Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Básník a kamarád MK
datum / id18.08.2021 / 523156Vytisknout |
autorDavid__S
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno69x
počet tipů3
v oblíbených0x
Básník a kamarád MK

 Básník a kamarád MK

 

Ve svých starých krabicích jsem nalezl také červenou, odlepující se izolepou slepené bílé papíry. Několik áčtyřek na sobě nese titul autora MK a název básnické sbírky „Století bez lásky“. Pod ním se nachází propiskou doplněné věnování mé osobě, s nápisem „v přátelství“ a datem před více než deseti lety.

 

V dolním rohu je dopsáno „Řazeno pozpátku, jako cesta životem“.

 

Potkali jsme se prvně, když jsem na vysokých, bílých dveřích třídy studoval rozvrh. Nastoupil jsem do čtvrťáku na soukromém gymnáziu a nikoho jsem tam neznal.

 

„Prosim tě, ten seminář dějepisu, to je kde?“ ptal jsem se neznámého, vysokého, hubeného hocha v brýlích a modrém svetru.

„To je až tam vzadu…“ prudce odpovídal a dlouhou rukou ukazoval až tam dozadu. „Ale nahoře. Jako o patro výš, víš?“ ruka zatočila směrem výš.

 

„Jo tam... Díky. Já sem David S,“ podal jsem mu svou, jen o málo kratší ruku.

„Já sem MK. Takže ty budeš chodit k nám?“ tázal se zdvořile zaujat.

„Budu… Ty máš taky ten dějepis?“ raději jsem se zeptal.

„Mám dějepis a…“ vyjmenoval mi své semináře.

 

To bude nějaký šprt, že to tak prožívá.

 

„Slyšel jsi o tom novém profesorovi dějepisu?“ pokračoval.

 

Zakroutil jsem hlavou, o nikom jsem neslyšel.

Naklonil se ke mně: „Je to prý nácek a šuká se studentkama.“

To je teda pořádnej nácek. Jak asi vypadá?

 

Brzy jsem zjistil, že můj nový spolužák MK není šprt, nýbrž básník a restaurátor starožitností. A nový profesor dějepisu nebyl nácek, nýbrž nám vtloukal do hlavy, že máme investovat do cenných papírů. Od něj jsem také poprvé v životě slyšel, že americký sen již neexistuje a životní úroveň v USA se už dávno snižuje. WoW.

 

Šukat se studentkami jsem ho také neviděl. Dokonce ani s tou, která byla profesionální domina, ukazovala mi v mobilu fotky ve svých oblečkách a nabízela slevu. Nabídka, které jsem však neodolal, přišla až od MK. Ten jakmile odhalil mé literární talenty, mě ihned pozval do svého literárního klubu o asi osmi členech.

 

Scházeli jsme se v různých kavárnách, snažili se bavit o literatuře a umění, občas udělali strašlivou ostudu, občas někdo četl nějaké své dílo, občas se někteří řezali nožem do ruky a stvrzovalo se pokrevní bratrství a občas nás odněkud vyhodili. Já svá díla nečetl, neboť jsem psal herní recenze a pak různé geniální úvahy, které nikoho nezajímaly.

Jednoho lepšího dne jsme seděli ve Slavii, když se MK chystal číst svou novou sbírku básní. Jednu kopii s červenou izolepou věnoval každému z klubu, i mně. Pozdě, ale přece dorazil ještě další pozvaný. Nějaký jeho kamarád, prý velký… už nevím co, zda herec, nebo tak něco. Prostě umělec. Přišel a měl na sobě „kabát“, jaký nosili asi tak mušketýři. A ještě s vyšívanýma kapsama!

„Ten sem patří,“ pomyslel jsem si. Zíral jsem na něj s respektem a závistí se potil do svého herního trička EVE Online.

 

Zanedlouho MK začal předčítat své básně. Je jich v té sbírce celkem jedenáct. Přestávky mezi básněmi vyplňoval potlesk a zřejmě nějaké připíjení. Já jsem pil tehdy už velmi málo a jen víno. Až došlo na báseň „Čekání“.

 

V surrealismu všedních dnů

čekám tu jenom na jednu

obětní misky z našich těl

čekáním shořím na popel

 

Čekám na ní tak bez milosti

a v každém slově nejistota

na lásku čekat

na Godota

 

V krabičce nosím od sirek

srdce mravenců

vlasy milenek

třásně z koberců

 

Do řeky léthé

vhazuji suché větve

třeba se jimi přebrodí

čekání děravé je osudí

 

 

Byl jsem ohromen.

 

ON NOSÍ V KRABIČCE OD SIREK SRDCE MRAVENCŮ!

Fascinovalo mě to. Krabička od sirek je objekt dost poetický už sám o sobě – zvláště pro nekuřáka. Ale srdce mravenců, to je nekonečné!

 

Ani jeden z nás nematuroval z biologie a skutečnost, že mravenci srdce nemají, do kavárny toho večera pozvána nebyla. A tak jsem začal nahlas hodnotit a chválit jeho verše. Zcela jsem přitom ignoroval ono čekání na lásku, o kterém báseň byla, natolik mě okouzlila ta mravenčí srdce.

 

Večer brzy skončil a za pár dní jsme si telefonovali.

„Hele a co ten…“ uvedl jsem jméno velkoumělce v mušketýrském kabátě s vyšívanýma kapsama. „Bude chodit pravidelně?“ zajímalo mě. Bylo nad slunce jasné, že přítomnost takového člověka by pozvedla uměleckou úroveň celého spolku.

„Hele, ten…“ jméno velkoumělce v mušketýrském kabátě s vyšívanýma kapsama, „on mi o tobě říkal, že jsi prý úplný idiot a ignorant a už tě nikdy v životě nechce vidět.“

Neměl jsem slov.

 

„Jak jsi rozebíral ty básně. Říkal, že to se nedělá, takhle rozumově rozebírat, to do umění nepatří.“

Že jsem především myslitel a nikoliv básník, to jsem věděl, ale takhle drsný soud jsem slyšel prvně. To se jako má báseň jen poslouchat a mlčet?

Naše kamarádství s MK pokračovalo nenarušeno oním debilem v kabátě. A já se pravidelně dozvídal, jak se daří jeho restaurátorskému businessu a do které holky (si myslí že) je nešťastně zamilovaný. Dokonale se vžil do role, jakou si sám vybral. Mně se to líbilo. Člověk má dělat, co chce dělat, i když se někomu může zdát, že to jen dělá. Však kdo má právo soudit, kdo co dělá doopravdy?

 

Čas?

Ačkoliv profesor dějepisu nebyl nácek, nebo to zdařile zastíral, přesto si tím svou reputaci u MK nezachránil. Můj kamarád jím pohrdal a dával to během výuky nahlas najevo. Vyvrcholilo to, když jej profesor vyloučil ze svého semináře. MK vstal a než stihl odkráčet na dlouhých nohou velkýma dveřma ven, zastavil se u mé lavice, kde jsem také vstal, abychom si potřásli rukama na rozloučenou.

 

„Tak se s tebou loučím Davide a uvidíme se na nějakém lepším místě.“

Na příští hodinu ještě MK náhle vstoupil do třídy, v rukou listinu s básní pro pana profesora. Ve vší své vysokosti báseň odrecitoval, vyjádřil své pohrdání tímto seminářem, papír zmačkal, zahodil a odešel. Já papír o přestávce zvedl a MK jeho báseň vrátil. Na seminář už nechodil.

 

Toho profesora jsem přitom já měl rád, bavil mě a kupodivu já jsem byl nadále jeho oblíbencem. O tom jindy, dost možná nikdy.

Dobrost kamarádského vztahu MK se potvrdila ještě jednou koncem toho školního roku. Měl mi donést vypracované maturitní otázky, zatímco já jsem na to zapomněl a po propařené noci (na počítači) jsem celý den spal, ničím neprobuzen. MK, místo aby se na mě vykašlal, mi procpal maturitní otázky jednu po druhé pod domovními dveřmi, kde jsem je druhý den našel.

Děkuju MK.

 

 

Pozdě, jako cesta životem.




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor