REQIEM Z OBSCÉNNÍ ZAHRADY

Fontána ve spustlé zahradě,
nepřidá na teskné náladě.
Loubinec plazí se po zdi,
úponky holé, ten obraz hyzdí.
Besídka rozpadlá,
skrčený keřík růží uvadá.
Staré rzavé nástroje,
obléknou z pavučin postroje.
Ticho v mlze pomalu umdlévá,
planá jabloň pažemi kolébá.
Ztrouchnivělé sedátko,
zaroste již zakrátko.
Vše pohltí stříbro jíní,
smuteční rubáš vlhké hlíny.
Břečťan po sošce se sápe,
ze studně chladné krev kape.
Smutky vyhřeznou z vnitřností,
spatříš-li zahradu vadnoucí.
Pod jalovcem spí pár kostí,
čas obere maso,pak tisíc let se postí.
Dřišťál v kouzlech usíná,
šeru holé dlaně upírá.
Zatuchlý vzduch plesnivý,
svane lístky bez viny.
Zimostrázům mléč vypráví,
o zkažené vodě, jež plevu otráví.
Přeludná skalka plná mršin ptáků,
Zašlý záhonek ovinutý klubkem drátu.
Kde jsou barvy,kde jsou vůně,
tohle místo celé stůně.
Nemoc zlá se vyplížila z děr,
překryla květy křídlem černých per.
Bolest hřímá každým krokem,
mízu pláčem nad pokáceným bukem.
Mráz vypíchl denivkám jejich krásu,
bez očí v mlze hledají svou spásu.
Jeřáb shodí perličky trpké,
hniloba se jimi zalkne.
Všude tleje stonek,květ,
zachvátil je prudký jed.
Neodolá kmen či list,
nejtemnější z temných míst.
Děsné pachy lámou chřípí,
do mozku se mdloby vřítí.
Červi hýbou zdechlým zvířetem,
smutný blín mlčí za větrem.
Zkažené plody plné much,
divné ticho ničí sluch.
Hrobové zpěvy v mrákotách,
ulpí na pomočených botách.
Co požírá trsek svízele,
cosi se v puklině zamele.
Velký pavouk přede síť,
marně může o kořisti snít.
Škumpa strádá vláhou,
ohýbá se mučivou vahou.
Žal prodlévá tu v masách,
zídka spočívá v slizkých řasách.
Dávivý pocit svírá.
hrdlo zuby od upíra.
Dost bylo vteřin na ten hled,
Ustupuji pryč,celý bled',
Hrůzou se spěšně vytrácím,
tím hnusem kol se pozvracím.