Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 456 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Mimozemšťani v taláru
datum / id05.11.2021 / 525629Vytisknout |
autorDavid__S
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno48x
počet tipů2
v oblíbených0x
Mimozemšťani v taláru

 Mimozemšťani v taláru

 

Budova gymnázia měla tvar písmene L, kde prostor mezi rameny budovy vyplňoval dvůr, jehož větší část zabíralo oplocené sportovní hřiště. Byl rok 2004 a my jsme se s Filipem o jedné z přestávek dívali z jednoho z oken jednoho z těch ramen. Hřiště venku mělo povrch složený z betonových bloků.

"Vidíš, jak ty bloky schnou různě rychle?" upozorňoval jsem svého slovenského kamaráda.

"Hej. Asi jsou z různého materiálu, " pověděl mi Slovensky.

 

Dál jsme sledovali betonové kvádry, některé zcela suché, jiné napůl, některé mokré.

"Anebo je pod některými nějaký zdroj tepla."

 

Nepodařilo se nám však na šachovnici kvádrů vysledovat žádný vzorec, prozrazující, kudy by pod hřištěm mohlo vést třeba nějaké teplé potrubí. Kvádry v různém stádiu suchosti byly rozmístěné po hřišti zdánlivě zcela náhodně.

Lacině vybudované hřiště nebylo tím jediným, na čem škola šetřila. Budova ve tvaru písmene L byla nově omítnuta jen zvenčí, směrem do hlavní ulice a do objektivu fotoaparátu, zatímco do vnitřního dvora opadávala desítky let šednoucí prastará fasáda. V zoufalém stavu byla dřevěná okna, na hranici použitelnosti bylo vybavení chemické laboratoře, podzemní šatny, kam jsme o přestávce chodili popíjet ferneta, smrděly, a do tělocvičen se chodilo div ne kanálem. Záchody byly tak hnusné, že to nelze zapomenout. To vše zcela v nesouladu se skutečností, nakolik výběrová to byla škola. Ještě více jsem ten paradox pocítil, když jsem rok poté byl na škole zcela nevýběrové, kam se dostal snad každý, ovšem v perfektním stavu a s novou výbavou.

 

Naše dívání se z okna bylo netypickým způsobem trávení přestávky. Již dávno jsme se s Filipem dohodli, že se o přestávkách budeme učit. Stejně jsme o přestávce nuceni být ve škole. Nejlepší a nejefektivnější způsob, jak ten čas využít, je, připravovat se na další hodinu, nebo nějaký test.

Teď už před námi ale byla jen poslední, odpočinková hodina. Náboženství. Katechismus. Na Slovensku se totiž tehdy ve škole vyučovalo. Každý si mohl vybrat, zda chce chodit na něj, nebo na etickou výchovu. Já jsem chodíval na etiku, ovšem byla tak neskutečně nudná, že jsem se rozhodl přestoupit.

Na etice se probíraly věci jako psychologie, různé osobnostní testy, zda je člověk spíše submisivní nebo dominantní, asertivita, traumata, všelijaký seberozvoj. Vyučující se snažila vyvolávat mezi žáky debatu. Občas se pustilo nějaké prehistorické video, kde někdo nesmírně zastarale vysvětloval nějaké závažné společenské téma, vypadal přitom jak totální socka a vyvolávalo to záchvaty smíchu.

"To jsi slyšel, jak minule ta pani mluvila o sexu?" začal jsem Filipovi vyprávět.

 

"No něco jsem slyšel."

Nenechal jsem se odradit a stejně vypravoval.

"Asi půl hodiny mluvila o sexu, četla nějakou sto let starou blbost a říkala, jak má člověk se sexem počkat na toho pravého, jinak jako bude litovat."

Filip se chechtal.

"A když domluvila, tak se zeptala, kdo by k tomu chtěl něco říct. A nikdo nic neříkal, všichni hrozně trapně mlčeli. Tak nakonec vyvolala Andreje."

Andrej byl spolužák, se kterým jsem chodil na florbal. Hrál dobře, jezdíval na turnaje a ve druháku začal randit s krásnou blonďatou spolužačkou.

"A Andrej řekl jenom: Máte pravdu. A tak potichu, že nebyl skoro slyšet."

"Však co se na to dá říct. S tou bábou se nemá smysl dohadovat. Však ta na toho svého pravého čeká určitě doteď," říkal Filip, když jsme po schodech stoupali do vyššího patra.

 

"Ona chtěla, abychom o tom nějak diskutovali, a nikdo už nechtěl nic říct a nakonec se rozbrečela, vzala si papíry a odešla," dokončil jsem veselou historku. Není možné učit vážné věci, když nebudíte žádný respekt.

To už jsme byli ve třídě. Byl jsem tu, na katechismu, nováček. Posadil jsem se s Filipem asi doprostřed.

"To je vážně škoda, že jsi nezažil toho minulého katechetu. Ten byl hardcore, tam když někdo rušil, tak na něj začal křičet. A když jsi s něčím nesouhlasil, debatoval s tebou třeba 20 minut. Nechtěl vůbec připustit, že něco může být jinak."

"Možná proto už skončil..." zapolemizoval jsem a těšil jsem se na diskuzi o víře a bohu.

Do třídy vstoupil katecheta novější. Ve svém černém obleku s bílým límečkem, nebo jak se tomu říká. V poloprázdné třídě nikdo neseděl v první lavici, nikdo nechtěl být "na ráně". Katecheta si odložil koženou aktovku a na první lavici si čelem k nám sednul on.

Odněkud v zákoutí mého mozku se mi teď vybavil ten dojem z něj. Vypadal kamarádsky. Vypadal, že ho to baví. Posadil se na tu lavici a usmíval se na nás. Ptal se nás, jak se máme. A pak si všimnul mně.

"Á, vy jste tu nový! Že ano!"

"Ano..." představil jsem se.

"A vy jste k nám přestoupil?"

"Ano, z etiky, tam to byla hrozná nuda."

"A vy jste odkud?" ptal se logicky, protože jsem jako jediný mluvil česky.

 

"Jsem z Prahy, ale jsem tu už od prváku."

"V Čechách se katechismus nevyučuje, pokud se nepletu?" ujišťoval se.

"No na školách normálně není. Ale já jsem na něj chodil asi dva roky na základce. Do kostela."

"Jste z katolické rodiny?"

"Částečně," nechtěl jsem o tom mluvit.

Svou českostí jsem mu dal téma na povídání. Myslím, že to byl člověk, kterého jednoduše bavilo mluvit, vyprávět, mít posluchače. Ať už v kostele, anebo tady, kde teď dostal celou polotřídu mladých mozků. A začal povídat něco o rozpadu Česloslovenska a o pádu komunismu.

 

"Ta takzvaná sametová revoluce, to ve skutečnosti bylo připravené. To si nemyslete, že ten režim jako svrhli lidé, těmi demonstracemi a tak. Ten režim byl připravený na konec. A teď tu z toho máme kapitalismus. Bylo to naplánované."

 

Zajímavé. To moji rodiče mi to vyprávěli jinak.

Za chvíli jsem se katechety zeptal, co dělá, kromě toho vyučování.

"Tak třeba zpovídám u nás v kostele."

"A musíte dodržovat zpovědní tajemství?"

"Ano."

"I kdyby se vám někdo přiznal k vraždě?" zeptal jsem se na první, co mě napadlo.

"To se mi ještě nestalo," smál se.

"A z čeho se vám lidé třeba zpovídají?" zajímalo mě. Já jsem jsem na zpovědi byl jednou v životě. Asi ve druhé tříde. Zpovídal jsem se z toho, že doma zlobím.

 

"Úplně ze všeho. Třeba teď se mi zpovídal jeden podnikatel. Nějaký kamarád mu sebral zakázku za hodně peněz, a on se na toho kamaráda hodně zlobí. Tak z toho se zpovídal."

Nevím, co mi přišlo divnější. Že to ten katecheta vypráví, nebo že se podnikatel zpovídá z toho, že se zlobí na kamaráda, který mu krade zakázky.

"Přijde mi divné, že by nějaký dobrý podnikatel mohl být věřící," namítl jsem.

"Proč?"

 


"Přijde mi, že ta víra znemožňuje... být racionální. Podnikatel musí být racionální."

"Co vám přijde na víře neracionálního?" přijal katecheta výzvu.

"Tak asi všechno. Od začátku. Stvoření světa. Já věřím, že nás mnohem spíš stvořili mimozemšťané, že kolonizovali zemi, než že nás stvořila nějaká nadpřirozená bytost."

"Ale to se přeci nevylučuje."

"Mimozemšťani a bůh se nevylučují?"

"Ne."

"Jakože bůh stvořil i mimozemšťany?"

"Ano. Anebo ti mimozemšťané, na které vy věříte, jsou ten bůh."

Katecheta si získal mou pozornost. Přesně tak, jak chtěl.





Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.11.2021 21:29:52dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zajímavá myšlenka na závěr v jinak spíš popisném vypravování.

 

Pozor na sloveso bylo/nebylo, je tam ve větší porci...

05.11.2021 19:24:58dát kritice tipDavid__S

Aaaa. Trapná chyba opravena, díky za upozornění.

05.11.2021 19:20:27dát kritice tipJanina6

Podle slova "mimozeNšťani" v názvu jsem čekala nějakou parodii, ale vypadá to, že jde spíš o překlep, že? Jinak mě to docela bavilo, čekala jsem, kam se děj bude vyvíjet, jenže mezitím povídka skončila... Ten rozhovor je fajn, postava katechety mě zaujala, jenže to celé působí spíš jako úvod k nějakému příběhu. Teď by to chtělo ten příběh.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor