X.

V pátek se mi vůbec nechtělo do školy. Já hrozně nerad dělám povinnosti, když mám narozeniny, mám pocit, že bych celý den měl slavit jenom to, že tady můžu být, že můžu dýchat.

Na mámu jsem zahrál, že je mi trošku špatně od žaludku, věděl jsem, že ten večer i přesto nějak ukecám. Moc se jí to nelíbilo, věděla, že to chci zatáhnout, ale asi se slitovala nad oslavencem.

„Tak jo, Jáchyme, zůstaň doma, všechno nejlepší, mám Tě ráda!“, povídala mi do telefonu.

Byl jsem už od čtvrtka domluvený s Majkým, že místo školy půjdeme k Vokonům. Úžasná putyka, která měla otevřeno od devíti od rána. Pro školním systémem pohrdající teenagery je to přímo fantastický začátek otevírací doby.

Musel jsem ale všechno vymyslet nějak inteligentně. Věděl jsem, že musím být nejpozději do dvou doma a hrát trochu nemocného. Ale tak bylo 8:45, Majký už mi psal na Messengeru, že na mě netrpělivě čeká za rohem u školy, bál se, že potká nějaké učitele, tak jsem mu říkal, že tam nemá stát jak tvrdý Y a jít mi naproti. On je lenoch, vždycky byl. Možná i proto jsme tak dobří kamarádi do dneška.

Majký i přes velkou nevůli dorazil ke mně před dům a společně jsme vyrazili do naší oblíbené nalévárny. Samozřejmě, že jsme tam nebyli sami.

Snad pokaždé, co jsme tam přišli, tak tam byli tři pravidelní štamgasti. Pán s rohem na čele, Lojza a Čmouďák. Všichni tři byli štamgasty v tom pravém slova smyslu. Lojza pravidelně nasával už od ranních hodin vodku, musel už asi být v důchodu, jinak si nedokážu vysvětlit, že měl čas a hlavně peníze na to, aby seděl denně dvanáctky v hospodě.

To Čmouďák byl zajímavější chlap. Když ještě nebyl pod obraz, tak jen seděl v rohu u stolu, kde byla jedna rozviklaná židle a popíjel si poctivě svoje kousky. Po nějakém pátém či šestém ale už začal být zábavnější.

„VŠECHNO JE V RICHTIKU, VOLE!“, říkával pravidelně, když už začal mít náladu.

Seděli jsme u stolu, který byl v jiné místnosti než všechny ostatní, měli jsme rádi ten klid a že tam nikdo nechodí. Teda většinou. S Majkým jsme zrovna dopíjeli druhé pivo, když tu najednou se objevil Čmouďák.

„Nazdar, chlapi! Tak co pivko, dobrý, dobrý?“

„Zdary! Pivko nejlepší!“, odvětil jsem.

„Moc dobrý!“, přitakával Majký.

Petr měl vzadu za barem takovou starou ošuntělou kytaru, Čmouďák si jí vzal do ruky, sednul si k nám a zapálil si cigaretu. Nutno podotknout, že to byly stovkový L&D.

„Už mi ty fóry nějak nejdou přes pysky, stojím s dlouhou kravatou na bedně od whisky…“, zpíval Čmouďák a mlátil do kytary.

On na ní neuměl vůbec hrát, ale přišlo mi, že si v ten moment připadá jako Eric Clapton. Tak jsme se k němu s Majkým přidali a začali jsme zpívat.