Naprasklé panděro

Svěšený voskově žlutý lalok se tupě odchlipoval z tukové vrstvy obklopující širokou postel; žluklá hrouda, jež se konečně osvobodila, apaticky pleskla na podlahu, kde zůstala ležet v jedné pitomé kaluži sádla. Pravidelnou nudu denního světla vystřídala šeď. Nuda byla přesná jako jízdní řád autobusu. Šeď byla všeprostupující jako troubení tramvaje. Vše končí hnojem. Ze stejné hmoty jsou složeny kameny, květiny i živé bytosti; hmota se všelijak převrací, dává život různým věcem, mění formu; množství hmoty je ale předem dané a neměnné; a smrt jediného člověka, to není nic... jen důvod k oslavě, neboť smrtí člověka se kus hmoty osvobodil. Z pohledu hmoty... nesejde... na ničem... protože... existence... je jistá... a... nesejde... na podobě.

Obyvatelka jakéhosi města ležela na posteli, tiše hleděla z okna a podobala se přitom deformované barokní soše. A na ničem nesešlo. Z klidné pasivní existence ji nevytrhlo houkání klaxonů, šum města, zpěv ptáků, tlumené hlasy kolemjdoucích ani vzdychání nájemníků vedlejšího bytu. Ideální, a tedy neuskutečnitelná, pasivita je cestou k nesmrtelnosti, neboť všeprostupující nuda a šeď ovlivňuje vnímání času. A po vleklé mnohaleté soustředěné meditaci mučivého nicnedělání se čas téměř zastavil.

Město zamrzlo v jednom náhodném okamžiku; lidé znehybněli ve všelijakých absurdních pózách, vozidla se nepochopitelně zarazila, a zarazili se i holubi na náměstí i voda ve fontáně; dokonce i vágusův plivanec visel nehybně ve vzduchu. Šípková Růženka se probouzela ze soustředěné meditace plné tíživých představ, zasutých vzpomínek a strašlivých vizí. Sklouzla z postele a bolestivě pomalu rozhýbala necitlivé údy. Šourala se od stěny ke stěně a ztěží si zvykala na horizontální polohu. Sňala šátek ze zrcadla, a po mnoha letech meditativního lebedění shlédla svou tvář. "Zrcadlo, pověz..." zašeptala, "kdo je v zemi zdejší," zašeptala, "ze všech nejkrásnější?"

Růženka na sebe přihlouple zírala. Za všecka ta léta ztloustla a zbrunátněla; víčka jí ztěžkla a lícní kosti se zaoblily. Nu což.

Z naprasklého panděra odkapávaly tukové hrudky a zanechávaly lesklou slimáčí stopu. Růženka slézala ze schodů.

Ulice se podobala voskovému panoptiku, spěchající postavy se zasekly v jednom jediném momentu, a nikdo už neměl nikam dorazit, k rodinnému stolu, na obchodní jednání, na schůzku, do divadla ani do fronty na vstupenky do cirkusu. A nic se nestalo, na ničem nesešlo. Hmota je věčná. A věčný je i chlad kovové židle. Věčné jsou rozepsané rukopisy. Všecko je navěky.

Růženka se koulela mezi lidmi, ochmatávala je a pusinkovala. Nikoho však neprobudila. Pro Růženku už se nic nezmění, nic, a nikdy, vnudila se v nesmrtelnost a navždy už se bude plazit městem. Stovky a tisíce nečtených knih leželo v regálech. A nikdo už je nebude číst. Desítky hudebních nástrojů leželo ve vitrínách a ve stojanech. A nikdo už na ně nebude hrát. A stovky tisíc nejrůznějších balíků a balíčků leželo ve skladech a policích. A nikdo už si nic nekoupí, nikdo už nic neotevře. Všechny tyto věci bylo vyrobeny zbytečně.

A z naprasklého panděra odpadávají další a další lesklé kapky. Dávný tíživý sen: procházel jsem jakousi starou halou a moje tělo zasáhnul velký zrezavělý plech, jenž odkudsi spadnul; můj trup byl téměř přeřezán vejpůl a horní polovina visela na jednom malém kusu tkáně. Viděl jsem vnitřek vlastního těla a... jaká hrůza! Moje tělesná schránka byla namísto orgánů naplněna jakousi červenou marmeládovitou tekutinou. A moje první myšlenka: Lhali mi! Celý život mi lhali! Sednul jsem na lep učitelům, doktorům a lidem od televize! Lidská těla neobsahují vnitřnosti ale jakousi smradlavou životodárnou tekutinu! Potácel jsem se po nerovné podlaze a pokoušel se nevycintat ze sebe příliš mnoho marmelády, hledal jsem pomoc. V čem všem mi vlastně lhali? A jak jsem vůbec mohl žít v tak hluboké neznalosti? Je to jen zlý sen? A v nepopsatelné úzkosti jsem ze sebe nechtěně vyléval celé litry drahocenné marmelády. Umíral jsem. Sám a v hrozném vnitřním zmatku.

Ani teď nemohu zcela jistě potvrdit existenci svých orgánů, protože jsem je nikdy neviděl... a pálení žáhy, bolesti břicha, tlukot srdce; to mohou být pouhé iluze. Nelze se spolehnout na nic než přímou zkušenost; neboť vše ostatní mohou být lži, cizí omyly a manipulace; a nelze se spolehnout ani na vlastní zkušenost, neboť se lze dopustit omylu při vyhodnocování vnějších podnětů, vnější podněty mohou býti falešné; podvědomí, psychická nemoc či cizí mechanismus může mnoha různými, nekonečně rafinovanými, způsoby zkreslovat sled vnějších vjemů. Nač se tedy lze spolehnout? Na svou vlastní existenci? To sotva, přátelé. Existence... je nejistá.

Není-li možno dokázat svou vlastní existenci, nač se starat o cokoliv jiného? Proč chodit k volbám do poslanecké sněmovny, nač vybírat jogurt, nač se smát u televizní komedie a nač býti aktivním členem lidské společnosti?

Je obtížné býti členem pracovního kolektivu a vykonávat odbornou činnost, není-li zaručeno, že jsme součástí existujícího vesmíru. Je možné, že jen marníme čas.

O existenci svých vlastních tělesných orgánů se nelze přesvědčit tím, že na ně pohlédnu vlastním zrakem; protože nejdřív bych si musel dokázat existenci zrakových orgánů; tj. jakási hlava XXII. A tak nezbývá než ležet v posteli a tupě hledět do stropu. Je podezřelé, že většina osob se v systému adaptovala a málokdo jen leží a tupě hledí do stropu; navzdory všem paradoxům, se kterými je třeba se vypořádat. Je to tedy nepřímý důkaz toho, že je systém falešný? Zdá se, že žiji v nedomyšlené simulaci či ve fantastickém světě s pokřivenými pravidly, snad v něčím snu.

Růženka ležela a tupě zírala do stropu tak dlouho, až se proležela a tupě prozírala k nesmrtelnosti, a systém zamrznul v jednom konečném okamžiku. Tato události by se dala interpretovat jakožto potvrzení simulačního argumentu. A veškeré události lidských dějin, francouzská revoluce, Alexandrovo tažení, stavba pyramid, pád Mezopotámie, vše bylo zbytečné; a k některým těmto událostem nedošlo snad ani v rámci simulace/fantazie/snu, a nasimulovány/vyfantazírovány/vysněny byly jen následky; tj. zápisky v kronikách, deníky, historické spisky, ruiny měst, záznamy v účetních knihách a podobně. Snad byly do simulace/fantazie/snu převzaty události ze skutečného světa, či spíše z nadřazené simulace/fantazie/snu. Sen ve snu... ve snu... ve snu... a tak dále... a tak podobně.

Krom klasických příběhů existují také tzv. zemité verze, tedy příběhové varianty, které využívají tytéž motivy a kulisy, avšak hlavní pointy i všelijaké pointy vedlejší bývají poněkud hrubé a vulgární. Tyto zemité příběhy nebyly nikdy sepsány, neboť byly svorně přehlíženy všemi lidovými sběrateli. Až v dnešní době oceňujeme promyšlenou symboliku a silný výchovný efekt těchto polozapomenutých příběhů, zatímco dříve... dříve bylo na tyto příběhy pohlíženo jakožto na nahodilé výtvory těch nejsprostších vrstev postrádající důslednou příběhovou stavbu, cit pro dynamiku vyprávění či opravdové rozuzlení děje. Avšak tento pohled byl... jaksi... povrchní, konzervativní konvenční a nedospělý. Dnes se již dokážeme povznést nad první plán všeho toho zvracení, pojídání hnoje, střevních potíží, odpudivých výtoků i pití chcanek; a dokážeme tyto motivy vnímat v širších souvislostech.

A z naprasklého panděra odpadávaly hromádky hoven a rozpleskávaly se na silnici, na chodníku i v hale honosného hotelu, zkrátka všude, kudy Růženka procházela. "Hergot..." zaklela, "odkapává ze mě marmeláda," řekla, "moje... životodárná... marmeláda," konstatovala tiše. Klesla na kolena a kroutila rypákem nad nepopsatelným smradem vlastních útrob. "Myslím..." šeptala, "že jsem vstala příliš brzy..." svezla se na zem Růža, "měla jsem ještě pár týdnů odpočívat," kroutila se v řídké břečce, "měla jsem... měla jsem se pomalu..." ztrácela vitalitu, "rozcvičovat..."

Pootevřené rty ztrácely barvu; víčka jí těžkla. A jak umírala, vše ostatní se probouzelo, chodci pokračovali ve svých pochůzkách, voda z vodotrysku se rozzurčela, ohníček ze zapalovače zvesela zaplál, děti se konečně rozutekly, tramvaj se rozjela, klaxon zahrál všem kolemjdoucím do kroku, vágusův keňar mlasknul o zeď a čiperně sjížděl po betonu a tak dále a tak podobně. A kdo neumřel, pokračuje ve svých pochůzkách dodnes.