ale dobré***

16.02.2021 21:02:47dát kritice tipDagmaram

Je to na mě dlouhý, protože mám málo času. Ale co jsem stihla přečíst bylo pěkný čtení. Zajímavý a zároveň tak nějak pohodově podaný. Střízlivý a žádný plakání :-)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

16.02.2021 19:26:53dát kritice tipannnie

Velmi pěkný!!! Autentický, nepatetický, zajímavý i obyčejný, tak trochu jako Edward Hopper (miluju Hoppera!) Tip a.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor