Úsměv z cizích tváří hrá

Z rádia hraje známá píseň a dobrá nálada zahryzává drápky do podvědomí nás posluchačů, neboť je to píseň stará veselá a tuze krásná, normalizační. Melodie, jež se honila v hlavách dělníků několika generací, zvesela kráčejících na ranní směnu, se opakuje a opakuje a refrén je prostý a tak chytlavý, a text je tvořen poblouzněnými mantrami zamilovaného chlapce; a výkony hráčů jsou přímo skvělé!

Převlékáme se v šatně a slyšíme starý šlágr, a žijeme životy svých otců a otců našich otců. Jak se necítit povzneseně?

Nehledíme si do očí a vzájemně si neprohlížíme svá těla, hledíme si totiž všech drobných nařízení a společenských pravidel. Naše těla jsou hubená a šlachovitá, silná! Silná shrbená záda a propadlé oduševnělé tváře! Dělníci toho-a-toho století. Dělníci s praženými jadérky po kapsách, které po chvilkách pojídáme. Nemluvíme, neboť si hledíme společenských pravidel, a není možno mluvit o jistých věcech. Jistá témata už stála mnoho dělníků místo. A jiná jistá témata už stála mnoho občanů život, neboť s určitým společenským profilem nelze získat vůbec žádné místo.

Řadíme se ke svým strojům, ke stejným strojům, s nimiž pracovali už naši otcové a otcové našich otců; jak se necítit povzneseně? A ocelové špony už létají kolem a zařezávají se do naší hrubé kůže a do dřevěných stolů. Slzíme z očí a za celou směnu nepromluvíme slovo, neboť si hledíme. A od jistých řečí je nutno držet distanc; a od řečí vůbec. Naše těla jsou hubená a duše děravá, duše hlubinná, bezedná. Šlachovití otcové už dávno pochovali své šlachovité otce; a nyní dožívají ve svých šlachovitých domovech. A z rádia hraje další a další stoletej šlágr, a do rachotu strojů tepou strojově přesná dělnická srdce a šlachovitej šlágr. Mlčíme. Stékají z nás čůrky potu. Umřeme. Mlčíme. Hledíme. Jak se necítit povzneseně?

V malé pauze mezi dvěma takty si vytahujeme špony a chroustáme pražená jádra. Dělnické písně zaznívají z reproduktorů. A ke svačině kyselé cosi s cibulí a chlebem. Žlutá sodovka, pohledy na podlahu, solvína, zavináče a vajíčko v aspiku. A černé žilnaté ruce. Nekonečné mlčení. A dobrá nálada z rádia. A názorové vakuum v našich žilnatých hlavách. Média neříkají pravdu. Špona na srdci. Mlčení na jazyku. Společenská prověrka, chlad kovové židle a upřený pohled ospalého komisaře. Jak se necítit povzneseně? Chtít umřít? Nonsens. Nesmysl.

A na dveře od záchodu kdosi napsal:

po prožité noci bývají smutná rána

a cestou do zaměstnání

když slunce zasvítí

svět se tak jiný zdá

Jestlipak už přišel o místo?

Tu a tam jsem si ta slova chodíval číst.

A jednoho dne jsem slova doplnil:

úsměv z cizích tváří hrá