Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Zázraky se dějí... II.
datum / id04.03.2021 / 517859Vytisknout |
autorJosef František
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno105x
počet tipů5
v oblíbených0x
Zázraky se dějí... II.

Druhý den ráno po vzpomínce na pohlavky jsem do stáje přišel úmyslně pozdě, v nejisté naději, že toho smetáka Japana vyfasuje na pucování Šviřák. Ten se na mě ale šklebil a viditelně rád informoval, že je po mně poptávka. Trenéra jsem zastihl u Čibuka, prohlížel pečlivě šlachy předních nohou.

„Dobré ráno pane mistr.“ Pozdravím jako vždy a snažím se zmizet.

„Tentononc, kde se flákáš,“ zareagoval na můj pozdrav a symbolicky se podíval na hodinky.

„Pane mistr já,“ víc mi jako vždy, nedovolil říci.

„Postaráš se o Japana, Prchal zde měsíc nebude, Čibuka vezmeš po druhém lotu ven a dáš mu vodní masáž na přední nohy, a švihej sebou jsi pozdě.“

„Pane mistr...“ řekl jsem již opět zbytečně ve snaze změnit jeho rozhodnutí. Pokračoval ve vizitě koní a nevěnoval mi již pozornost.

„Copak, nějaká ti přilehla košili“? zeptal se pan Merta a položil před box velkou hrubou plachtu, popadl vidle a začal na ní vyhazovat mokrou slámu s koňskými koblížky.

„Pane Merta vy to máte doma, ale já to musím honit po chuchelských kopcích, a tak se mi občas ráno nechce s postele.“ odpověděl jsem přešlapuje v obavách před boxem, a s nechutí koukal na cedulku se jménem Japan. „Ach jó...ten den pěkně začíná,“ řekl jsem nahlas.

Vysoký tříletý hřebec, hnědák, rozmazlený pacholek, jakmile mne zahlédl, přišel k mřížím. Pokýval vyzývavě hlavou, zaržál vysokým hlasem a kopl do dřevěného obložení.

„Tak pojď, nemohu se dočkat, já se zde totiž děsně nudím,“ říkaly jeho drzé oči. Navléknout a zapnout stájovou ohlávku byl obtížný úkon, úmyslně zdvihal hlavu vysoko a odmítal si ji nechat navléci. Viditelně se radoval, když se mu podařilo kohokoliv štípnout zuby. Neměl rád jakýkoliv úkon tělesné očisty, při kartáčování břicha poklusával na místě, klopil uši a snažil se obtěžovatele zbavit.

Jeho ošetřovatel, Jirka Prchal byl malý pořízek, boxoval za jakýsi pražský klub a na mne trénoval. Kdykoliv mne míjel, předvedl několik boxerských úderů naprázdno a potom mi jednu ubalil do ramene či do žeber. Kromě výšky si s Japanem byli v mnohém podobní.

„U žen získáš náklonnost květinou, u koní čerstvou trávou,“ poradil mi pan Merta, když mne přistihl bezradně přešlapoval před dveřmi boxu. Za krátkou chvíli, jsem si vykračoval chodbou s pugétem vojtěšky. Chlapi si nenechali ujít podívanou a komentovali pochvalně kytici.

Otevřel jsem dveře boxu a Japan neodolal. Opojen vůní, pustil se s vervou do zelené pochoutky. Nechal se bez odporu přivázat a byl jako beránek. Vyšel jsem pyšným krokem vítěze a mírně se uklonil.

„Pánové, zde jste se mohli poučit, jak pracuje profesionál,“ ohlásil jsem nahlas přihlížejícím. Panu Mertovi jsem přes uličku děkoval zdviženým palcem. První ranní hodina ve stáji probíhá vždy ve spěchu, vyčistit stání, prohlédnout kopyta, rychle koně překartáčovat, některým natočit na nohy bandáže, jinde nasadit ochranné kryty na holeně, jiné a jiné, drobnosti. Po skončení této práce se všichni sejdeme v sedlovně. Místnost je plná sedel, uzdeček, martingalů, házlerinů, ohlávek, štajgepysků, udidel mnoha druhů, a zápachu rybího tuku, jímž se napouští veškerá kožená výstroj.

První jezdec ve stáji pan Mašek po poradě s trenérem oznámí, kteří koně půjdou nejdříve ven a kdo kterého bude jezdit. Začíná každodenní rutina.

Osedláme určeného koně, jeden pomáhá ostatním do sedla a jemu zase trenér, za pět minut jsme venku ze stáje. Deset minut chodíme s koňmi krokem, a potom chvíli klusem okolo stájí. Když se koně patřičně ohřejí, odcházíme na malý pískový kruh před stájí. Trenér nás jednotlivě informuje, jaký je tréninkový plán koně na kterém jezdec sedí.

„Jardo, ty s Bistričanem, Lukem a Tarpánem půjdete na dva dva, půjdete pomalý kentre, a od tisíce metrů, půjdete veselý kentre, v rovině se srovnejte a nechte je jít. Nezávodit, jenom je nechat jít! Pepíku, ty půjdeš s Muráněm pomalý kentre na dva šest, a prodluž si ty třmeny, tentononc, sedíš na tom jak vosa na bombóně.“ Když dokončí informaci, odchází s dalekohledem na krku k dostihové dráze. Po odcválání se všichni opět vrátíme na pískovém kruhu, kde koně chodí krokem dokud nevychladnou. Zde se probírají různá témata, záleží na ročním období. Bylo jaro a až na jednu ženu  pracují na závodišti jen chlapi a hovory se řídí dle toho.

„Pepíku už si přefík tu tvou Věrku? Je to moc hezké děvče,“ ptá se pan Merta a jemně poplácává volnou rukou klisnu Končitu po zadku.

„Rád vám všem oznamuji, že ač chodí teprve do prvního ročníku ekonomky, tak je již v osmém měsíci,“ a culím se.

„Tradice je,“ pokračoval pan Merta aniž by komentoval mé lživé prohlášení, „že na studie do Prahy odchází chuchelská děvčata bez věnečku, proto se ptám...“

Poslední červnová neděle je slavnostní. Běží se Derby, nejvýznamnější dostih sezóny. Tribuny jsou zaplněny do posledního místečka svátečně oblečenými diváky, ženy v letních šatech nenechají mužské oči v klidu. Z amplionů se vlévají do uší návštěvníků již mnohokrát slyšené melodie, a vůně pečených buřtů láká...

Přišel jsem do stáje hodinu před dostihem připravit Japana a dovést na závodiště. Ve čtvrtém dostihu poběží slavný závod... derby. Hudba je slyšet i ve stáji. Koně jsou neklidní a Japan příšerně vyvádí. Chodí nervózně v boxu dokola, sláma je vyházená až na chodbě. Ví, že dnes poběží. Jsem ve stáji sám a po několika marných pokusech nasadit ohlávku a přivázat jej začínám být také nervózní. Klidné mluvení, nabízená mrkev, tráva, nic nezabírá. V boxu se kůň vzpíná a pokud otevřu dveře, vyhazuje zadkem a kopne do nich. Čas letí jak splašený, a já mám vážné obavy, že situaci sám nezvládnu. Vyjdu před stáj v naději někoho požádat o pomoc. Nikde nikdo! Vracím se do šera stáje a bezradně se dívám na hák s dostihovou uzdečku, kterou mám nasadit na hlavu toho cvoka. V okamžiku, kdy se rozhoduji zkusit štěstí znovu, slyším hluk motorky a ve dveřích stáje se objeví ustaraná tvář trenéra. Když mne vidí živého, bleskově se uklidní a spustí:

„Tentononc, kde se flákáte, už jste měl být na závodišti, start je za třicet minut,“ a já jen kývnu hlavou směrem k boxu. Bleskově zhodnotí situaci, popadne koště s dlouhou násadou, kterým se vymetají pavučin. Než se koník stačí vzpamatovat, přetáhne jej pořádně přes zadek a zavelí: “Přivaž ho!“

Když viděl mé váhání, do boxu mně strčil. Okamžik mé nerozhodnosti ten rozmazlenec využil a kopl. Minul mně jen o kousek. „ Tak to teda ne!“ procedil jsem přes zaťaté zuby, dvěma rychlými kroky jsem se dostal k jeho krku, chytil jsem se za hřívu a nabral jej kolenem do žeber. Hekl a postavil se vzorně ke žábku a nechal se pokojně přivázat. Vyšel jsem z boxu a dostal opět pohlavek...

„Tentononc ty pitomče, vždyť běží nejdůležitější dostih v jeho životě. A švihej sebou, ať jste za chvilku na závodišti.“ Vyšel rychle ze stáje a slyšet byl již jen vzdalující se praskavý zvuk jeho motocyklu značky Pionýr, který jsme nazývali „kozí dech“. Poslední dostih skončil, návštěvníci se pomalu vytráceli. Skalní fandové a zaměstnanci dostihového sportu se přemístili do baru pod tribunami, kde se zápalem diskutovali o zajímavých událostech dnešního odpoledne. Japan zaběhl pěkné čtvrté místo, ale Muráň z deseti koní doběhl až šestý a já byl smutný. Vše se opakovalo jako předcházejících dostizích. Na startu byl pomalý, netrpělivý jezdec jej párkrát lehce přetáhl bičíkem, i kdyby v sedle podal sebelepší výkon. Muráň se naštval a dostih jej přestal bavit... Když jsem se odvážil panu Maškovi říci, aby při startu na Muráně nepoužil bičík, rozesmál se. Aniž by mi věnoval sebemenší pozornost, dlouho vrtěl hlavou a jakoby pro sebe řekl:

“Von ten kluk bude v učení za týden dva dni, a už mě radí". Nestál jsem mu za odpověď... V pondělí, když jsme již chodili krokem na pískovém kruhu, se chlapi bavili na můj účet.

"Pepku, co s Muráňem děláš, že nechce běhat, měl jsi mu strčit před startem do zadku pálivou papriku." Přisolil si Pepa Záveský. Něco se ve mně vzepřelo a vzal jsem si slovo. "Muráň umí běhat, ale vy to sním neumíte. Jestli jej někdy pojedu v dostihu, ukážu vám že umí vyhrát." Sotva jsem větu vyslovil, již jsem litoval. Mé prohlášení slyšel i trenér Truhlář. Jen se usmíval a kroutil hlavou.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.03.2021 01:38:511 tipů dát kritice tipJosef František

Já jsem z generace s vrozenou trpělivostí a schopností pospíchat pomalu. Ta dnešní spěchá, vše je o skratkách SMS, povídky maximálně na 1 stránku, básně na 3 slova.  Tak jsem kvůli trendu rozdělil normální povídku na 3 části. 

No jestli takto mládenci spěchají i v posteli, tak mě je žen opravdu líto.  
04.03.2021 16:47:31dát kritice tipblacksabbath

Utnul jsi to .... mě by bavilo ještě číst....takhle musím hlídat pokračování...:-)))))

04.03.2021 15:05:51dát kritice tipAlegna

ráda jsem si přečeta, jsem zvědavá napokračování

04.03.2021 12:38:52dát kritice tipJamardi

Říkám si, jestli má cenu nutit ty koně-potížisty závodit. Když jsou nervózní, je velké nebezpečí úrazu. Jak lidí tak jich samotných. Když čtu, že nervózní kůň špatně došlápl při skoku a zlomil si nohu, nepřijde mi to divné, i když špatně skočit může každý. Také by bylo by zajímavé vědět, kolik koňů by bylo ochotých skákat, kdyby vědělo, že když se zraní, budou utraceni.

Je to zajímavé čtení.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor