Hračička

Hračička

Pro zdravý pohyb házíme Amorovi klacíky. Proháníme ho po pastvině. Čím dál dohodíme, tím mu toho zdraví dopřejeme víc. Je jedno, že máme po tom cvičení také my bolavé všechny svaly.

Takový výběh nemá každý pes. Už má vydupanou cestičku v trávě vedle té původní, co jsme si decentně vyšlapali na hranici našeho lesíka, nedávno vysázeného.

Nestydím se, jak bych asi měl, že jsem Amora nenaučil ukázněnému přinášení a odevzdávání předmětů. Kdyby byl psem služebním, byl by to nešvar hodný kritiky, ale Amor služební pes není, je to kamarád a já mu chci jen dopřát radost z volného pohybu.

Aby však nebyla mýlka, mezi hrou a povinnostmi oba přísně rozlišujeme. Hra je hra, při té ho ničím neotravuji. Ale když se najednou zatvářím vážně a nepatrně změním tón hlasu, okamžitě ví, že nezávazná zábava končí. Hned se z rozdováděného hračičky změní v poslušného německého ovčáka a dává pozor, aby poznal, co po něm budu chtít. Někdy mu chci jen sebrat zapité klíště, on postojí a je to v mžiku hotové; někdy si usmyslím připomenout mu pár povinných cviků, aby úplně nezvlčil. I to vyřídíme brzy, a hrajeme si dál.

Nos má výborný, hozený klacík mezi ostatními rozezná perfektně, třeba jsme ho měli v ruce pouhou vteřinu. V hledání je puntičkářsky důsledný, to u něj rád podporuji. Nikdy ho neodvolám, dokud klacík nenajde, i když se nám ho povede hodit tak daleko, že nemůže vědět, kam dopadl. Nestalo se ještě, aby neuspěl. Vítězně nám ho ukáže, hned zas pustí a peláší za novým, hozeným třeba na opačnou stranu. Ale i o ten, sotva ho najde a zvedne, přestane se zajímat.

K smrti rád přenáší z místa na místo kus dřeva, které si sám vybral. Ze spousty třísek, špalíků a zlomků větví, za dobu našich hrátek po pastvině rozházených, vybírá si největší, nejtěžší kusy, co mu právě tak padnou do jeho velké mordy. Takové břevno sotva nese, celý nakřivo. Ale už přišel na to, jak je šikovným nadhozem vyvážit. Nejraději nosí půldruhametrovou pětikilovou kládu. S tou se naučil projít za pomoci přesných manévrů i brankou širokou metr a nezašprajcovat se. Šikulka. Máme radost, že si dobrovolně cvičí svaly a udržuje vzornou postavu.

Když je už hodně udýchaný a začne polehávat, vidíme, že jsme pro jeho zdraví udělali dost a necháme ho odpočnout si.

Jednou jsem hodil klacík v zápalu hry nešikovně do houští. Amor tam pod starou rozkošatělou lískou chvíli hledal, pak si sedl a štěkal kamsi nahoru, jak štěkává, když hračka zůstane viset na stromě a je řada na mně, abych ji sundal. Zatřásl jsem každou větví, každým lískovým prutem, ale nic nespadlo. Pes dál seděl na pěšince, ukazoval někam vzhůru a vysokým hlasem naléhavě, skoro žalostně štěkal. Já jsem mu nevěřil: „Kdepak! Pleteš se, Amorku,“ a okatě jsem hledal dole v pichlavých, jako pytlácká tenata nastražených šlahounech ostružiní, abych mu dokázal, že pravdu mám já.

On však trval na svém. Prý: Nevím kde je, ale je někde tady, a není to na zemi.

Objevil jsem ho náhodou na nízké větvi na protější straně keře, kde by mě vůbec nenapadlo hledat. Klacík to byl malý, ležel na ní podélně, v listí dobře maskovaný, takže jsme ho neviděli, já ani pes. Mezi námi byl jen jeden rozdíl – jeho nezviklatelná jistota, že není na zemi.

Klacík jsem střásl, Amor po něm skočil, chytil ho ještě ve vzduchu a z radosti překousal na žmolky.

Pamatujte si, děcka, pes má pravdu vždycky. Ví to každý myslivec. Jen na to někdy zapomene. Jako tenkrát Franta. Povídá: „Vracel jsem ho pořád na stopu, viděl jsem jasně, kam srnec po ráně odskočil, ale on furt, že né a táhl mě na opačnou stranu. Nedal si říct… Až jsem ho musel seřezat.“

„Ty surovče! Co srnec? Našli jste ho?“ ptali jsme se.

„Našli.“

„A kdo měl pravdu?“

„No pes! Srnec ležel zhaslý kousek od nás, věděl o něm, proto kašlal na stopu a mířil rovnou k němu.“

„Chudák Ben. Aspoň ses mu omluvil?“

„Potom jo, řekl jsem mu, máš to říct rovnou, blboune,“ chechtal se. Domysleli jsme si, že tím celá slavná omluva skončila.

To já bych našemu Amorovi udělat nemohl.

Nedávno si s klacíky musel přestat hrát. Z vážného důvodu. Při té své kulturistice s těžkou kládou, jíž se věnoval už moc dlouho, začaly se mu obrušovat tesáky. Bylo mi to v jeho věku trochu divné, ale tím podivením to pro mě také skončilo. Ne tak pro naši Milušku. Ta, jak na to přišla, postrašila nás:

„Nepodporujte ho v nošení těch dřev, to má od toho. Psi, co hodně nosí, poškodí si špičáky a začnou je bolet. Potom se jim musí zbrousit a nasadit korunky.“

„Co všechno ta holka neví,“ kroutili jsme hlavou, „měla být veterinářkou.“

Amorovi tedy dáme na hraní něco měkkého. Nejlíp gumového.

„Míček ne, ten by mohl spolknout,“ namítla hned a líčila nám nejhroznější případy dusících se a dávících psů, i to, jak málokdy se psa podaří zachránit.

 „Něco, co se dá uvázat na provázek,“ radila, „aby to šlo z krku vytáhnout…“

„Stačí, stačí, další horory nám nevykládej,“ zhrozili jsme se.

Než dál poslouchat takové řeči, obětuji svůj tuhý gumový kroužek, co mi slouží k posilování rukou, ten snad nespolkne. Budu mu ho kutálet.

Po zarostlé pastvině se kutálet nedal, ale krásně skákal a Amor jej bravurně chytal ve vzduchu. Brzy pochopil, že dřeva se nám z nějakého důvodu přestala líbit a nijak na nich netrval, i když jsem mu je nezakazoval, jen od nich kolečkem odváděl pozornost. Novému slovu hned rozuměl. Jen je zaslechl, zbystřil a už se těšil, že poběží kolečko hledat. Křiklavě modrá barva v zelené trávě ho neupoutá, barvy mu, k­ mé velké lítosti, n­ení přáno vidět. Často jsem to já, kdo pro své nespravedlivé privilegium najde kroužek už na dálku dřív, než jej stačí vyčmuchat.

Mysleli jsme si, že je nebezpečí zažehnáno.

Jako bychom neznali naši zvířecí maminu. Když přijela příště, vynadala nám, že hazardujeme Amorovým životem. Právě teď viděla, jak mu celé kolečko zmizelo v hubě. Jestli se vejde tam, vejde se i do krku. Uvázat na provázek! Honem!

„Ale to už se nebude kutálet! Ani skákat! Co z toho ten pes bude mít?“ útočil jsem na její city.

Neprojevila sebemenší pochopení. Nekompromisně sama na kroužek provázek přivázala.

Teď má Amor kolečko na provázku. Rozhoupeme ho – a­ letí. Někdy přes půl pastviny. Když hodím hodně vysoko, Amor začne vyskakovat na místě, rozhlíží se a poslouchá. Jak uslyší dopad, odhadne směr a už tam běží, už kořist drží a nedá se o ni obrat. Nebyl by problém přísně poručit, ale to nechci, tak se chvilku škádlíme, přičemž on vždycky v poslední chvilce ucukne.

Už mu došlo, že s takovou se moc neproběhne. Vyřešil to: aby si zachoval čest i práva lovce a zároveň mi umožnil kroužek znovu hodit, vynalezl způsob, jak na to: v místě, kudy chodíme do lesa, stojí dva špalky pro štípání dříví, v jednom zatnutá sekera. Mezi ně se vecpe, uslintané kolečko položí na zem, číhá nad ním a mně milostivě dovolí, abych se zezadu nad něho naklonil a zvedl je. Pouze tam, nikde jinde. Uchopím provázek, na němž je to gumové závaží, roztočím, a když se podaří, pošlu je tak vysoko, že Amor ztratí přehled, dvakrát poskočí, zůstane stát a špicuje uši. Po dopadu určí směr, tryskem se tam rozběhne, kořist za pár vteřin má – a už je zas u mě a provokuje, abych mu ji sebral. Jenže já se k planému honění vyprovokovat nedám, počkám si, až dostane rozum.

On skutečně po chvilce zkrotle zamíří ke špalkům, protože už ví, že má naději znovu se rozběhnout, jen pokud mi kolečko, třeba strašně nerad, dobrovolně odevzdá.

No řekněte, není ten Amor zlatíčko?