Večer v baru

Byl zimní večer a já opět sám,

na baru si ten den džin a tonic objednám.

Sklenka skoro prázdná, chtěl jsem jít domů.

Ona stála u dveří, nevěřil jsem tomu.

 

Tuhle slečinku zná snad celé město,

její druhé jméno je plastikové těsto.

Spanilá princezna hledá si oběť.

Hledá si typ, který jí bude hovět.

 

Vidí mě, hned vedle mě sedí u baru,

Napadlo mě, že si užiju zábavu.

Pozval jsem ji na sklenku, jasný, že se chytla.

Podle mě nebude asi moc chytrá.

 

Sklenice, panáky nalévá, kalí do dna.

Po pár hodinách objednává pokoj pro dva.

Odchází, drží mě za ruku jak dítě.

Co se poté stalo? Vzdychala dost hlasitě.

 

Je ráno, tělo leží, v hlavě kocovina.

V mozku proudí bolestivý myšlenkový střep.

Stále si myslí, že to není její vina.

Prý je dnes jedna z dalších obyčejných střed.

 

Jsem pryč, píše mi, komunikace žádná,

Noc jsem si užil, nezajímá mě dáma

střídající postele po pár sklenkách chlastu.

Neláká mě kráska, takových najdu spoustu.

 

Píšu jí SMS: ,,Už se probrala šlapka?”

Tohle byla pro ni asi poslední kapka.

Možná jí došlo, jak příliš moc je pozdě

jenom se omluvit za to všechno prostě.

 

U ucha telefon, volá mi, já neřeším.

Když se uráčím, ptám se, čím děvku potěším.

Dostala se do poslední, zoufalé fáze

a pak z ní vystřelila ta všem známá fráze:

 

,,Někdo mi hodil něco do pití” je pro smích.

,,Někdo mi hodil něco do pití, tak mi věř!”

,,Někdo mi hodil něco do pití!” slyší smích.

Někdo jí hodil něco do pití? Je to zvěř.

 

 

---