Kámen slunce

Náš velekněz, náš generál, naše věčná pochodeň, naše píseň na rtech, je mrtev. Jeho tělo leží v prachu, nedovolili nám ho ani pohřbít. Říká se, že ho zabil žal, který mu zlomil srdce. Jenže to je nesmysl. Tvrdí to Tatolok a ten ví svoje; Boha by žal nezlomil.

„Je to jen další lež bílých opic. Generála ubodal vrah. Je za tím Malinche,“ dodal leopardí bojovník a odplivl si. Dělalo mu radost nazývat opičího kapitána jménem jeho otrokyně. Zvykl jsem si na to – ani bych si už nevybavil jeho pravé jméno.

„A to jsme ho považovali za Quetzalcóatla,“ prohlásil Hehuh. „Ale šlo mu jen o zlato.“

„Teď si přišel pro další i s proradnými Tlaxcaltéky.“

Útočí na nás! Naše město vybudované na vodě hoří, domy padají jako kokosy a rozbíjejí se na kusy, ženy a řvoucí děti pobíhají mezi plameny.

Tatolok pobaveně pozoroval Správce Chrámu, jak poskakuje okolo Kamene, běduje a lomí rukama. Z Malinche, toho zbabělého kojota, si bojovník nic nedělal. Byl připravený se Malinchovi postavit stejně jako tak činili jeho bratři, kteří se statečně vrhali proti bleskům a jejichž těla se kupila pod Chrámem do nové pyramidy.

„Musíme… musíme za každou ubránit Chrám a Kámen Slunce,“ řekl jsem tiše.

„A co myslíš, že tu děláme?“ zeptal se Tatolok pobaveně.

Opice! Už stojí pod Chrámem a míří na nás dlouhými tyčemi, ze kterých zanedlouho vyšlehne smrt. Tatolok pozvedl kopí. „Jsi připraven zemřít, Xipi?“ zeptal se mě, jako by šlo o pozvání na oběd.

„Jsem.“

„Já ne!“ zařval Hehuh a přitáhl nás k sobě tak, že jsme se všichni dotýkali Kamene.

Z opičích tyčí vyšlehly blesky, ale minuly nás.

Hehuh sepjal ruce na hrudi. Poté pronesl slova, která jsem neznal. Podíval jsem se po Tatolokovi; byl stejně zmatený jako já.

Správci Chrámu vytryskl z očí černý dým, který se kolem nás obtočil jako had. Točili jsme se v kruhu, který se stále zrychloval. Trvalo to nekonečně dlouho, než jsme usnuli těžkým spánkem.

Dým se rozplynul. Stále jsme byli na vrcholku Chrámu. Stále jsme se dotýkali Kamene a bílé opice byly všude kolem nás.

Nešlo však o bojovníky; opice v tlapách netřímaly tyče, ale vykračovaly si po bílých kamenech a brebentily jako stařeny na tržišti. Ženy kráčely s muži jako sobě rovnými. Muži měli krátký sestřih a neměli vousy – vypadali jako mladíčci, kteří dosud nepoznali válku. Jejich tváře a jejich barevná roucha vlály ve větru jako suché listy stromů.

Tatolok si upravil čelenku z červených a žlutých per. „Kde to jsme?“ zeptal se Hehuha, který to všechno spískal.

„V Tenochtitlánu,“ odvětil Hehuh. „Pouze jsme se přesunuli v čase.“

„O kolik?“

„O pět set dvacet let.“

„Pět set dvacet let…“ zopakoval nevěřícně Tatolok.

Přiblížila se k nám skupinka opic a začala si nás zvědavě prohlížet. „Vy jste součástí expozice?“ ozvala se jedna z nich se zlatými vlasy. Mluvila stejným jazykem jako Malinche, tudíž jsem nerozuměl ani slovo.

„Myslíte, že si vás můžeme vyfotit?“

Pokrčil jsem rameny. Tatolok si ji nedůvěřivě prohlížel.

Opice vytáhla z kapes lesklou krabičku, z níž vyšlehly blesky.

„Už je to tu zas!“ zaúpěl Hehuh, než padl k zemi jako podťatý. Opice se rozutekly.

„Žije?“

„Jak to mám vědět,“ zavrčel Tatolok a přehodil si jeho bezvládné tělo přes rameno. I se zátěží seběhl příkré schody rychleji jak já, aniž by se opřel o kovové tyče, které měl ve výši Hehuhovy hlavy.

Upalovali jsme po bílých kamenech. Klapali jsme po nich jako koně, nebo jak ty podivné stvůry s hřívou nazývají. Opice se po nás ohlížely; neoháněly se po nás tyčemi ani lesklými krabičkami a na tvářích se jim dal číst údiv.

Pod Chrámem jsme narazili na podivnou skupinku opic. Byli mezi nimi leopardí bojovníci s kopími, přilbicemi s ptačími zobáky a načesanými barevnými pery a pozlacenými náhrdelníky ve tvaru slunce. Jiní měli hlavu zakrytou černými helmami a hráli na flétny.

Na chvíli jsem zapochyboval, jestli jsme nerazili na naše bratry, ale Tatolokův znechucený škleb mě rychle vyvedl z omylu.

„Jak se opovažujete?!“ obořil se na ně.

„Přidej se k nám,“ vyzval ho muž s černými vlasy, který mu před obličejem zamával bubínkem se žlutými pery. „Tanči a zpívej jako Indián.“

Tatolok ho odstrčil, ale muž si nedal říct. „Jak by se ti líbilo tohle?“ vypěnil Tatolok a vrazil mu kopí do břicha. Opice se rozeřvaly. Vypadalo to, že se bojí a hořekují zároveň. Nemotorně ustupovaly před kopím, aby se nakonec rozprchly do všech stran.

Do sténání raněné opice se ozval Hehuh: „Už mě můžeš postavit na nohy, bojovníku.“

„To rád slyším. Nehodlám tě nosit celý den.“

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se, když jsme se vrátili k Chrámu a vyšplhali na vrchol pyramidy.

„Musíme pryč, Xipi, než dorazí bojovníci s ohnivými tyčemi.“

„Má to cenu?“ přerušil nás Tatolok. „Proč se jim prostě nepostavíme?“

„Jednou se jim postavíme,“ zamumlal Hehuh a pohladil si Kámen. „Najdeme způsob, jak je porazit. Nebo se staneme jedněmi z nich.“

Správci Chrámu vytryskl z očí černý dým, který se kolem nás obtočil jako had. Točili jsme se v kruhu, který se stále zrychloval. Trvalo to nekonečně dlouho, než jsme usnuli těžkým spánkem.